Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Wikipedie ()

Pokud dovedeme průběh procesu předvídat, říkáme, že je zákonitý; v opačném případě že je náhodný (stochastický).
1. Zákonité procesy jsou buď:
Deterministické, to jest takové, že každý následující stav nutně vyplývá z předchozího. Na základě této znalosti o příčinách můžeme takové procesy ve větší nebo menší míře nejen předvídat, ale i ovlivňovat. O takové příčinné (kauzální) vysvětlení přírodních změn a procesů se snaží experimentální vědy a na něm pak mohou být založeny různé technologie. Sem patří například a) procesy chemické, b) procesy mechanické, c) procesy výpočetní v počítačích a podobně.
Plánované, kde v každém kroku cíleně uplatňujeme takové prostředky, aby proces probíhal tak, jak chceme a potřebujeme. „Zákonitost“ těchto procesů tedy není dána vlastnostmi skutečnosti samé, nýbrž musí ji do procesu vkládat člověk; proto je vždy jen přibližná a podléhá různým poruchám a fluktuacím. Sem patří například: procesy administrativní, procesy komunikační, procesy řízení (management), procesy soudní, procesy výrobní a podobně.
2. Náhodné čili stochastické procesy jsou takové, kde dovedeme další vývoj předvídat jen s určitou pravděpodobností. Sem patří např. procesy meteorologické, procesy společenské (např. demokratizační, integrační, výchovné),procesy termodynamické a podobně.
Ve skutečnosti jsou reálné procesy vždy do jisté míry stochastické, protože jejich podmínky se nahodile a nepředvídatelně mění, i když třeba jen v úzkých mezích. Představa deterministického procesu je tedy jistou idealizací, která je ovšem pro praktické účely velmi důležitá a výhodná. Každé předvídání a ovládání skutečnosti, přírodní, lidské i společenské, je založeno na nějakém ideálním modelu, který lze zkonstruovat jako deterministický.
www

Ladislav Hejdánek (2008)

Whiteheadův důraz na „procesy“ a procesuálnost veškerého světového dění je nepochybně plně oprávněn, ale po mém soudu nestačí. Je třeba se důkladněji zamyslit nad pluralitou oněch procesů: jak je možné, že je těch procesů víc, že je jich dokonce obrovské množství? Je to, že je jich tolik, jen zdání, jen se to pro nás tak jeví? Nemáme se spíše domnívat, že jde o jeden obrovský světový proces, který však nemůžeme „vnímat“ celý najednou, ale s kterým se můžeme seznamovat jednak postupně, jednak jen v podobě jakýchsi malých částí, zdánlivých jednotlivostí, které však jsou navzájem spjaty nesčetnými souvislostmi (které samy jsou také „procesuální“ povahy)? Není svět jen jednou velkou sítí, jedním obrovským dějícím se propletencem, s kterým se jen z důvodů své omezenosti nemůžeme seznamovat jinak než po kouscích, přičemž ty „kousky“ od sebe odtrhujeme pouze my, takže jsme to jen my, kteří pro svou potřebu stanovujeme údajné „jednotlivosti“ tak, že jakýmsi useknutím či rozseknutím určujeme, kde je jejich hranice, kde počátek, kde konec? Jediná alternativa spočívá v tom, že připustíme „inherentní“ počátky a konce přinejmenším některých procesů, které jsou v nějaké míře a podobě natolik „vnitřně“ (autonomně) do „celého“ procesu integrovány, že nesprávné rozpoznání, kde „skutečně“ nějaký proces začíná a kde končí, se nutně dříve nebo později projeví jako omyl, jako event. hrubá chyba.
(Písek, 080120-2.)

Wikipedie ()

Proces (z lat., postup, pochod, vývoj) je obecné označení pro postupné a nějak zaměřené děje nebo změny, pro posloupnost stavů nějakého systému; pro děje náhlé nebo zcela chaotické se slovo proces nepoužívá.
--- --- --- --- ---
(Další obsah:
Procesy zákonité a náhodné
Procesy vratné a nevratné
... atd. )
www

Wikipedie ()

V termodynamice se rozlišují procesy vratné či reverzibilní, při nichž se entropie systému nemění a které tedy mohou při změně parametrů probíhat i opačně, a procesy nevratné (ireverzibilní), spojené s růstem entropie. Viz druhá věta termodynamická.
Pokud proces probíhá tak pomalu, že se systém příliš neodchýlí od rovnovážného stavu, mluvíme o procesu kvazistatickém.
Pravopisná poznámka
České slovo proces pochází z latinského processus, což je tvar slovesa procedere (postupovat, vyvíjet se). V mnoha jazycích zůstal nebo byl restituován původní latinský tvar (např. angličtina, finština, francouzština, němčina, ruština), v jiných bylo zdvojení souhlásky s odstraněno (čeština, dánština, esperanto, galicijština, indonéština, litevština, nizozemština, slovenština, španělština atd.).

Ladislav Hejdánek (2014)

Ve světě kolem nás pozorujeme, že některé „skutečnosti“ se mění, zatímco jiné se zdají trvat. Postupně však lidé zjišťovali, že i to, co se zdá trvat, se po delší době přece jenom také mění; a kromě toho také zjišťovali, že některé změny jsou tak rychlé, že je takřka nevnímáme nebo že je dokonce vůbec vnímat ani nemůžeme. Za nejtrvalejší čili nejméně proměnlivé se lidem zprvu zdály hvězdy resp. jejich vzájemná postavení, ale už velmi dávno se staří pozorovatelé hvězd naučili mezi nimi rozpoznávat některé, které své postavení proti ostatním nápadně měnily, ale s pozoruhodnou pravidelností. A tak svou pozornost věnovali přednostně právě těmto zvláštním hvězdám, o nichž dnes víme, že to jsou planety naší sluneční soustavy. Na pozorování a výkladu toho, v jakém právě místě mezi jinými, zdánlivě jen neměnně kolem země kroužícími hvězdami se ta či ona planeta zdánlivě setkávala s jinou planetou (nebo jinými planetami – tzv. konjunkce), pak staří „hvězdáři“ už před řadou tisíciletí založili a postupně se stále větší důkladností pěstovali zvláštní disciplínu, zvanou astrologie. Základním omylem každé astrologie je záměna toho, jak se nám noční obloha a postavení hvězd a planet „jeví“, za reálnou skutečnost
(Písek, 141227-1.)