Zde najdete digitalizovanou podobu Hejdánkovy originální kartotéky. Její celkový objem čítá mnoho tisíc lístků. Zveřejňujeme je po částech, jak je zvládáme zpracovávat. V tuto chvíli máme zpracované to, co prof. Hejdánek sám vypracoval elektronicky. Zbývá ovšem mnoho práce na papírových kartičkách. Kromě Hejdánkových výpisků z četby obsahuje kartotéka také jeho vlastní myšlenkovou práci z posledních let, kterou nejde dohledat jinde.
Edward Gibbon
(1896-1900)
Otevřený, ale rozumný průzkum rozvoje a upevnění křesťanské víry můžeme považovat za velmi podstatnou část dějin římské říše. Zatímco tento velký státní útvar zaplavilo zjevné násilí a nahlodával vleklý úpadek,, čisté a pokorné náboženství se vkrádalo do lidských myslí, rostlo v tichu a přítmí, čerpalo nové síly z odporu, s nímž se setkávalo, až konečně vztyčilo vítězné znamení kříže nad rozvalinami Kapitolu. Křesťanství se neomezovalo na trvání a hranice římského impéria. Uplynulo třináct nebo čtrnáct století, a toto náboženství dosud vyznávají evropské národy, představující nejznamenitější část lidstva v umění a vzdělanosti jakož i ve zbrani. Podnikavost a zanícení Evropanů v rozsáhlé míře zanesly toto náboženství k nejvzdálenějším břehům Asie a Afriky; a prostřednictvím jejich kolonií se pevně uchytilo od Kanady až po Chile, ve světě starověkým lidem neznámém.
Ale náš průzkum, jakkoliv užitečný a zajímavý, se setkává se dvěma osobitými nesnázemi. Sporé a nespolehlivé podklady církevních dějin nám jen zřídka dovolují rozptýlit temná mračna zahalující prvotní období církve. Naléhavý zákon nestrannosti nás příliš často nutí zjišťovat nedokonalost neosvícených učitelů a spisovatelů věřících v evangelium; a povrchnímu pozorovateli by se mohlo v důsledku jejich chyb zdát, že padá určitý stín na víru, kterou vykonávali. Ale pohoršení zbožných křesťanů a prchavý triumf nevěřících se brzy rozplynou, jakmile si tito pozorovatelé všimnou nejen toho, kým, ale také komu se dostalo božského zjevení. Teolog si může svůj úkol pohodlně zjednodušit tvrzením, že náboženství sestoupilo z nebes ozdobeno přirozenou čistotou. Dějepise má před sebou smutnější povinnost. Musí luštit nevyhnutelnou směs omylů a zkreslování, jimž se náboženství nevyhnulo při dlouhém pobývání na zemi mezi slabými a nedokonalými bytostmi.
(4929, Úpadek a pád říše Římské (výbor), Praha 1983, kap. XV, str. 65.)
vznik lístku: leden 2004
Ladislav Hejdánek
(1991)
Pro filosofa je Ježíš výzvou, na kterou je velmi nesnadné odpovědět a zůstat filosofem. Rozhodně to není možné udělat tak, jak to udělal Machovec. Filosof nemůže jinak, než že od sebe oddělí výzvu, kterou je mu křesťanství jako dějinný fenomén a dějinná tradice, od výzvy, kterou mu je sám Ježíš. Křesťanství (a jeho prostřednictvím zajisté také Ježíš) mocně ovlivnilo evropské duchovní a kulturní dějiny, a proto filosof nemůže kolem tohoto historického faktu chodit nevšímavě. Kdyby dnes chtěl nějaký filosof celé své myšlení naprosto oprostit, očistit, sterilizovat od jakéhokoliv vlivu křesťanství, musel by jednak být považován za šílence nebo alespoň podivně posedlého, jednak by musel podniknout vysilující myšlenkový a duchovní zápas, který by nejspíš ve zdraví nepřežil (pokud by sám pokus nebyl dokladem jeho vyšinutosti). Už sama tato okolnost se musí každému své věci dbalému mysliteli stát filosofickým závazkem a úkolem. Ale je tu ještě něco daleko závažnějšího, s čím se každý filosof musí dříve nebo později setkat za předpokladu, že se opravdu míní v plné jasnosti vědomí a myšlení vyrovnat s celým oním rozsáhlým thesaurem, z něhož záměrně i nezáměrně, s plným vědomím nebo bez jasného uvědomění čerpá nejen každý evropský filosof, ale každý Evropan vůbec. Součástí a neoddělitelnou složkou křesťanského zvěstování je základní a naprosto nerelativizovatelný odkaz na konkrétního člověka, totiž na osobnost Ježíše, nazývaného v celých dějinách Církve Kristus (což je jeden z mesiášských titulů). Konfrontace filosofa s Ježíšem Nazaretským je myšlenkovým experimentem crucis pro každého myslitele, který stále ještě trvá na tom, že filosof nemá moudrost ani pravdu ve svém držení, ale že ji oddaně miluje a bezmezně po ní touží. (23.6.91) (Praha, 910623-n.)04-02 st.
vznik lístku: únor 2004
www
()
[514] Transcendental (transcendere, überschreiten) bedeutet (seit Kant) jede Erkenntnis (nicht der Dinge, sondern) der Bedingungen und Möglichkeit der Erfahrung, jede auf die Möglichkeit apriorischer (s. d.) Erkenntnisfunctionen und ihrer Beziehung auf Erfahrungsobjecte gehende Untersuchung.
»Transcendental« oder »transcendent« nennen die Scholastiker die über den Prädicamenten (s. d.) liegenden, auf diese selbst anwendbaren allgemeinsten [515] Begriffe (Einheit, Wahrheit, Güte u.s.w.). »Transcendentalia« sind die »termini vel proprietates rebus omnibus cuiusque generis convenientes« (res, ens, verum, bonum, aliquid, unum. aufgezählt in des Pseudo-Thomas »De natura generis«. vgl. Prantl, G. d. L. III, 245). Sechs Transcendentalien zählt auch THOMAS auf (De verit. 1, 1 c). Nach DUNS SCOTUS ist der Begriff des »ens« (Seienden) der allgemeinste der »transcendentalen« Begriffe, die andern sind »passiones entis« und zerfallen in »unicae« (unum, bonum, verum) und »disiunctae« (idem vel diversum, contingens vel necessarium, actus) (De an. qu. 21. Met. IV, 9. vgl. über JOH. GERSON: Prantl, G. d. L. IV, 144). SUAREZ erwähnt die transcendentalen Relationen (e. d.) und spricht von der »unitas transcendentalis« (Met. disp. I, 4, sct. 9). LAURENTIUS VALLA bemerkt »Aeterna sunt primordia atque principia, quae isti transcendentia appellant« (bei Prantl, G. d. L. IV, 163). MICRAELIUS bestimmt: »Transcendentia sunt termini, qui praedicamenta transcendunt, ita tamen, ut de singulis praedicamentis dici possint. et nihil aliud sunt quam generales entis affectiones sive coniunctae, ut unum, verum, bonum, sive disiunctae, ut causa et effectus« (Lex. philos. p. 1073 f.). CAMPANELLA erklärt: »Transcendens est terminus universalissimam communitatum omnium rerum communitatem significans... ut ens, verum, bonum et unum« (Dial I, 4). Ähnlich G. BRUNO (De la causa IV). F. BACON versteht unter »transcendentes« die »relativas et adventitias entium conditiones« (multum, paucum, idem, diversum, possibile..., De dignit. III, 3. V, 4). CLAUBERG erklärt: »Quae... sic rebus communia sunt, ut omnes earum classes exsuperent, uno nomine appellantur transcendentia..., quod in supremo rerum. Omnium apice concepta, omnia permeent et ambiant, ad omnia rerum genera pertineant. Cuius modi sunt ens, unum, rerum, bonum etc.« (Opp. p. 283). Die psychologische Entstehung der Transcendentalien erklärt SPINOZA aus einem Verschmelzungsproceß: »Termini transcendentales... ex hoc oriuntur, quod scilicet humanum corpus, quandoquidem limitatum est, tantum est capax certi imaginum numeri... in se distincte simul formandi, qui si excedatur, hae imagines confundi incipient, et si hic imaginum numerus, quarum corpus est capax, ut eas in se simul distincte formet, longe excedatur, omnes inter se plane confundentur« (Eth. II, prop. XI, schol. I). Nach BERKELEY steigen die Mathematiker nicht auf »bis zu einer Betrachtung jener die Schranken der Einzelwissenschaften überschreitenden (transcendentalen) Grundsätze, welche auf eine jede der Einzelwissenschaften Einfluß haben« (Princ. CXVIII).
Die oben angegebene neuere Bedeutung erhält »transcendental« durch KANT. Zuweilen gebraucht er das Wort im Sinne von »transcendent« (s. d.. vgl. Krit. d. rein. Vern. S. 262 f.), in der Regel aber als ein auf die Möglichkeit der Anwendung des Apriori (s. d.), als ein auf die Grundlagen der Erfahrung Bezügliches. Es ist festzuhalten, ...
[Quelle: Eisler, Rudolf: Wörterbuch der philosophischen Begriffe, Band 2. Berlin 1904,
S. 514-516.]
... Es ist festzuhalten, »daß nicht eine jede Erkenntnis a priori, sondern nur die, dadurch wir erkennen, daß und wie gewisse Vorstellungen (Anschauungen oder Begriffe) lediglich a priori angewandt werden oder möglich seien, transcendental (d. i. die Möglichkeit der Erkenntnis oder der Gebrauch derselben a priori) heißen müsse. Daher ist weder der Raum, noch irgend eine geometrische Bestimmung desselben a priori eine transcendentale Vorstellung sondern nur die Erkenntnis, daß diese Vorstellungen gar nicht empirischen Ursprungs seien, und die Möglichkeit, wie sie sich gleichwohl a priori auf Gegenstände der Erfahrung beziehen könne, kann transcendental heißen... Der Unterschied des Transcendentalen und Empirischen gehört also nur zur Kritik[516] der Erkenntnisse und betrifft nicht mit die Beziehung derselben auf ihren Gegenstand« (l. c. S. 80). »Ein transcendentales Princip ist dasjenige, durch welches die allgemeine Bedingung a priori vorgestellt wird, unter der allein Dinge Objecte unserer Erkenntnis überhaupt werden können« (Krit. d. Urt., Einl.). Das Bewußtsein, »eine Erfahrung anzustellen oder auch überhaupt zu denken« ist ein »transcendentales Bewußtsein«, nicht Erfahrung (WW. IV, 500). »transcendental ist die Erklärung, wie sich Begriffe oder Sätze a priori auf Gegenstände beziehen können, wie sie a priori und doch von Objecten gelten sollen. Nicht die Erkenntnis a priori ist transcendental, nur die Rechtfertigung ihrer objectiven Gültigkeit und das Verfahren dieser Rechtfertigung will Kant mit diesem Worte bezeichnet wissen. Dasjenige, was nicht aus der Erfahrung stammt, für die Erfahrung zu beweisen, ist die Aufgabe der transcendentalen Methode« (RIEHL, Zur Einf. in d. Philos. S. 115).
BOUTERWEK nennt transcendental »die Untersuchungen, durch welche das ursprüngliche Verhältnis der Vernunft zur Sinnlichkeit entdeckt werden soll, um nach diesem Verhältnisse zu bestimmen, ob und warum uns die sinnliche Wahrnehmung nicht täusche und ob es für dem menschlichen Geist eine Erkenntnis des Übersinnlichen gebe« (Lehrb. d. philos. Wissensch. I, 48). Nach SCHELLING ist »transcendentales Wissen« ein »Wissen des Wissens, sofern es rein subjectiv ist« (Syst. d. transcendental. Ideal. S. 11) Nach SCHOPENHAUER ist eine transcendentale Erkenntnis »eine solche, welche das in aller Erfahrung irgend Mögliche vor aller Erfahrung bestimmt und feststellt« (Vierf. Wurz. C. 4, § 20). Nach K. FISCHER ist »dasjenige, wodurch die Erfahrung selbst begründet wird«, »keine Sache der empirischen, sondern der transcendentalen Erkenntnis« (Krit. d. Kantschen Philos. S. 83). Nach H. COHEN bezieht sich das Transcendentale »auf die Möglichkeit einer Erkenntnis, welcher der Wert apriorischer oder wissenschaftlicher Geltung zukommt« (Princ. d. Infin. S. 7). Nach E. VON HARTMANN ist transcendental »das Immanente, insofern es auf ein Transcendentes bezogen gedacht wird« (Krit. Grundleg. S. XV). Nach RIEHL ist transcendental »die Form der Einheit des Bewußtseins in Abstraction von ihrem Inhalte gedacht, sofern diese Form als die allgemeine, nicht bloß für mich geltende Bedingung erkannt wird, unter welcher die Vorstellung jedes Objects... stehen muß« (Philos. Krit. II 2, 163) – HELLENBACH, DU PREL u. a. nennen »transcendental« alles unter der Schwelle des normalen Bewußtseins Liegende (z.B. das Traumbewußtsein, die zweite Persönlichkeit, das »transcendentale Subject«. vgl. Metaorganismus). Vgl. A priori, Kriticismus, Apperception, Deduction, Object, Ästhetik, Logik, Idealismus, Wahrheit, Subject, Relation, Synthetismus.
Quelle:
Eisler, Rudolf: Wörterbuch der philosophischen Begriffe, Band 2. Berlin 1904, S. 514-516.
Lizenz: Gemeinfrei – Faksimiles: 514 | 515 | 516 – Kategorien: Lexikalischer Artikel
vznik lístku: březen 2009