LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Ladislav Hejdánek (2009)

Tzv. kvantity jsou ve skutečnosti takovými kvalitami, které je možno nějak měřit, tj. kvantifikovat. Použití čísel je pro každou kvantifikaci nezbytné (jinak jde o pouhé odhady), ale zároveň to s sebou nese některé neblahé následky: to, co kvantifikovat nelze, je marginalizováno a někdy vysloveně zpochybňováno (buď poukazem na subjektivitu jiného než kvantitativního hodnocení, anebo popření kvalit vůbec). Jsou však obory nejen vědění, ale také aktivit (činností) a vůbec života, kde záleží především na „kvalitách“ nekvantifikovatelných, anebo na kvalitách, při nichž na kvantitách a kvalifikacích nezáleží buď vůbec nebo jen málo. A protože všechny kvantity jsou, jak řečeno, jen kvantifikovanými kvalitami, je třeba přezkoumat, co se vlastně s těmi „kvalitami“ děje, když jsou kvantifikovány, tj. vyjadřovány ve formě kvantit (množství, počtu, eventuelně počtu námi ustanovených jednotek). Je zřejmé, že samo převádění na množství nebo počet ještě nemusí pracovat s „čísly“, tj. skutečně „počítat“, ale že může zůstávat u pouhých přibližností. Zavedení „čísel“ a „počítání“ předpokládá samostatný krok, umožňující vytvářet nejen čísla, ale zároveň zkoumat jejich vztahy a „uskutečňovat“ výsledky tohoto zkoumání v jakési samostatné systematičnosti, odpoutané od jakéhokoli vztahu k tomu, co původně bylo nebo mohlo a může být „počítáno“. Čísla a práce s čísly představují tedy zvláštní „vynález“, který nevyplývá samozřejmě s pouhých odhadovaných kvantifikací. Ovšem tady se ukazuje mimořádný význam náležitého rozlišování různých významů slova „číslo“. Pokud jde o pouhý „počet“ určitých předmětů (podobných nebo i nepodobných), je zásadně možné (a známe to u primitivních společenství) zůstávat u rozpoznávání „jeden – dva – mnoho“; pro každý větší „počet“ už je zapotřebí zavedení několika dalších „čísel“, znamenajících ovšem opět jen „počty“ nějakých předmětů. Naproti tomu možnost soustředit se na čísla sama a na jejich vztahy, zcela oproštěné do jakýchkoli souvislostí s nějakými předměty, je čímsi zásadně novým, co je nutno považovat za (intelektuální) vynález. A tady teprve začíná to nejdůležitější: číslo např. 125, míněné jako počet nějakých předmětů, je něco jiného než číslo, míněné jen ve vztahu k jiným číslům (v tomto případě třeba k 5 nebo 25 apod.). Kromě toho se právě v případě „čísla“ ukazuje jako zcela zásadní rozlišení mezi myšlením čísla a tím, co je tím myšlením čísla myšleno – toto „číslo myšlené“ má charakter samostatného „jsoucna“ či entity (spíše ovšem pseudojsoucna a pseudoentity, zkrátka intencionální konstrukce), která nejen umožňuje či dovoluje číslo chápoat jako samostatný „předmět“, ale která k tomu vysloveně vede,, takřka nutí, a která se prosazuje takovou zvláštní atraktivitou, že se stále více způsob myšlení takovýchto „pseudojsoucen“ jakožto „předmětů“ prosazuje i tam, kde nejde o pouhá samostatná čísla, ale kde jde o skutečné „entity“, o skutečná „jsoucna“.
(Písek, 090103-1.)

www ()

[514] Transcendental (transcendere, überschreiten) bedeutet (seit Kant) jede Erkenntnis (nicht der Dinge, sondern) der Bedingungen und Möglichkeit der Erfahrung, jede auf die Möglichkeit apriorischer (s. d.) Erkenntnisfunctionen und ihrer Beziehung auf Erfahrungsobjecte gehende Untersuchung.
»Transcendental« oder »transcendent« nennen die Scholastiker die über den Prädicamenten (s. d.) liegenden, auf diese selbst anwendbaren allgemeinsten [515] Begriffe (Einheit, Wahrheit, Güte u.s.w.). »Transcendentalia« sind die »termini vel proprietates rebus omnibus cuiusque generis convenientes« (res, ens, verum, bonum, aliquid, unum. aufgezählt in des Pseudo-Thomas »De natura generis«. vgl. Prantl, G. d. L. III, 245). Sechs Transcendentalien zählt auch THOMAS auf (De verit. 1, 1 c). Nach DUNS SCOTUS ist der Begriff des »ens« (Seienden) der allgemeinste der »transcendentalen« Begriffe, die andern sind »passiones entis« und zerfallen in »unicae« (unum, bonum, verum) und »disiunctae« (idem vel diversum, contingens vel necessarium, actus) (De an. qu. 21. Met. IV, 9. vgl. über JOH. GERSON: Prantl, G. d. L. IV, 144). SUAREZ erwähnt die transcendentalen Relationen (e. d.) und spricht von der »unitas transcendentalis« (Met. disp. I, 4, sct. 9). LAURENTIUS VALLA bemerkt »Aeterna sunt primordia atque principia, quae isti transcendentia appellant« (bei Prantl, G. d. L. IV, 163). MICRAELIUS bestimmt: »Transcendentia sunt termini, qui praedicamenta transcendunt, ita tamen, ut de singulis praedicamentis dici possint. et nihil aliud sunt quam generales entis affectiones sive coniunctae, ut unum, verum, bonum, sive disiunctae, ut causa et effectus« (Lex. philos. p. 1073 f.). CAMPANELLA erklärt: »Transcendens est terminus universalissimam communitatum omnium rerum communitatem significans... ut ens, verum, bonum et unum« (Dial I, 4). Ähnlich G. BRUNO (De la causa IV). F. BACON versteht unter »transcendentes« die »relativas et adventitias entium conditiones« (multum, paucum, idem, diversum, possibile..., De dignit. III, 3. V, 4). CLAUBERG erklärt: »Quae... sic rebus communia sunt, ut omnes earum classes exsuperent, uno nomine appellantur transcendentia..., quod in supremo rerum. Omnium apice concepta, omnia permeent et ambiant, ad omnia rerum genera pertineant. Cuius modi sunt ens, unum, rerum, bonum etc.« (Opp. p. 283). Die psychologische Entstehung der Transcendentalien erklärt SPINOZA aus einem Verschmelzungsproceß: »Termini transcendentales... ex hoc oriuntur, quod scilicet humanum corpus, quandoquidem limitatum est, tantum est capax certi imaginum numeri... in se distincte simul formandi, qui si excedatur, hae imagines confundi incipient, et si hic imaginum numerus, quarum corpus est capax, ut eas in se simul distincte formet, longe excedatur, omnes inter se plane confundentur« (Eth. II, prop. XI, schol. I). Nach BERKELEY steigen die Mathematiker nicht auf »bis zu einer Betrachtung jener die Schranken der Einzelwissenschaften überschreitenden (transcendentalen) Grundsätze, welche auf eine jede der Einzelwissenschaften Einfluß haben« (Princ. CXVIII).
Die oben angegebene neuere Bedeutung erhält »transcendental« durch KANT. Zuweilen gebraucht er das Wort im Sinne von »transcendent« (s. d.. vgl. Krit. d. rein. Vern. S. 262 f.), in der Regel aber als ein auf die Möglichkeit der Anwendung des Apriori (s. d.), als ein auf die Grundlagen der Erfahrung Bezügliches. Es ist festzuhalten, ...
[Quelle: Eisler, Rudolf: Wörterbuch der philosophischen Begriffe, Band 2. Berlin 1904,
S. 514-516.]
... Es ist festzuhalten, »daß nicht eine jede Erkenntnis a priori, sondern nur die, dadurch wir erkennen, daß und wie gewisse Vorstellungen (Anschauungen oder Begriffe) lediglich a priori angewandt werden oder möglich seien, transcendental (d. i. die Möglichkeit der Erkenntnis oder der Gebrauch derselben a priori) heißen müsse. Daher ist weder der Raum, noch irgend eine geometrische Bestimmung desselben a priori eine transcendentale Vorstellung sondern nur die Erkenntnis, daß diese Vorstellungen gar nicht empirischen Ursprungs seien, und die Möglichkeit, wie sie sich gleichwohl a priori auf Gegenstände der Erfahrung beziehen könne, kann transcendental heißen... Der Unterschied des Transcendentalen und Empirischen gehört also nur zur Kritik[516] der Erkenntnisse und betrifft nicht mit die Beziehung derselben auf ihren Gegenstand« (l. c. S. 80). »Ein transcendentales Princip ist dasjenige, durch welches die allgemeine Bedingung a priori vorgestellt wird, unter der allein Dinge Objecte unserer Erkenntnis überhaupt werden können« (Krit. d. Urt., Einl.). Das Bewußtsein, »eine Erfahrung anzustellen oder auch überhaupt zu denken« ist ein »transcendentales Bewußtsein«, nicht Erfahrung (WW. IV, 500). »transcendental ist die Erklärung, wie sich Begriffe oder Sätze a priori auf Gegenstände beziehen können, wie sie a priori und doch von Objecten gelten sollen. Nicht die Erkenntnis a priori ist transcendental, nur die Rechtfertigung ihrer objectiven Gültigkeit und das Verfahren dieser Rechtfertigung will Kant mit diesem Worte bezeichnet wissen. Dasjenige, was nicht aus der Erfahrung stammt, für die Erfahrung zu beweisen, ist die Aufgabe der transcendentalen Methode« (RIEHL, Zur Einf. in d. Philos. S. 115).
BOUTERWEK nennt transcendental »die Untersuchungen, durch welche das ursprüngliche Verhältnis der Vernunft zur Sinnlichkeit entdeckt werden soll, um nach diesem Verhältnisse zu bestimmen, ob und warum uns die sinnliche Wahrnehmung nicht täusche und ob es für dem menschlichen Geist eine Erkenntnis des Übersinnlichen gebe« (Lehrb. d. philos. Wissensch. I, 48). Nach SCHELLING ist »transcendentales Wissen« ein »Wissen des Wissens, sofern es rein subjectiv ist« (Syst. d. transcendental. Ideal. S. 11) Nach SCHOPENHAUER ist eine transcendentale Erkenntnis »eine solche, welche das in aller Erfahrung irgend Mögliche vor aller Erfahrung bestimmt und feststellt« (Vierf. Wurz. C. 4, § 20). Nach K. FISCHER ist »dasjenige, wodurch die Erfahrung selbst begründet wird«, »keine Sache der empirischen, sondern der transcendentalen Erkenntnis« (Krit. d. Kantschen Philos. S. 83). Nach H. COHEN bezieht sich das Transcendentale »auf die Möglichkeit einer Erkenntnis, welcher der Wert apriorischer oder wissenschaftlicher Geltung zukommt« (Princ. d. Infin. S. 7). Nach E. VON HARTMANN ist transcendental »das Immanente, insofern es auf ein Transcendentes bezogen gedacht wird« (Krit. Grundleg. S. XV). Nach RIEHL ist transcendental »die Form der Einheit des Bewußtseins in Abstraction von ihrem Inhalte gedacht, sofern diese Form als die allgemeine, nicht bloß für mich geltende Bedingung erkannt wird, unter welcher die Vorstellung jedes Objects... stehen muß« (Philos. Krit. II 2, 163) – HELLENBACH, DU PREL u. a. nennen »transcendental« alles unter der Schwelle des normalen Bewußtseins Liegende (z.B. das Traumbewußtsein, die zweite Persönlichkeit, das »transcendentale Subject«. vgl. Metaorganismus). Vgl. A priori, Kriticismus, Apperception, Deduction, Object, Ästhetik, Logik, Idealismus, Wahrheit, Subject, Relation, Synthetismus.
Quelle:
Eisler, Rudolf: Wörterbuch der philosophischen Begriffe, Band 2. Berlin 1904, S. 514-516.
Lizenz: Gemeinfrei – Faksimiles: 514 | 515 | 516 – Kategorien: Lexikalischer Artikel

www ()

Totalita [latinsky totus, celý], pojem označující veškerost, celostnost, komplexní souvislost, sjednocení částí v jednotu organického celku. Kategorii totality důkladně analyzoval I. Kant, který totalitu chápal jako mnohost nazíranou jako jednotu. Absolutní totalita v syntéze podmínek všech možných věcí vůbec podněcuje ideál čistého rozumu, zcela odlišný od pojmu světa. Absolutní totalita už není ničím empirickým, protože nemůže být dána v žádné zkušenosti, absolutní totalita řady podmínek je ideou sloužící jako pravidlo k vysvětlení jevů. Klíčovou roli hraje pojem totalita (konkrétní totalita) u G. W. F. Hegela, kde je spojena s řetězem zprostředkování; překročit bezprostřednost rozvažováni a jeho ulpívání na partikularitách, projít řetězem zprostředkování je schopen jen rozum. Celek má podle Hegela inteligibilní, ideální povahu překračující empirickou danost; totalitu existence vytváří zprostředkování. Pojem konkrétní totalita měl zášadní význam i pro G. Lukácse, hlavně jako pojem intenzívní totality, a to zvlášť v raném a v závěrečném období jeho tvorby (Zor Ontologie des gesell schaftlichen Seins – K ontologii společenského bytí). Na pojem totality u mladého Lukácse navázal i L. Goldman a interpretoval ho antropologioky. Abstraktní, antropocentricky nedějinnou interpretaci pojmu totalita, totalizace lze nalézt u J. P. Sartra: blíží se jeho pojmu abstraktní, čisté subjektivity – „o sobě“ (en soi).
(Co je co; vytvořeno 14.3.2000, aktualizováno 14.7.2006; autor: -red- .)

www (2005)

Charles Hartshorne is considered by many philosophers to be one of the most important philosophers of religion and metaphysicians of the twentieth century. Although Hartshorne often criticized the metaphysics of substance found in medieval philosophy, he was very much like medieval thinkers in developing a philosophy that was theocentric. Throughout his career he defended the rationality of theism and for several decades was almost alone in doing so among English-language philosophers. Hartshorne was also one of the thinkers responsible for the rediscovery of St. Anselm's ontological argument. But his most influential contribution to philosophical theism did not concern arguments for the existence of God, but rather was related to a theory of the actuality of God, i.e., how God exists. In traditional or classical theism, God was seen as the supreme, unchanging being, but in Hartshorne's process-based or neoclassical conception, God is seen as supreme becoming in which there is a factor of supreme being. That is, we humans become for a while, whereas God always becomes, Hartshorne maintains. The neoclassical view of Hartshorne has influenced the way many philosophers understand the concept of God. In fact, a small number of scholars—some philosophers and some theologians—think of him as the greatest metaphysician of the second half of the twentieth century, yet, with a few exceptions to be treated below, his work has not been very influential among analytic philosophers who are theists.
Stanford Encyclopedia of Philosophy
First published Mon Jul 23, 2001; substantive revision Thu Dec 15, 2005

www (2009)

Kontrérní Protikladně kontrérní jsou dva výroky, které se navzájem vylučují, ponechávají ale ještě prostor pro další pojmy stejné kategorie. Formálně se jedná o negaci konjunkce: (z i). Označuje se také jako exkluze, kterou jsme výše definovali jako p  q =df (0111). Jsou to například pojmy malý – velký, mladý – starý, studený – teplý, apod. Na těchto škálách si můžeme představit libovolné množství mezihodnot. Dub nemůže být nikdy borovicí, ale kromě dubů a borovic rostou v lese břízy, lípy, smrky, atd. Tyto pojmy jsou navzájem kontrérní.
Nevylučující se protiklady
Věta „Byla nemocná a přesto šla na jednání.“ vyjadřuje podle našeho jazykového cítění protiklad. Z hlediska logiky se ale o protiklady nejedná. Někdo skutečně může být nemocný a jít do práce. Totéž platí pro „sice ... ale“, „přesto“, „ačkoli“, atd. Někdy dokonce jednáme i proti jazykovému citu a používáme „ale“ chybně. Např. „Je malá, ale tlustá.“ Nevylučující se protiklady nejsou tedy jak kontradiktorické, tak kontrérní. Překládáme-li takové věty do formální logiky, používáme namísto negace logický operátor „a“.
Kontrérní (alias exkluze) a kontradiktorické protiklady mají to společné, že protikladné pojmy se navzájem vylučují.