Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Jan Měchýř (1999)

Když hrozilo nebezpečí, že boj o vnitro potrhá sametový závoj revoluce, sešli se u prezidenta na zámku v Lánech Ladislav Lis, předseda branně bezpečnostního výboru parlamentu, Jan Urban za OF a další. A rozhodli, že pověří šetřením celé aféry Ladislava Hejdánka, bývalého mluvčího Charty 77, jehož morální kvalifikaci a nestrannost nemohla zpochybnit žádná ze zúčastněných stran. Hejdánek pak předložil Zprávu o výsledku šetření v případě sporu o postupu ministra vnitra a o postupu zástupců a pověřenců Občanského fóra. Dospěl k závěru, že „ministr Sacher neučinil celou řadu důležitých opatření, nutných pro rychlé a spolehlivé přebudování jeho (tj. FMV) jak struktur, tak orgánů samotného ministerstva … Pokud jde konečně o pracovníky ministerstva, proti kterým má ministr největší výhrady, nabyl jsem dojmu, že většina výtek je neoprávněných … že nepředstavují pravé důvody, proč mají být zbaveni svých funkcí. Nabyl jsem přesvědčení, že chyby ze strany ministra dr. Sachera jsou závažnější … Chyby druhé strany mají nesouměřitelně menší význam a v žádném případě nemohou být interpretovány jako ohrožující nějakou koncepci bezpečnosti státu. Jejich povaha dokonce vylučuje možnost, že by šlo o nějakou formu boje o moc“. Třicet řádků Hejdánovy Zprávy nelze považovat za odbornou expertizu. Nejenže chybí datum a údaj, komu je určena, ale pasáž „nabyl jsem dojmu“ její hodnotu relativizuje. Nicméně to byl dojem moudrého a vnímavého filozofa. Ať tak či onak, zbytečně marnil čas. Údajně (viz zde odkaz na reporáž Boj o vnitro) v sobotu 14. dubna telefonuje Hejdánek Havlovi do Lán, že dokončil svou zprávu a může ji předat. Na otázku s jakým výsledkem odpoví, že s nepříznivým pro ministra Sachra. Na to prezident ztrácí zájem a řekne rozladěně: „Dej ji tomu, kdo tě tím pověřil.“ Hejdánek proto předal zprávu mluvčímu občanského fóra, Janu Urbanovi, který mu sice 5. dubna tlumočil prezidentovo pověření, sám však neměl žádnou pravomoc k vyvození důsledků. Proti Hejdánkově dojmu se prezident i vláda řídili svým dojmem, že musí „podporovat svého šerifa“ proti bývalým „vnitrákům“ – osmašedesátníkům. Tímto postojem se ve prospěch „šedé zóny“ podařilo prohloubit latentní rozpory mezi exkomunisty – osmašedesátníky a ostatním disentem.
(Velký převrat, Praha 1999, s. 127.)

Robert Silverberg ((1974))

• – Ako teda chceš dať svojmu životu väčší zmysel? — spýtal sa Munsey.
• – Neviem. Nemám nijakú predstavu, čo by mi pomohlo. Ale viem, viem, ktorí ľudia žijú zmysluplným životom.
• – Ktorí?
• – Tvorcovia, Harry. Ľudia, ktorí dajú veciam tvar, ktorí ich vyrobia, ktorí im vdýchnu život. Beethoven, Rembrandt, doktor Salk, Einstein, Shakespeare, ľudia tohto druhu. Nestačí len žiť. Dokonca nestačí ani mať dobrú náladu a jasnú myseľ. Človek musí čímsi prispievať k súčtu výdobytkov ľudstva, čímsi naozajstným, hodnotným. Musí dávať. Mozart. Nevvton. Kolumbus. To boli ľudia schopní načrieť do žriedla tvorby, tam dolu, do toho vriaceho chaosu prvotnej energie, a vytiahnuť odtiaľ čosi, dať tomu tvar a stvoriť niečo jedinečné a nové. Nestačí / zarábať peniaze. Nestačí ani vyrábať ďalších Breckenridgeov alebo Munseyov. Chápeš ma, Harry? Žriedlo tvorby. Zásobáreň života, ktorou je boh. Myslel si si niekedy, že veríš v boha? Zobudil si sa uprostred noci a povedal si si: Áno, áno, predsa len Niečo jestvuje, už verím, verím! Nemám teraz na mysli chodenie do kostola, dúfam, že mi rozumieš. Chodenie do kostola nie je v súčasnosti ničím iným ako podmieneným reflexom, niečím ako cukaním, tikom. Mám na mysli vieru. Vieru. Stav osvietenia. Nemám na mysli ani boha ako starca s dlhou bielou bradou, Harry. Myslím tým čosi abstraktné, silu, moc, prúd, zdroj energie tvoriaci základ všetkého a všetko spájajúci. Tým zdrojom je boh. Boh je tým zdrojom. Predstavujem si to žriedlo ako akési more roztavenej lávy pod zemskou kôrou: je tam, plné horúčavy a sily, je prístupné pre všetkých, ktorí poznajú cestu. Do tohto žriedla načrel Platón, Van Gogh, Joyce, Schubert, El Greco. Len niekoľko šťastlivcov vie, ako k nemu preniknúť. Väčšine z nás sa to nepodarí. Väčšine sa to nepodarí. Pre tých, ktorým sa to nepodarí, je boh mŕtvy. Čo je ešte horšie – pre nich ani nikdy nežil. Božemôj, aké je to strašné byť zajatcom doby, keď sa všetci stále krútia dokola ako oživené mŕtvoly, odrezané od energie ducha; hanbia sa čo i len uznať, že podobná energia jestvuje. Nenávidím to. Nenávidím celé toto smradľavé dvadsiate storočie, vieš o tom? Dáva ti to celé nejaký zmysel? Vyzerám veľmi opitý? Uvádzam ťa do rozpakov, Harry? Harry? Harry?
(7276, Deti vesmírnej noci, prel. I.Slobondík, Bratislava 1989, str. 266-67.)

www ()

[514] Transcendental (transcendere, überschreiten) bedeutet (seit Kant) jede Erkenntnis (nicht der Dinge, sondern) der Bedingungen und Möglichkeit der Erfahrung, jede auf die Möglichkeit apriorischer (s. d.) Erkenntnisfunctionen und ihrer Beziehung auf Erfahrungsobjecte gehende Untersuchung.
»Transcendental« oder »transcendent« nennen die Scholastiker die über den Prädicamenten (s. d.) liegenden, auf diese selbst anwendbaren allgemeinsten [515] Begriffe (Einheit, Wahrheit, Güte u.s.w.). »Transcendentalia« sind die »termini vel proprietates rebus omnibus cuiusque generis convenientes« (res, ens, verum, bonum, aliquid, unum. aufgezählt in des Pseudo-Thomas »De natura generis«. vgl. Prantl, G. d. L. III, 245). Sechs Transcendentalien zählt auch THOMAS auf (De verit. 1, 1 c). Nach DUNS SCOTUS ist der Begriff des »ens« (Seienden) der allgemeinste der »transcendentalen« Begriffe, die andern sind »passiones entis« und zerfallen in »unicae« (unum, bonum, verum) und »disiunctae« (idem vel diversum, contingens vel necessarium, actus) (De an. qu. 21. Met. IV, 9. vgl. über JOH. GERSON: Prantl, G. d. L. IV, 144). SUAREZ erwähnt die transcendentalen Relationen (e. d.) und spricht von der »unitas transcendentalis« (Met. disp. I, 4, sct. 9). LAURENTIUS VALLA bemerkt »Aeterna sunt primordia atque principia, quae isti transcendentia appellant« (bei Prantl, G. d. L. IV, 163). MICRAELIUS bestimmt: »Transcendentia sunt termini, qui praedicamenta transcendunt, ita tamen, ut de singulis praedicamentis dici possint. et nihil aliud sunt quam generales entis affectiones sive coniunctae, ut unum, verum, bonum, sive disiunctae, ut causa et effectus« (Lex. philos. p. 1073 f.). CAMPANELLA erklärt: »Transcendens est terminus universalissimam communitatum omnium rerum communitatem significans... ut ens, verum, bonum et unum« (Dial I, 4). Ähnlich G. BRUNO (De la causa IV). F. BACON versteht unter »transcendentes« die »relativas et adventitias entium conditiones« (multum, paucum, idem, diversum, possibile..., De dignit. III, 3. V, 4). CLAUBERG erklärt: »Quae... sic rebus communia sunt, ut omnes earum classes exsuperent, uno nomine appellantur transcendentia..., quod in supremo rerum. Omnium apice concepta, omnia permeent et ambiant, ad omnia rerum genera pertineant. Cuius modi sunt ens, unum, rerum, bonum etc.« (Opp. p. 283). Die psychologische Entstehung der Transcendentalien erklärt SPINOZA aus einem Verschmelzungsproceß: »Termini transcendentales... ex hoc oriuntur, quod scilicet humanum corpus, quandoquidem limitatum est, tantum est capax certi imaginum numeri... in se distincte simul formandi, qui si excedatur, hae imagines confundi incipient, et si hic imaginum numerus, quarum corpus est capax, ut eas in se simul distincte formet, longe excedatur, omnes inter se plane confundentur« (Eth. II, prop. XI, schol. I). Nach BERKELEY steigen die Mathematiker nicht auf »bis zu einer Betrachtung jener die Schranken der Einzelwissenschaften überschreitenden (transcendentalen) Grundsätze, welche auf eine jede der Einzelwissenschaften Einfluß haben« (Princ. CXVIII).
Die oben angegebene neuere Bedeutung erhält »transcendental« durch KANT. Zuweilen gebraucht er das Wort im Sinne von »transcendent« (s. d.. vgl. Krit. d. rein. Vern. S. 262 f.), in der Regel aber als ein auf die Möglichkeit der Anwendung des Apriori (s. d.), als ein auf die Grundlagen der Erfahrung Bezügliches. Es ist festzuhalten, ...
[Quelle: Eisler, Rudolf: Wörterbuch der philosophischen Begriffe, Band 2. Berlin 1904,
S. 514-516.]
... Es ist festzuhalten, »daß nicht eine jede Erkenntnis a priori, sondern nur die, dadurch wir erkennen, daß und wie gewisse Vorstellungen (Anschauungen oder Begriffe) lediglich a priori angewandt werden oder möglich seien, transcendental (d. i. die Möglichkeit der Erkenntnis oder der Gebrauch derselben a priori) heißen müsse. Daher ist weder der Raum, noch irgend eine geometrische Bestimmung desselben a priori eine transcendentale Vorstellung sondern nur die Erkenntnis, daß diese Vorstellungen gar nicht empirischen Ursprungs seien, und die Möglichkeit, wie sie sich gleichwohl a priori auf Gegenstände der Erfahrung beziehen könne, kann transcendental heißen... Der Unterschied des Transcendentalen und Empirischen gehört also nur zur Kritik[516] der Erkenntnisse und betrifft nicht mit die Beziehung derselben auf ihren Gegenstand« (l. c. S. 80). »Ein transcendentales Princip ist dasjenige, durch welches die allgemeine Bedingung a priori vorgestellt wird, unter der allein Dinge Objecte unserer Erkenntnis überhaupt werden können« (Krit. d. Urt., Einl.). Das Bewußtsein, »eine Erfahrung anzustellen oder auch überhaupt zu denken« ist ein »transcendentales Bewußtsein«, nicht Erfahrung (WW. IV, 500). »transcendental ist die Erklärung, wie sich Begriffe oder Sätze a priori auf Gegenstände beziehen können, wie sie a priori und doch von Objecten gelten sollen. Nicht die Erkenntnis a priori ist transcendental, nur die Rechtfertigung ihrer objectiven Gültigkeit und das Verfahren dieser Rechtfertigung will Kant mit diesem Worte bezeichnet wissen. Dasjenige, was nicht aus der Erfahrung stammt, für die Erfahrung zu beweisen, ist die Aufgabe der transcendentalen Methode« (RIEHL, Zur Einf. in d. Philos. S. 115).
BOUTERWEK nennt transcendental »die Untersuchungen, durch welche das ursprüngliche Verhältnis der Vernunft zur Sinnlichkeit entdeckt werden soll, um nach diesem Verhältnisse zu bestimmen, ob und warum uns die sinnliche Wahrnehmung nicht täusche und ob es für dem menschlichen Geist eine Erkenntnis des Übersinnlichen gebe« (Lehrb. d. philos. Wissensch. I, 48). Nach SCHELLING ist »transcendentales Wissen« ein »Wissen des Wissens, sofern es rein subjectiv ist« (Syst. d. transcendental. Ideal. S. 11) Nach SCHOPENHAUER ist eine transcendentale Erkenntnis »eine solche, welche das in aller Erfahrung irgend Mögliche vor aller Erfahrung bestimmt und feststellt« (Vierf. Wurz. C. 4, § 20). Nach K. FISCHER ist »dasjenige, wodurch die Erfahrung selbst begründet wird«, »keine Sache der empirischen, sondern der transcendentalen Erkenntnis« (Krit. d. Kantschen Philos. S. 83). Nach H. COHEN bezieht sich das Transcendentale »auf die Möglichkeit einer Erkenntnis, welcher der Wert apriorischer oder wissenschaftlicher Geltung zukommt« (Princ. d. Infin. S. 7). Nach E. VON HARTMANN ist transcendental »das Immanente, insofern es auf ein Transcendentes bezogen gedacht wird« (Krit. Grundleg. S. XV). Nach RIEHL ist transcendental »die Form der Einheit des Bewußtseins in Abstraction von ihrem Inhalte gedacht, sofern diese Form als die allgemeine, nicht bloß für mich geltende Bedingung erkannt wird, unter welcher die Vorstellung jedes Objects... stehen muß« (Philos. Krit. II 2, 163) – HELLENBACH, DU PREL u. a. nennen »transcendental« alles unter der Schwelle des normalen Bewußtseins Liegende (z.B. das Traumbewußtsein, die zweite Persönlichkeit, das »transcendentale Subject«. vgl. Metaorganismus). Vgl. A priori, Kriticismus, Apperception, Deduction, Object, Ästhetik, Logik, Idealismus, Wahrheit, Subject, Relation, Synthetismus.
Quelle:
Eisler, Rudolf: Wörterbuch der philosophischen Begriffe, Band 2. Berlin 1904, S. 514-516.
Lizenz: Gemeinfrei – Faksimiles: 514 | 515 | 516 – Kategorien: Lexikalischer Artikel

www ()

Totalita [latinsky totus, celý], pojem označující veškerost, celostnost, komplexní souvislost, sjednocení částí v jednotu organického celku. Kategorii totality důkladně analyzoval I. Kant, který totalitu chápal jako mnohost nazíranou jako jednotu. Absolutní totalita v syntéze podmínek všech možných věcí vůbec podněcuje ideál čistého rozumu, zcela odlišný od pojmu světa. Absolutní totalita už není ničím empirickým, protože nemůže být dána v žádné zkušenosti, absolutní totalita řady podmínek je ideou sloužící jako pravidlo k vysvětlení jevů. Klíčovou roli hraje pojem totalita (konkrétní totalita) u G. W. F. Hegela, kde je spojena s řetězem zprostředkování; překročit bezprostřednost rozvažováni a jeho ulpívání na partikularitách, projít řetězem zprostředkování je schopen jen rozum. Celek má podle Hegela inteligibilní, ideální povahu překračující empirickou danost; totalitu existence vytváří zprostředkování. Pojem konkrétní totalita měl zášadní význam i pro G. Lukácse, hlavně jako pojem intenzívní totality, a to zvlášť v raném a v závěrečném období jeho tvorby (Zor Ontologie des gesell schaftlichen Seins – K ontologii společenského bytí). Na pojem totality u mladého Lukácse navázal i L. Goldman a interpretoval ho antropologioky. Abstraktní, antropocentricky nedějinnou interpretaci pojmu totalita, totalizace lze nalézt u J. P. Sartra: blíží se jeho pojmu abstraktní, čisté subjektivity – „o sobě“ (en soi).
(Co je co; vytvořeno 14.3.2000, aktualizováno 14.7.2006; autor: -red- .)

Aleš Březina (2010)

... Proč třeba nevyzvednout Přemysla Pittera, který zachránil během války desítky židovských a po válce německých děti a pomáhal, kde se dalo v uprchlických táborech. Proč neocenit Ladislava Hejdánka, který v okamžiku, kdy bylo zavřeno deset předních představitelů VONSu, vzal na sebe dobrovolně vedení disentu. Statečnost spíše můžeme vidět v tom, čemu filozofové říkají „existenciální ručení“. Pokud chceme, zde by mohl být příklad i pro budoucí generace.
Dvě tečky za diskusemi v minulých číslech. Tečka první: O bratrech Mašínových a Milanu Paumerovi, in: Satellite 1 – 416 (2010), str. 8.