LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

José Ortega y Gasset (1930)

Guizot měl však vždycky špatný ohlas, jako většina doktrinářů. Když vidím, jak k nějakému člověku směřuje snadný a vytrvalý potlesk, vyvstane ve mně důrazné podezření, že v onom člověku nebo skupině se spolu se skvělými vlohami vyskytuje i cosi nadmíru nečistého.Snad trpím omylem, musím však říci, že jsem ho nehledal, ale že ho ve mně nahromadila zkušenost. V každém případě se odvažuji tvrdit, že skupina doktrinářů, které se každý vysmíval a tropil si z ní daremný posměch, je po mém soudu to nejhodnotnější, co se v politice našeho kontinentu v průběhu XIX. století vyskytlo. Doktrináři totiž byli jediní,, kdo jasně viděli, co je třeba v Evropě po Velké revoluci udělat, a kromě toho uprostřed rostoucí vulgarity a frivolnosti XIX. století učinili svými osobnostmi důstojné a odměřené gesto. Jelikož všechny formy, jimiž společnost propůjčuje věrohodnost individuu, byly porušeny a neplatily, mohl si jedinec svou důstojnost vytvořit pouze z hloubi sebe sama. Ale to je obtížně proveditelné bez nadsázky, i kdyby sloužila jen jako obrana před orgiastickým zanedbáním povinností, v němž žilo jedincovo okolí. Nuzot dokázal být stejně jako Bister Keton mužem, který se nesměje. A takový se nikdy nezapomíná. Ztělesňuje několik generací nîmských protestantů, kteří žili v neustálém střehu, aniž mohli plout s proudem sociálního prostředí, aniž na sebe mohli nedbat. Do podoby instinktu se v nich proměnil radikální dojem, že existovat znamená nesistovat, opřít se oběma nohama o zemi a postavit se proti proudu. V době, jako je naše, v době pouhých „proudů“ a dezercí, je dobré vejít ve styk s muži, kteří se „nenechají vléci“. Doktrináři jsou vynikajícím případem intelektuální odpovědnosti, to znamená toho, co nejvíce chybělo evropským intelektuálům od roku 1750, nedostatku, který je svým způsobem jednou z hlubokých příčin současného zmatku.
(7050, Vzpoura davů, př. V. Černý, Praha 1993, str. 24.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Vzpomínám na své překvapení, když Patočka jednou (brzo po válce na FF) jen tak mimochodem prohlásil, že skutečnost je to, co nám klade odpor. Zůstalo mi to v paměti, ale nevyvodil jsem z toho dlouho žádné závěry ani další myšlenky. Teprve časem jsem si začal uvědomovat, že celá ta myšlenka musí být obrácena: my lidé jsme skuteční, když klademe odpor; já osobně jsem skutečný, když kladu odpor, zkrátka když nejsem tak docela strhován tím, co je kolem mne, i když to je někdy velmi silný proud. To je vlastně základem onoho někdy kritizovaného evropského individualismu až subjektivismu (snad lépe „subjektismu“, protože subjektivismus je často chápán ve smyslu jakéhosi soukromého vědomí). Řekl bych dokonce, že člověk je natolik člověkem, nakolik dokáže rezistovat vnějším tlakům a nakolik se proti nim dokáže postavit a obhájit sebe a své pozice právě protestem, nejde-li to už jinak. V přírodě najdeme mnoho případů, kdy organismy přežívají díky tomu, že se přizpůsobí, že akceptují podmínky, že se podrobí nebo že najdou nějakou formu kompromisu, eventuelně podvodu a „lži“ (mimikry jako příklad). To však nelze aplikovat na člověka: člověk ztrácí sám sebe, když dělá něco podobného v těch směrech, které jsou pro člověka a lidství nenahraditelné, protože bytostně s lidstvím spjaté.
(Písek, 080617-2.)

Ηοrѕt Тrаn (2009)

Ideen und Vernunft (Autor: Ηοrѕt Тrаn, 9.10.2009 17:07 Uhr)
Hi Sabine.
Kontext:
„Vollständige Objektivität ist eine regulative Idee, aber keine Realität, zumal nur Personen als Subjekte regulative Ideen haben können.“
Kann mir jemand helfen den Satz zu verstehen?
Powenz ergänzend lässt sich noch sagen, dass eine regulative Idee ein erstrebenswertes, sozial sinnvolles Ziel angibt, das aber im Realen nicht erreichbar ist. In diesem Sinne ist sie nichts anderes als ein Ideal. Das geht schon bei der Geometrie los (im Realen gibt es keine vollkommenen Kreise usw.) und setzt sich überall da fort, wo Ideal und Realität divergieren, z.B. bei Freiheit, Gerechtigkeit, Demokratie usw. usf.
Regulativ heißen diese Ideale, weil sie Gebote der Vernunft sind, die das soziale Miteinander strukturieren, das ohne jene nicht möglich wäre, jedenfalls nicht auf Dauer. Das Liebes-Ideal gehört sicher auch dazu, ist aber etwas komplizierter als die anderen gestrickt, da es nicht nur aus der Vernunft hervorgeht.
Vollständige Objektivität ist ebenfalls ein unerreichbares (aber notwendiges) Ideal, denn das, was man unter Objektivität versteht, ist in der Praxis nichts anderes als ein intersubjektiver Konsens über einen Sachverhalt. Objektiv kann das nicht wirklich sein, da die Erkenntnisfähigkeit von Subjekten nun einmal nicht vollkommen ist, sondern perspektivisch begrenzt. Erst die Aufhebung der Subjekt-Objekt-Schranke hebt auch die begrenzende Perspektivität des Subjekts auf. Dann allerdings (also im Falle mystischer Erkenntnis) gibt es auch keine „Objekte“ mehr.
Probleme entstehen dann, wenn „vollkommene Objektivität“ zum Fetisch wird, da auf diese Weise ein ontologischer Dualismus festgelegt wird (Subjekt vs. Objekt), der philosophisch fragwürdig ist.
Gruß
Horst

Ladislav Hejdánek (2008)

V Rakousku si často připomínají jednu z orientačních idejí Friedricha Heera: „Je zapotřebí určité dávky přizpůsobení, chceme-li dosáhnout vskutku účinného odporu.“ („Es ist ein gewisses Maß an Anpassung nötig, um wirksam Widerstand leisten zu können.“) To je sice velmi dobrý postřeh, ale je vyjádřen způsobem, který trochu mate. Když se chci poprat s někým, kdo bydlí v prvním patře, zatímco já až nahoře v podkroví, musím ho buď vylákat nahoru, nebo sejít dolů, eventuelně se můžeme setkat někde jinde, ale oba tam musíme přijít. Tomu se dá těžko říkat, že se jeden druhému „přizpůsobujeme“. Když chci polemizovat s nějakým Němcem, musím to udělat německy nebo se postarat o překlad; že svou polemiku povedu německy, není žádné „přizpůsobení“. Na druhé straně je známo, že nebývá vždy dobré užít stejných zbraní, jakých užívá protivník, neboť to může někdy mít degradující následky pro mne nebo pro mou stranu. A v takovém případě nejde o kvantitu, tedy o „určitou dávku“ přizpůsobení, ale o jeho kvalitu, resp. nekvalitu, jeho principiální nepřípustnost, protože bych(om) se takovým „přizpůsobením“ sami ponížili a diskvalifikovali. Věc je tedy, jak vidno, složitější, V něčem je někdy takové „přizpůsobení“ užitečné a dobré, jindy a v něčem jiném je kontraproduktivní (hned nebo také dlouhodobě) a zlé. Proto nejde o to „přizpůsobení“ samo, nýbrž o to, čemu má sloužit, k čemu je ho používáno, zejména však také, jakého je samo typu či druhu, zda zůstává pod kontrolou anebo zda k němu dochází bez takové kontroly.
(Písek, 081003–1.)
2008-10
ABCD abcd Friedrich Heer, 19 Heer kämpft bis zu seinem Tod 1983 in Wien gegen den österreichischen religiösen und politischen Antisemitismus. Zwei seiner berühmt gewordenen Leitsätze sind: „Ohne Wissensbildung keine Gewissensbildung“ und „Es ist ein gewisses Maß an Anpassung nötig, um wirksam Widerstand leisten zu können.“
(Písek, 081003-2.)

Ladislav Hejdánek (2012)

... Je to žel neomluvitelné, že byla a je v určitých vypjatých dějinných situacích nejen politická špička, ale i drtivá většina občanů neschopná odporu, a když se pak někdo postaví proti, tak musí hned střílet. Není u nás dost obecného drobného odporu, jaký kdysi po prohrané revoluci 1848 doporučoval Havlíček; máme mnoho mučedníků proti vlastní vůli, trpěvších a zahynuvších ne proto, že by se proti něčemu výrazně postavili, ale protože si je nepřítel nebo násilník vyhlédl jako vhodné nástroje teroru.
(z interview.)