Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2008)

Počátkem (arché) se nazývá předně část věci, od níž se někdo nejprve začne pohybovat; na příklad u dálky a u cesty jest s jedné strany tento počátek, se strany opačné jiný. Za druhé východisko, z něhož se každá jednotlivá věc nejúčelněji provádí; tak i při učení nelze někdy začati tím, co je první a je základem věci, nýbrž tím, co se dá nejsnadněji pochopiti. Za třetí se počátkem nazývá složka, jež je při vzniku něčeho první, jako u lodi kýl a u domu základy; u živočichů jedni za ni pokládají srdce, druzí mozek a třetí jueště něco jiného. Za čtvrté se tak zove to, co je první při vzniku něčeho, aniž jest jeho složkou, není tedy v něm obsaženo, a od čeho nejprve počíná pohyb a změna; tak počátkem dítěte je otec a matka a počátkem půtky jest nadávka. Za páté to, co záměrně podle své vůle působí pohyb a změnu v tom, co je pohybováno a měněno, jako se v obcích nazývají vrchnosti, vláda velmožů, králů a tyranů; mimo to vědy a umění a z nich především ty, jež vedou. Za šesté se /126/ počátkem nazývá to, z čeho se věc nejprve poznává; neboť i to se jmenuje počátkem věci, jako na příklad předpoklady nebo návěsti důkazů.
V tolika významech se mluví také o pojmu „příčina“. Neboť každá příčina jest počátkem.
Všechny počátky tedy mají společné to, že jsou něčím prvním, z čeho něco buď vzniká nebo jest poznáváno; jedny z nich jsou ve věcech, druhé jsou mimo ně. Proto počátkem jest příroda, prvek, myšlení, vůle, podstat i účel; neboť pro mnoho věcí počátkem jak poznání, tak pohybu jest dobro a krásno.
(0176, Metafysika, přel. Ant. Kříž, Praha 1946, str. 125-26.)

Ladislav Hejdánek (1998)

Stará (upravená) zásada pravila: „Principia (původně „entia“) non sunt multiplicanda praeter necessitatem.“ V této zásadě zůstávají dva termíny nevyjasněny: co máme rozumět oněmi „principy“ (tedy vlastně „počátky“), a jak chápat onu „nutnost“ či „nezbytnost“. Obávám se, že platnost staré zásady je velmi relativní a že může být zachována pouze tehdy, jestliže náležitě vymezíme její rozsah. Latinské slovo „principium“ je překladem řecké ARCHÉ. Původní filosofický význam tohoto řeckého slova (tj. před parmenidovským obratem či převratem) označoval to, co je na počátku (resp. od počátku) a co poté nadále vládne. Úzce spjat s tímto nejstarším pojetím je „metafyzický“ předpoklad, že počátek je buď pouze jeden nebo – později – že počátků je jen několik málo. Právě proto musela být smyslová zkušenost zbavena poslední resp. nejvyšší relevance: mnohost, o které nás přesvědčují naše smysly, musí být založena několika málo počátky, nebo nejraději počátkem jediným. Vláda (neboli platnost) takového počátku byla později zaměněna za neměnnost, trvalost a přímo věčnost. Vše, co se proměňuje, eventuelně vzniká a zaniká, je eo ipso něčím druhotným, závislým na tom, co nevzniká a nezaniká, totiž na „počátku“ (který – protože nezaniká – prostě nadále trvá). ARCHÉ tak byla s konečnou platností definována jako jsoucí neboli základní, původní, „pravé“ jsoucno. Dnes víme, že žádná taková „pravá jsoucna“ v našem světě nejsou a že to byly pouhé pojmové konstrukce. Ve skutečnosti každé skutečné (pravé) jsoucno je časovým, přesněji událostným děním, které je jednotou vnitřně integrovanou, která má svůj počátek i konec v čase. Tím je ovšem zároveň řečeno, že každé takové (pravé) jsoucno má svůj vlastní počátek, takže počátků je ve skutečnosti mnoho, ano, obrovské množství – stejně tak jako konců. Vzniká pak nutně otázka, odkud se vlastně bere tato nesmírná mnohost. Nemá nakonec vskutku jeden jediný zdroj, jediný kořen? Snad ano, ale tento zdroj nemůže být jsoucí, tj. nemůže to být ontická entita.
(? – 980425-x – ?)

Ladislav Hejdánek (2005)

Filosofie hned od počátku, ale v jistém stále menším rozsahu i později, musela pracovat se slovy a významy předfilosofickými. A i když některá z narativity převzatá slova obdařovala novými významy, nikdy nemohla jedním rázem odstranit všechny významy dosavadní. Přechod od narativity k pojmovosti nebyl tedy přechodem z ze sféry jednoho druhu myšlení (a promlouvání) do sféry zcela jiné, tedy jakýsi přechod ze světa MYTHU do zcela odlišného světa LOGU, nýbrž bylo to spíše prorůstání LOGU do stále přežívající (a vlastně stále ještě velmi živé, živoucí) narativity tradovaných MYTHů resp. útržků či úlomků MYTHU. Tak např. jedním z nejdůležitějších termínů prvních filosofů bylo slovo ARCHÉ, které původně označovalo „to, co je první a co pak i nadále vládne“. Původně šlo ovšem o záležitosti bohů a lidí, a ještě před jeho filosofickým přeznačením byla platnost ARCHÉ nejednou určitými mytickými vyprávěními samými poněkud zpochybňována. Tak např. Zeus byl nepochybně nejmladším s potomků Kronových, a přesto se stal „prvním“ z bohů, které vysvobodil z útrob otcových, a tím také jejich „vládcem“. Nezrodil se tedy jako první, ale prvním se stal v důsledku svých zásluh. To byl ovšem vlastně paradox; paradoxem byl ostatně už atentát na otce Krona, který pak byl uvězněn a hlídán spřátelenými Titány v podsvětí. Jednoznačnost převládání a nadvlády toho, co bylo „první“ a tedy „nejstarší“ , byla už v mytických vyprávěních nejednou narušena. Tato neudržitelná nedůslednost a nepřesnost musela být pojmovým myšlením napravena: ARCHÉ musela být proto myšlena jako nejen nějaké „první“ vedle jiných „prvních“, ale jako „absolutně první“, a to ne v nějakých příbězích o bozích, nýbrž ve smyslu celosvětového řádu, tj. ve smyslu kosmologickém. Právě proto se po jisté době váhání přece jen proti multiplicitě „počátků“ (a později „prvků“ neboli „elementů“, proti předchozím „živlům“ už zbaveným nejen života, ale dokonce i vlastního aktivního pohybu) stále víc prosazoval princip mono-archismu, až se myšlenkově dospělo k jediné a tedy nejvyšší „první příčině“ (Aristotelés). (Písek, 050311-1.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Známý citát ze Sofoklova Aianta vypovídá o nezměřitelném čase jako o tom, který „rodí“ všechno nezjevné, aby to pak opět skrýval. Co tím mohl básník (resp. dramatik) mít na mysli, když nechal Aianta mluvit o čase, který „rodí“ (FYEI)? Proč tentýž čas – opět slovy Aianta – nehubí, nýbrž „skrývá“ (KRYPTEI)? Co tu je výstižnější a co pouhá změkčující metafora? Vezmeme-li doslova ono skrývání, znamenalo by ono „rození“ spíše odhalování, odkrývání, event. (jak se o to pokoušeli překladatelé) „vynášení na světlo“. Zkrátka a dobře: když něco, co předtím bylo zjevné, je „skryto“, navzdory svému skrytí je nadále „jsoucí“; můžeme z toho usoudit, že ještě před tím, než bylo „zrozeno“, bylo také „jsoucí“? Pokud by tomu tak bylo, pak se dostáváme do jistých nesnází, pokud jde o ARCHÉ: musili bychom se tázat po ARCHÉ všeho toho, co ještě čas „nezrodil“ („neodhalil“), ale co už „bylo jsoucí“ ještě před tím, že se čas ujal své roditelské úlohy.
(Písek, 080223-2.)

Ladislav Hejdánek (2002)

Aristotelés nejspíš jako první přisoudil duši všemu živému (rostlinám duši vegetativní, jak se to potom ve středověku všeobecně uplatnilo, živočichům duši animální a člověku duši duchovní, tedy ducha – latinsky se pak odlišovala duše – anima od ducha – animus). Tím však byla duše odepřena tomu, co se za živé, za živou bytost nepovažovalo. V tom však byly názory rozdílné. Nejstarší filosofové považovali již ARCHÉ za živoucí a proto za zdroj života všeho živého (tak jako ARCHÉ byl vůbec zdrojem, kořenem všeho). Novověk – především ústy Descartovými – odepřel duši jak rostlinám, tak živočichům; duše pak byla přisouzena jen člověku (ponechme stranou ještě starší diskuse o tom, mají-li duši i ženy), ale byla – alespoň Descartem – redukována na myšlení (přesněji „věc myslící“, res cogitans). Posléze moderní psychologie zamítla a popřela i samu „duši“ a raději mluví o tzv. duševních jevech. To vše bylo ovšem předznamenáno tím, že řecká pojmovost se vyznačovala zpředmětňováním všeho, k čemu se pojmově vztáhla. K tomu ovšem došlo pod sugestivním vlivem geometrie a geometrického myšlení – a teprve časem, nikoli hned. Můžeme tedy ještě u prvních filosofů najít jakési relikty ještě nezpředmětněného (resp. nezpředmětňujícího) chápání toho, co se filosofům jevilo jako původní a prvotní. Tak např. již u Anaximandra zjišťujeme odmítnutí jakékoli identifikace ARCHÉ s čímkoli, s čím se setkáváme jako s předmětným jsoucnem (tedy třeba vodou nebo vzduchem, nebo později – u Hérakleita – ohněm, kde však už začínají složitosti, neboť oheň byl zpředmětněn až v interpretaci Empedoklově, a to jako „mrtvý“ prvek, STOICHEION). Hérakleitos také podtrhuje, že kromě toho, co můžeme mít „před“ sebou, je tu také to, co „před“ sebou mít nemůžeme, protože to je „kolem“ nás, takže nás to obklopuje a objímá (sloveso PERIECHEIN najdeme ostatně nejen u Hérakleita). Těmto reliktům, které by se někomu mohly jevit jako předpojmové a tedy předfilosofické (pak ovšem je třeba zkoumat také, proč se tak mohou jevit, neboť jde o samo chápání filosofie a jejího úkolu), učinili velmi tvrdě konec Eleaté s Parmenidem a jeho Žákem Zénónem v čele, a to tím, že zamítli a popřeli nejen živoucnost a život „Jednoho a Všeho“, ale dokonce i jakýkoli jeho pohyb, jakoukoli hybnost. A tak se pro další filosofy, kteří viděli, že by to byl konec vší filosofie, otevřela otázka, kde se tedy ve světě „pravé skutečnosti“ (eventuelně „pravých skutečností“, neboť ani pluralitu nebylo možno zcela popřít nebo aspoň vytěsnit) bere pohyb a proměnlivost. Je charakteristické, že třeba Platón si neváhal užít mýtu právě při této příležitosti (a to mu Aristotelés tvrdě kriticky vytýkal; vytýkal mu ostatně i jeho druhý zdroj pohybu, totiž jakýsi věčný beztvarý tok (kteroužto myšlenkou šel Platón jakoby ještě před Anaximandra nebo alespoň zpět k němu, ale v naprosto radikálním chápání). Řešení, které sám Aristotelés podává, je však pseudořešením, neboť mytického Demiurga pouze rozkouskuje – po vzoru atomistů – na maličké hybné „čertíky“, kteří tlačí možnosti k uskutečnění, tj. k zacílenému pohybu. (Písek, 010902-1.)