Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2007)

Dualismus těla a duše, nebo ducha a hmoty, nebo tohoto světa a jiného světa, atd. (eventuelně ve filosofii třeba dvou substancí Descartesových aj.) trpí základní vadou, která se mi jeví jako naprosto neodstranitelná a nepřekonatelná. Ta spočívá v tom, že nutně vyžaduje nějaké zařízení nebo nějakého aktéra, díky kterým je vůbec nějaké propojení mezi obojím umožněno a uskutečňováno. Na druhé straně ovšem monismus trpí vadami ještě většími a stejně neodstranitelnými. A pluralismus už neřeší vlastně vůbec nic, leda v jediném případě, kdy přesune důraz někam jinam (v tom smyslu, jak to budeme vykládat my). Existuje totiž jedna možnost, která slibuje vyřešení tohoto fundamentálního problému: „dualismus“ zcela jiného, nového charakteru, totiž takový, který sám spolu nese vyřešení onoho „zprostředkování“, a zároveň v jistém, opět odlišném smyslu rehabilituje „pluralismus“ (v jistém navázání na Leibnize a jeho ideu „monád“). Jde totiž o „dualismus“ nikoli substancí, nýbrž dějů, událostného dění. Každé dění, které má charakter události, v sobě sjednocuje – pokud se vskutku právě děje a také pokud mu chceme dobře rozumět (třeba i později, nebo naopak dopředu) – něco již proběhlého, na co musí navazovat, ale také něco ještě nenastalého, k čemu teprve má dojít. To jsou dvě stránky, dva aspekty každého dění, které je nějak „sebráno“ v jednotu a kterému se tím dostává „smyslu“, LOGU. Nic, co je samo o sobě a samo v sobě, a co zůstává beze změny, nemá nemůže mít ani v sobě, ani ze sebe smysl. Neměnnost, nehybnost je beze smyslu; jen tím, že ji něco nebo někdo dává do pohybu svou aktivitou, se může dostávat do smysluplných souvislostí a tím – druhotně – nabývat také smyslu, ale právě jen v určité perspektivě, která je neodlučně spjata s tou aktivitou, neboť jen ta jí onu smysluplnost propůjčuje. Tak se ukazuje – zejména, když si necháme plně dojít, že v tomto světě není žádných naprosto neproměnných skutečností – že celý svět a také jeho „smysl“ (neboť „svět“ je osvětlenou a prosvětlenou skutečností, jak nám říká český jazyk, což je ještě o něco lepší, že co Řekům napovídal řecký jazyk, totiž že KOSMOS je krásný – ovšem i Platón už ústy mantinejské ženy Diotimy dovedl vyslovit, že právě moudrost je jednou z nejkrásnějších věcí !) záleží v jeho pohybu a zejména v pohybu těch, kdo jím pohybují a kdo pohybují i všemi těmi dočasnými a přechodnými „trvalostmi“, které ovšem nemusí být vždycky jen něčím, co překáží a zdržuje pohyb. Jsou „trvalosti“, tj. jsou způsoby jak se vracet a udržovat to, co tu bylo, aby bylo i nadále, které nemají jen brzdící charakter, ale které dovolují spolehlivější a dokonce i rychlejší pohyb „kupředu“. Takže ani dualismus trvalého a proměnného není vlastně svou povahou ničím stálým a pevným, ale je to dualismus toho, co ještě není, a toho, co už není (a co z něho zbylo), přičemž tu je přímo v bytostné povaze dění obsaženo, že budoucnost má smysl v tom, že přichází a nastává, a minulost v tom, že umožňuje a usnadňuje ono přicházení, zejména pak že mu umožňuje přicházet nově a na nové, vyšší úrovni.
(Písek, 070830-1.)

Ladislav Hejdánek (2012)

V minulosti a dosud zastávaný dualismus počítal s jakousi symetrií obou principů či prvků; nový typ dualismus symetrii radikálně opouští, ale zároveň řeší vztah mezi obojím zcela nový způsobem. Rozhodně nejde o dualismus dvou „substancí“, jak to známe třeba u Descartesa (u něho dvou konečných substancí); a rozhodně nelze nechávat řešení přechodu z jedné složky do druhé nebo nazpět až na nějaké pozdější stadium. Základy pro „nový“ dualismus pokládali postupně a s nejrůznějšími odchylkami i skutečně velcí filosofové (a ti se opírali často o méně známé myslitele, na to nesmíme zapomínat, a to zejména s ohledem na současnost a nejbližší budoucnost – nejen dobré, ale ani naprosto vynikající nápady nemusí mít vždycky počátek v geniálních hlavách; genialita spíš spočívá v umění rozpoznat důležitost nebo i epochálnost nějaké myšlenky, i když ji vysloví „druhořadý“ myslitel). Jediné věci je ovšem zapotřebí: je třeba se naučit v té minulosti (i v současnosti) náležitě „číst“, nenechávat všechno prostě jen vedle sebe a nají v tom souvislosti a postup kupředu. Rozhodujícím myslitelem byl v tomto smyslu Leibniz, který poukázal na to, že pohled (přístup) zvnějšku může být hrubě zavádějící tam, kde rozhodující je „nitro“ a „niternost“. Dualismus „nitra“ a „vnějšku“ je vskutku perspektivní, ale nesmí být neutralizován žádným „paralelismem“ (v tom se těžce mýlil Spinoza a po něm i Hegel), tj. předpokládanou „symetrií“. Vnějšek má svou důležitost (jinak řečeno: nejsou všechny monády zvenčí zaměnitelné!), ale rozhodující je nitro, protože tam to všecko začíná! Ale „nitro“ se nesmí zaměňovat na „subjektivitu“ – subjektivita je jen jiný typ. objektivity. Nitro je nerozlučitelně spjato s (přicházející) budoucností, jde této budoucnosti (která „ještě není“) vstříc, odpovídá na její „výzvy“ svou aktivitou a proměňuje to, co „ještě není“ v to, co „právě nastává“ a hned zase odchází do minulosti, aby po sobě zanechalo jakési zbytky, relikty, jakýsi materiál, který však v sobě podržuje i mnoho důležitého a proto nesmí být chápán jako „hrubý“ materiál, z něhož se dá budovat cokoli.
(Písek, 120807-1.)

Anaxagorás (-500-428)

Nejsou od sebe odloučeny věci v jednom světě ani uťaty sekereou, ani teplo od chladna, ani chladno od tepla.
(Zl. B 8 ze Simplikia)
(0170, Zlomky předsokratovských myslitelů, př. K. Svoboda, Praha 1944, s. 94.)

Anaxagorás (-500-428)

Když se to takto rozloučilo, je nutno uznati, že všeho není o nic méně ani více – neboť není možno, aby bylo více než všechno -, ale že je všeho stále stejně.
(Zl. B 5 ze Simplikia)
(0170, Zlomky předsokratovských myslitelů, př. K. Svoboda, Praha 1944, s. 94.)

Anaxagorás (-500-428)

Viděním nezjevného je zjevné, jak praví Anaxagoras, kterého proto chválí Demokritos.
(Zl. B 21a ze Sexta.)
(0170, Zlomky předsokratovských myslitelů, př. K. Svoboda, Praha 1944, s. 95.)