LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Ηοrѕt Тrаn (2009)

Ideen und Vernunft (Autor: Ηοrѕt Тrаn, 9.10.2009 17:07 Uhr)
Hi Sabine.
Kontext:
„Vollständige Objektivität ist eine regulative Idee, aber keine Realität, zumal nur Personen als Subjekte regulative Ideen haben können.“
Kann mir jemand helfen den Satz zu verstehen?
Powenz ergänzend lässt sich noch sagen, dass eine regulative Idee ein erstrebenswertes, sozial sinnvolles Ziel angibt, das aber im Realen nicht erreichbar ist. In diesem Sinne ist sie nichts anderes als ein Ideal. Das geht schon bei der Geometrie los (im Realen gibt es keine vollkommenen Kreise usw.) und setzt sich überall da fort, wo Ideal und Realität divergieren, z.B. bei Freiheit, Gerechtigkeit, Demokratie usw. usf.
Regulativ heißen diese Ideale, weil sie Gebote der Vernunft sind, die das soziale Miteinander strukturieren, das ohne jene nicht möglich wäre, jedenfalls nicht auf Dauer. Das Liebes-Ideal gehört sicher auch dazu, ist aber etwas komplizierter als die anderen gestrickt, da es nicht nur aus der Vernunft hervorgeht.
Vollständige Objektivität ist ebenfalls ein unerreichbares (aber notwendiges) Ideal, denn das, was man unter Objektivität versteht, ist in der Praxis nichts anderes als ein intersubjektiver Konsens über einen Sachverhalt. Objektiv kann das nicht wirklich sein, da die Erkenntnisfähigkeit von Subjekten nun einmal nicht vollkommen ist, sondern perspektivisch begrenzt. Erst die Aufhebung der Subjekt-Objekt-Schranke hebt auch die begrenzende Perspektivität des Subjekts auf. Dann allerdings (also im Falle mystischer Erkenntnis) gibt es auch keine „Objekte“ mehr.
Probleme entstehen dann, wenn „vollkommene Objektivität“ zum Fetisch wird, da auf diese Weise ein ontologischer Dualismus festgelegt wird (Subjekt vs. Objekt), der philosophisch fragwürdig ist.
Gruß
Horst

Karel Hvížďala (2001)

Cítíte nějaký rozdíl mezi slovy rozhovor a dialog?
Určitě. V dialogu vždycky cítím větší hloubku. Musí v něm promluvit nejen to dia z loga. To „ty“ musí být velice silné. Dialog je pro mě závaznější, rozhovor je povídání na jedno použití. Povedený rozhovor je dialog a dialog je výzva. V dialogu, jak říká Hans Georg Gadamer, není nic dáno předem a povede se jen tehdy, když věc, o které se mluví, převládne nad tím, co se říká.
[„Ty“ musí být silné“ (rozhovor s Karlem Hvížďalou, vedl Daniel Hrbek), in:
Literární noviny č. 40, 3.10.2001, str. 15.]

Karel Hvížďala (2001)

… Každé médium, v kterém člověk rozhovor vede, ovlivňuje sdělení jiným způsobem. Rozhovor po internetu by nás zbavil řady mezipoloh, které jsou v dialogu velice důležité.
Vím, jak velkou důležitost mají při rozhovoru partnerova gest, výraz jeho očí, co všechno u toho vyvádí, jak se pohybuje a tak dál. Mou ambicí vždycky bylo tyto neverbální projevy zachytit, nějak je transformovat do jazyka, aby zpovídaná osoba byla co nejcelistvější. Nejmarkantnějším příkladem je asi Pavel Landovský. Ten u rozhovoru hraje, hází rukama a člověk musí všechny tyto aktivita nějak zachytit.
V čem tedy spočívá umění rozhovoru?
Pavel Landovský komunikuje mimoslovně a je to nesmírně důležitá součást jeho osobitého projevu. Chcete-li jeho projev převést do jazyka, musíte nutně vytvořit jinou řeč, než kterou mluví, a gestikulaci a dikci nahradit bohatostí jazyka, aby se mnohovrstevnost jeho projevu přece jen v něčem dala alespoň stopově zachytit.
Výsledek každého rozhovoru je ale vždy bezprostředně závislý na ochotě obou stran prolomit sebeobranu zpovídaného. Každý člověk se za něco schovává. Naprosto zřejmé je to u slavných lidí, kteří mají vybudovaný těžko proniknutelný krunýř image. Při rozhovorech odvedou to, co jim manažeři nebo PR agentury vymyslí.
„Ty“ musí být silné“ (rozhovor s Karlem Hvížďalou, vedl Daniel Hrbek), in: Literární noviny č. 40, 3.10.2001, str. 15.

Karel Hvížďala (2001)

Proč jsou podle vás rozhovory dnes tolik oblíbené?
Žánr rozhovoru se v posledních letech napojuje na vlnu takzvané reálné literatury nebo „P-Kultury“, tedy „pravdivé kultury“. V Německu má teď třeba úspěch představení, v němž se čte tříhodinová autentická Himmlerova řeč, v které se zdůvodňuje, proč je třeba zničit Židy. Tento „real“ trend se odráží i ve filmu, architektuře a v módě: je takovou zvláštní kompilací všeho, co tady kdy bylo, a ještě všechno musí být trochu opotřebované, děravé. Němci tomu říkají „Suche nach echter Wahrheit“, tedy hledání pravdivosti. Už ne Dichtung und Wahrheit, ale jenom Wahrheit, abychom citovali Goetha. Tedy jenom pravda, a ne básnění. A rozhovor do tohoto trendu zapadá. a druhé straně se mi zdá, že kromě Práva, kde řádné nezpravodajské rozhovory dělá Saša Kramer, se tento žánr málo pěstuje v novinách.
„Ty“ musí být silné“ (rozhovor s Karlem Hvížďalou, vedl Daniel Hrbek), in: Literární noviny č. 40, 3.10.2001, str. 15.