Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2008)

Staří Řekové velmi dobře a do hloubky rozpoznali, že počátek není něco, na čem moc nezáleží a co další průběh prostě může nechávat za sebou a už se o to nestarat. Právě proto jejich myšlenka (přesněji jejich cogitatum, jejich „myšlené“, tou jejich myšlenkou „míněné“) do jednoty (do toho, co je „počátek“ sám v sobě a sebou) zahrnovala jak to, co „bylo“ první, ale také to, co „je“ i nadále první a co tedy „vládne“ (ARCHÉ). Je však pravdou, že význam „počátku“ přece jenom trochu (vlastně hodně) přecenili, takřka jej pozvedli na ně+co, co je ve všech směrech a naprosto rozhodující. Právě proto musíme v tomto směru provést několik korektur. Především musíme význam „počátků“ alespoň zčásti relativizovat (ovšem ne tak, že bychom připouštěli u „počátků“ naprostou nedůležitost až libovolnost, takže z jakéhokoli počátku by bylo možno jít dále kamkoli). Každý počátek má v sobě cosi zavazujícího a také poněkud svazujícího. Výborný začátek nás zavazuje k výbornému pokračování, ale nezaručuje nám to – můžeme se dopouštět celé řady chyb i potom. A naopak nepříliš zdařilý začátek může být někdy napraven zdařilým pokračováním; ovšem jen někdy. Někdy je špatný začátek nenapravitelný – vede nás špatným směrem a už se z toho nikdy nevzpamatujeme. Proto se musíme tázat: co vlastně je na tom začátku (na těch začátcích) tak nenapravitelného a co zase napravitelného? Že i dobrý začátek může přijít vniveč, když následuje špatné pokračování, to je celkem pochopitelné; ale jak je možno chápat ten případ, kdy špatný začátek už napravit nelze? Asi nezbývá, než se na tento problém podívat zvlášť tehdy, když jde o začátek pravé události, a zvlášť, když jde o událost nepravou, kdy její pokračování záleží v tom, jak různé subjekty (různé pravé události) na onen začátek budou navazovat. Rozhodně nám podrobnější zkoumání obou případů (typů) může ukázat řadu stránek, které bez důkladnější analýzy mohou unikat naší pozornosti.
(Písek, 080114-3.)

Ladislav Hejdánek (2010)

Barbora Řebíková se v rozhovoru ptá: »A kdeže se bere ta „mnohost“, když na začátku je „jedinost“?« To je jistě jeden z velkých filosofických problémů; a my si musíme jasně uvědomit, že tento problém stál hned u kolébky filosofického myšlení ve starém Řecku, takže se mu na jedné straně nemůžeme vyhýbat, ale na druhé straně se také musíme s trochou pochyb tázat, není-li to špatně postavený či spíše špatně pochopený problém, a to už od samého „počátku“. (Tak tomu ostatně bývá se všemi velkými problémy.) Sám vidím cestu k řešení právě v myšlenkové práci s oním důrazem na principiální (! – slovo „principium“ je ovšem také zatíženo tou myšlenkou „počátku“!) rozdíl mezi předmětností a nepředmětností. Nepředmětnost se vymyká možnostem kvantifikace, takže rozdíl mezi „jedním“ a „mnohým“ tam postrádá smyslu a opodstatnění, aspoň pokud je chápán v tradičním smyslu. Takže pokud jde o to, rozumět pod slovem „počátek“ něco již se uskutečňujícího, tedy také „zvnějšňujícího se“ a „zpředmětňujícího“, pak můžeme (a musíme) akceptovat jen mnohost počátků. A pokud se chceme dotazovat na povahu počátku (nebo počátků) ještě před jakýmkoli uskutečňováním a tudíž zpředmětňováním, pak to rozlišení mezi „jedním“ a mnohým“ musíme považovat za nelegitimní, a musíme je rekvalifikovat a reinterpretovat, a to v souvislosti s prací na nových pojmových prostředcích , nezbytných pro rozvíjení soustavného nepředmětného (nezpředmětňujícího a tedy nekvantifikujícího) myšlení.
(Písek, 101010-1.)

Martin Heidegger (1964)

Starý význam našeho slova „konec“ znamená totéž co místo. „Od jednoho konce ke druhému“ znamená: od jednoho místa ke druhému. Konec filosofie je místo, takové, v němž se celek jejích dějin shromažďuje do své krajní možnosti. Koncem jako dovršením se míní toto shromáždění.
(Konec filosofie a úkol myšlení, Praha 1993, str. 9 [63].)

Platón (-774)

Sókr. Veškerá duše je nesmrtelná. Neboť co se stále pohybuje, je nesmrtelné; co však pohybuje něčím jiným a jest pohybováno od něčeho jiného, to má ustání pohybu a tím i ustání života. Jediné to, co pohybuje samo sebe, nikdy se nepřestává pohybovat, protože neopouští samo sebe, nýbrž toto jest i všem jiným věcem, které se pohybují, zdrojem a počátkem pohybu. Počátek však je bez vzniku. Neboť všechno, co vzniká, musí vznikati z počátku, ale on sám nevzniká z ničeho; neboť kdyby počátek z něčeho vznikal, již by to nevznikal počátek. Když pak je bez vzniku, musí být i bez zániku. Vždyť kdyby zahynul počátek, nikdy ani sám z něčeho nevznikne ani nic jiného z něho, jestliže mají všechny věci vznikati z počátku. Takto tedy je počátkem pohybu to, co pohybuje samo sebe. Toto pak nemůže ani zanikati, ani vznikati, sice by musilo veškeré nebe i veškerá země spadnouti v jedno a zastavit se a již by neměly odkud znova dostati pohyb a vznik. Když pak se ukázalo nesmrtelným, co se pohybuje samo od sebe, nebudeme se ostýchati říci, že právě to je podstata a smysl duše. Neboť každé tělo, kterému se dostává pohybu zvenku, je bezduché, kterému však zevnitř, samému ze sebe, oduševněné, protože toto je přirozenost duše; je-li však tomu tak, že není nic jiného, co by pohybovalo samo sebe, než duše, pak je nutně duše jsoucno nevzniklé a nesmrtelné.
Nuže o její nesmrtelnosti dost; o její pak způsobě jest promluviti takto. Jaké to je jsoucno, je veskrze věc božského a dlouhého výkladu, ale čemu se podobá, na to stačí výklad lidský a kratší; mluvme tedy tímto způsobem. ...
(Faidros, přel. Fr. Novotný, Praha 1993, str. 34-35 – III, 245c-246a.)

Hugo od sv. Viktora (†1141)

Rozum: Bylo by zdlouhavé marnost tohoto světa ukazovat jednotlivě. Věz ale, že z toho všeho, co vidíš, není nic trvalé, nýbrž že všechno pomíjí a vrací se tam, odkud vzešlo. Tak jako všechny věci mají svůj počátek, tak mají i konec, jen každá jinak běží a nestejně dospívají do cíle, jedny se zrodily nedávno, jiné už dávno zapadly, jiné právě procházejí středem, jiné vzcházejí, aby je vystřídaly, ale všechny stejně uplývají a míří do jednoho místa. Ty veliká řeko, kam se ženeš? Z malého počátku, z nepatrného pramene vyvěráš, z drobné žíly tryskáš. Běžíš a rosteš, padáš a ztrácíš se v zemi. Běžíš, leč dolů, rosteš, ale k zániku, přicházíš a míjíš, rozléváš se a ztrácíš. Jsi žíla, která nevyschne, běh, který nespočine, jícen, který se nenasytí. Všecko smrtelné, cokoli narozením vzchází, to nenasytná smrt zase pohltí. Požírá, strhává, pohlcuje – a nikdy nepřestane. Přítomné stále pomíjí a stále nastupuje budoucí, a protože se tak stále střídají, zdá se člověku, že je to trvalý stav. Neboť oči smrtelníků jsou přitlačené a nevidí běh veškerenstva, ulpívají na maličkostech věcí a nepozorují, co se děje v celku.
(O marnosti světa, in: – Mistr Eckhart a středověká mystika, Praha 22000, s. 95.)