LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Jan Patočka (1969-70)

PSYCHÉ je zároveň podstata živého těla. Jeho určitého druhu výměr. Shrneme-li to, co bylo Aristotelem řečeno o PSYCHÉ, řekneme, že PSYCHÉ je jistým zvláštním způsobem – PÓS – všechno, co jest, TA PANTA. Vše, co jest, se dělí:
1) na to, s čím se můžeme setkat – TA AISTHÉTA. Setkat se ne tak, jako na sebe narazí koule, nýbrž tak, že navzájem se takříkajíc představíme. AISTHÉSIS – setkání ve zkušenosti.
2) na to, co lze nahlédnout – TA NOÉTA. NOÉSIS, EPISTÉMÉ – nahlížející vědění.
Tento zvláštní způsob, to PÓS, to je třeba vyšetřit. EPISTÉMÉ a AISTHÉSIS, pokud jsou možnostmi či skutky nahlédnutí a setkání, jsou rozděleny v jednotliviny.
Ideje, jako např. pes, stůl, atd., jsou cosi, co vidím, nahlížím – ...
Výsledek každého setkání je určitý dojem, určitá zkušenost, AISTHÉSIS.
(7243, Úvod do fenomenologické filosofie, Praha 2003, str. 25.)

A. Halder – M. Müller (1988)

Existenz (von. lat. existere = hervotreten, zum Vorschein kommen) nedeutet in der Scholastik das ↑Dasein eines Dinges im Gegensatz zu seinem Soseins (Essenz), das Vorhandensein des aus seinen Gründen in den Selbststand herausgetretenen Seienden; allg. die Aktualisierung eines jeden „Wesens“ überhaupt. – In der↑Existenzphilosophie ist, durch Kierkegaard vorbereitet, E. die dem menschlichen „Dasein“ eigentümliche Vollzugsweise. Anderes Seiendes ist demgegenüber nor „vorhanden“. So bezeichnet E. bei Heidegger als „Ek-sistenz“ das Hinausstehen des Menschen in die Offenheit des Seins, das „ekstatische“ Innestehen in der Wahrheit des Seins.
(6920, Philosophisches Wörterbuch, Freiburg etc. 1993 [11988], S. 86.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Patočka překládá (a vykládá) řecký termín EPISTÉMÉ (a také NOÉSIS) jako „nahlížející vědění“ (např. 7243, s. 25). To je vlastně velmi šťastný překlad, ale je příliš těsně svázán se starými Řeky, pokud s ním chceme pracovat dnes. Dnes už nemůžeme držet pojetí THEORIA, v níž by muselo odpadnout každé „dělání“, každá aktivita ze strany „nahlížejícího“. Každý „náhled“, každé „nahlížení“ je nutně a vždycky náš výkon; pokud Heidegger dává důraz na „Sein-lassen“, nejde a nemůže v žádném případě jít o takové „nedělání“, tj. „nezasahování“, ale je to jen další a vyšší nárok právě na naše „dělání“ na naši „aktivitu“: musí to být taková aktivita, která ví o tom, že to „nahlížené“ nenechává a dokonce ani nemůže „nechávat být“, a tak může být schopna až poté, tj. po tom „nahlédnutí“, že přece jen něco na onom nahlíženém změnila, tu změnu rozpoznat a přes to rozpoznání a díky němu se přece jenom dostat k nahlíženému nějak blíž. Pokud si tohle uvědomíme, pak se proti starořeckému chápání „zírání“, jež má to „nahlížené“ přímo (= bezprostředně) před sebou, dostáváme nejen jinam, ale takřka na opačný „pól“: nazírat neznamená polevit v aktivitě, pozastavit ji či vyloučit, ale naopak ji posílit, zintezivnit, pozvednout na vyšší, pronikavější úroveň. A to právě díky reflexi, jež dokáže podrobit zkoumání a kontrole právě tu naši aktivitu.
(Písek, 080207-2.)

A. Halder – M. Müller (1988)

existenziell (lat.), das unmittelbare Dasein eines Einzelnen, bestimmten Menschen betreffend, im Unterschied zu existenzial = (fundamental-)ontologisch zum Dasein des Menschen als solchem gehörig.
(6920, Philosophisches Wörterbuch, Freiburg etc. 1993 [11988], S. 86.)