Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2011)

Aristotelův termín „oysia“ (ουσια) je možno (a po mém soudu třeba) chápat ve smyslu „samostatné bytosti“ či „samostatného jsoucího“ (jak už to někteří autoři udělali, např. Maurice Blondel). Zvláštní důraz ovšem – na rozdíl od Aristotela – je třeba položit na adjektivum „samostatný“, protože právě v tomto ohledu tu „straší“ – jak na to poukazoval Whitehead – hrubě chybné ztotožnění oné „samostatnosti“ s tím, co je svébytné již tím že „jest“, a to samo „sebou“ a „o sobě“, tj. bez čehokoli dalšího. Sám proto provádím tato upřesnění resp. tyto úpravy (už tedy nikoli s nárokem, že jde o interpretaci Aristotelova pojetí!): o oysia nelze mluvit všeobecně pro každou skutečnost, o které se tradičně mluvilo (a myslilo) jako o „jsoucnu“, nýbrž jen v případě některých „jsoucen“. Dělám proto rozdíl mezi jsoucny „pravými“ (u kterých mluvit o oysia má dobrý smysl) a „nepravými“ (u kterých mluvit o oysia nemá dobrý smysl). V čem tedy vidím základní odlišnost mezi obojím? Nepravá jsoucna jsou hromady, ať už hromady hromad anebo vposledu hromady pravých jsoucen; naproti tomu pravá jsoucna jsou celky (zajisté pouze relativní celky), tj. jsou to buď primordiální jsoucna (která je zapotřebí promyšleně přezkoumávat, což nyní nechávám stranou) anebo více či méně komplikované dynamické struktury aktivně zevnitř sjednocované. K tomu je ovšem třeba ještě něco důležitého dodat: žádné pravé jsoucno neobstojí (nemůže existovat, „být“, tj. vykonávat své „bytí“) bez vazeb na jiná jsoucna, ať už také pravá anebo na jejich hromady (a hromady hromad – ale také ty hromady mohou mít různou povahu, nikdy nejde o pouhé „položení vedle sebe“ při vzájemné netečnosti). A všechny ty „vazby“ musí být vykonávány, prováděny – a to na základě reaktibility toho či jiného druhu a úrovně. Jinak řečeno (a předběžně, protože by to potřebovalo velmi důkladný rozbor): Každé pravé jsoucno (zatím s výjimkou, jíž jsou ona primordiální jsoucna) je schopno vykonávat své bytí (tj. své událostné stávání se) pouze v „reálném“ (tj. dějícím se) kontextu s jinými jsoucny. Primordiální jsoucna musíme zatím považovat za nepříliš vyjasněnou výjimku, protože u nich se rozhoduje o tom, zda zůstanou pouze jsoucny virtuálními (protože z nějakých důvodů – či „příčin“? – nedošlo k žádnému navázání nějakých jejich styků resp. vazeb s jinými jsoucny) anebo zda k takovému aktivnímu navázání (byť zpočátku velmi primitivnímu) vskutku došlo, takže virtuální jsoucno se tím proměnilo v „reálné“ (což nutně má vliv na povahu jeho „výkonu bytí“ – nutně tím např. narůstá jak jeho komplikovanost, a v jejím rámci i časový rozsah jejího „bytí“ či „dějícího se trvání“).
(Písek, 111018-1.)

Ladislav Hejdánek (2011)

Staří Řekové považovali svět nejen za uspořádaný, ale i za krásný. Tento předpoklad byl pak v dějinách myšlení neustále zpochybňován, ale také obnovován a nejrůznějšími způsoby podpírán. Proto se každá nová generace myslitelů musí k tomuto filosofickému problému vždy znovu vracet a musí se pokoušet jej řešit svými novými způsoby, přiměřenými stavu vědeckého poznání, ale v žádném případě z něho nevyplývajícími ani z něho neodvoditelnými. Obrovský vliv si dodnes v několika ohledech zachovaly myšlenky starověkých atomistů, ale spíš jen vliv psychologický, někdy vysloveně sugestivní, a v důsledku své vnitřní nevyrovnanosti a nesourodosti ve směrech značně rozličných. Ačkoli myšlenka celků a celkovosti je prastará a již u presokratiků doložitelná, byla atomisty naprosto zpochybněna a vlastně zavržena. Dnes se však ukazuje, že právě koncept „celku“ bude muset být znovu promyšlen a takříkajíc rekonstituován. Ovšem důrazy na reálné vztahy a souvislosti, jak je u nás můžeme vidět třeba v myšlence „skladebnosti“ u J. L. Fischera nebo „kontextuality“ u J. B. Kozáka, obvykle nechávají bez důkladnějšího rozboru právě to, že sama myšlenka vztahu či souvislosti předpokládá „něco“, co se vztahuje a k čemu je možno se vztahovat, co souvisí s něčím atd., tedy že vedle souvislostí musíme vidět také nesouvislosti, vedle vztahů k něčemu musíme vidět také jakési hranice či meze, na nichž se jakoby rozhoduje, které vztahy zvenčí mohou zasahovat dovnitř a které nikoli – a podobně. Zvláště pak je třeba věnovat pozornost onomu pozoruhodnému rozdílu mezi „vnitřním“ a „vnějším“, a to nejen ve smyslu prostorovém, ale především časovém, a vůbec mezi předmětností a nepředmětností, a to ve smyslu, který musí být znovu a velmi pečlivě přezkoumáván.
(Písek, 110513-1.)

Aristotelés (-706)

Jedno a jsoucno jsou totožné a jednoho rázu, ježto se navzájem provázejí tak, jako počátek a příčina, i když oboje nespadá do jednoho pojmu; nevadí ovšem, chápeme-li je stejně, ba je to i prospěšné. Neboť je totéž, řekne-li se „jeden člověk“ nebo „jsoucí člověk“ anebo jenom „člověk“; a zdvojený výraz „jest jeden člověk“ neříká nic jiného než výrok „jest člověk“; podle toho zřejmě není jsoucno od jednoho odloučeno, ani když něco vzniká, ani když něco zaniklá, a právě tak jedno od jsoucna. A tak jest zjevno, že přídavek u těchto výrazů znamená totéž a že jedno neznamená nic jiného než jsoucno. Mimo to podstata každé jednotlivé věci jest jedním, a to nikoli mimochodem, a stejně tak jest i jsoucnem.
A tak kolik jest druhů jednoho, tolik i jsoucna, a zkoumání toho, „co jest to“ u těch druhů náleží téže všeobecné vědě; míním tím například totožnost, podobnost a také jejich protivy; skoro všechny protivy dají se uvésti na tento počátek; to však bude zkoumáno ve výběru perotiv. A filosofie má tolik částí, kolik je podstat, takže jedna z nich musí býti filosofií první a druhá musí následovati za ní. Neboť v jsoucnu a v jednom jsou od začátku rody. Proto se k nim musí přidružovat také vědy. ...
(00176, Metafyzika, kniha 4, přel. Ant. Kříž, Praha 1946, str. 98 – Г 1003c-04a.)

Aristotelés (-706)

... Zajisté je třeba přihlížeti i k tomu, jak se o každé věci máme vyjadřovat, ale ne více než k tomu, jak se věc skutečně má.
Δ 26. 1023b – 1024a
(0176, Metafysika, přel. Ant. Kříž, Praha 1946, str. 180.)

Jan Patočka (1947-49?)

Přírodověda je však jediným pravým orgánem objektivního poznání fenomenálního světa. Zkušenost 19. a 20. věku pro ni znamená, že její poznání bude navždy nedefinitivní, necelkové a neuzavřené. To /607/ tedy znamená dále, že jediné objektivní poznání fenomenální oblasti bude základně nedefinitivní, necelkové a neuzavřené.
Budeme zajisté moci konstatovat určité tendence soudové vědy, jako tendenci k jednotě; budeme moci zjistit, že snaha o celkovost je přítomna v této tendenci k jednotě, ale vždy jen jako snaha, jejíž projekce do reality samé [je] třeba se vystříhat. Proti velikým úspěchům sjednocovacích snah stojí na druhé straně varovná zkušenost, že všecky naše pojmy jsou platné jen do odvolání, že vždy mohou být jen aproximacemi, přičemž stupeň aproximace zásadně zjistit nelze.
Jelikož je tedy objektivno zásadně neuzavřené a jelikož na druhé straně pojem celku reality nelze odbýt: realita buď jest „celá“, na rozdíl od našeho pochopení reality, nebo není, pak ale tím hůře pro objektivistu! -, je nutno uzavřít, že objektivní poznání jakožto necelkové nemůže nikdy pochopit noumenon, celek; je tedy posléze nesmyslné požadovat objektivní světový názor, objektivní jednotné pochopení universa. V objektivních pojmech, tj. pojmech diktovaných samými věcmi, nikdy celek není dán, i když je intendován.
Je tedy třeba mít na zřeteli:
2) „fenomenalita“, která je přisuzována objektivnímu poznání, neznamená nemožnost aplikovat naše kategorie na realitu, nýbrž nemožnost zachytit jejich pomocí celek. ...
(Nemetafyzická filosofie a věda, in: Péče o duši III, Praha 2002, str. 606-07.)