Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ηοrѕt Тrаn (2009)

Ideen und Vernunft (Autor: Ηοrѕt Тrаn, 9.10.2009 17:07 Uhr)
Hi Sabine.
Kontext:
„Vollständige Objektivität ist eine regulative Idee, aber keine Realität, zumal nur Personen als Subjekte regulative Ideen haben können.“
Kann mir jemand helfen den Satz zu verstehen?
Powenz ergänzend lässt sich noch sagen, dass eine regulative Idee ein erstrebenswertes, sozial sinnvolles Ziel angibt, das aber im Realen nicht erreichbar ist. In diesem Sinne ist sie nichts anderes als ein Ideal. Das geht schon bei der Geometrie los (im Realen gibt es keine vollkommenen Kreise usw.) und setzt sich überall da fort, wo Ideal und Realität divergieren, z.B. bei Freiheit, Gerechtigkeit, Demokratie usw. usf.
Regulativ heißen diese Ideale, weil sie Gebote der Vernunft sind, die das soziale Miteinander strukturieren, das ohne jene nicht möglich wäre, jedenfalls nicht auf Dauer. Das Liebes-Ideal gehört sicher auch dazu, ist aber etwas komplizierter als die anderen gestrickt, da es nicht nur aus der Vernunft hervorgeht.
Vollständige Objektivität ist ebenfalls ein unerreichbares (aber notwendiges) Ideal, denn das, was man unter Objektivität versteht, ist in der Praxis nichts anderes als ein intersubjektiver Konsens über einen Sachverhalt. Objektiv kann das nicht wirklich sein, da die Erkenntnisfähigkeit von Subjekten nun einmal nicht vollkommen ist, sondern perspektivisch begrenzt. Erst die Aufhebung der Subjekt-Objekt-Schranke hebt auch die begrenzende Perspektivität des Subjekts auf. Dann allerdings (also im Falle mystischer Erkenntnis) gibt es auch keine „Objekte“ mehr.
Probleme entstehen dann, wenn „vollkommene Objektivität“ zum Fetisch wird, da auf diese Weise ein ontologischer Dualismus festgelegt wird (Subjekt vs. Objekt), der philosophisch fragwürdig ist.
Gruß
Horst

Ladislav Hejdánek (2011)

Stále ještě je běžné, když nás někdo vyzývá k racionálnímu uvažování, že jde ve skutečnosti o jakýsi redukcionismus, totiž o nabádání k tomu, abychom dali vědomě stranou úvahy ukazující k jiným kontextům. V tomto smyslu je „racionální“ jednání a chování stavěno do protivy s jednáním a chováním třeba emocionálním, eventuelně s takovým, které je příliš vázáno na nějaké ohledy (pokud je nelze zdůvodnit „racionálně“), třeba mravní nebo náboženské, dokonce estetické apod. To je ovšem už degradovaný, zvulgarizovaný, posunutý a ochuzený význam, zatímco původní význam naopak poukazoval k vyšším nárokům, než jsou ty běžné. Vůbec nešlo o redakci, nýbrž o větší nárok, vyšší požadavky, důslednější odpovědnost apod. Nešlo o vyřazení citů, ale o kritické rozlišování mezi nimi; nešlo pohrdání zvyky nebo mravy, nýbrž o odhalení jejich dobrého smyslu anebo jejich předsudečnosti a nezdůvodněnosti. A tak dále. Racionální by mělo dávat dobrý smysl, mělo by být „rozumné“ v širokém významu slova, nemělo by znamenat žádné osekávání a zúžení na pouhou techné, na pouhou zručnost, šikovnost. Myslím, že je z toho nutno vyvodit asi toto: rozumné je to, co bere ohled na širší kontexty. Racionalizace nemůže a nesmí znamenat odtržení od souvislostí a nedbání na okolnosti.
(Písek, 110727-2.)