Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2008)

Mluvíme-li o nějakém celku, rozumí se tím, že to nejsme jenom my, kdo jej za celek považujeme, ale že je celkem i bez nás, a ovšem také bez kohokoli a čehokoli jiného, že tedy základ jeho celkovosti není v ničem jiném než v onom celku samém. To s sebou ovšem nese některé nejasnosti a problémy, zejména když si připomeneme některé starší a nejstarší myslitele a jejich myšlenka, týkající se celku a celkovosti. Tak kupř. Hérakleitos měl zřejmě za to, že „nejkrásnější kosmos“ by byl „pouhou hromadou náhodně rozházených věcí“, kdyby nebylo LOGU, tedy „věci samy“ se nemohou „poskládat“ tak, aby vytvořily celek; protože jiný zlomek mluví o „těle“ (místo o světě, KOSMU), mohlo by to znamenat, že úloha LOGU byla pro něho významná nejen pro celek světa, ale i pro celky vnitrosvětné. Nevíme; nicméně nevíme, jak daleko šel v těchto úvahách a zda si vůbec položil otázku, co to znamená pro celek světa, mají-li být v jeho rámci možné relativně samostatné celky vnitrosvětné, nebude-li tím sjednocenost světa jakožto celku nějak narušena. Parmenidés a jeho elejská škola totiž právě z tohoto důvodu jakoukoli mnohost odmítala, protože se jim zdálo, že by tím byla narušena integrita onoho „jednoho“, které bylo zároveň vším, tj. „veškerem“. Takže pro nás tento problém má nadále platnost: jak můžeme mluvit o světě jako o „celku“ (a o jeho jednotě, integritě), chceme-li připustit jednotlivé „celky“ uvnitř světa? Zdá se být zřejmé, že vše bude záviset na tom, jak budeme pojímat (chápat) onu partikulární, individuální „jednotu“, bez níž by žádný „celek“ nikdy nemohl být celkem, takovým způsobem, abychom uvnitř této jednoty nemuseli škrtat, likvidovat, popírat mnohost? Je přece zřejmé, že musíme také „mnohost“, která je pouhou „hromadou“, tj. pouhým nahromaděním jednotlivostí, odlišovat od mnohosti, která je nějak integrována, sjednocena, aniž by toto sjednocení znamenalo popření mnohosti. Vlastně bychom mohli říci, že jednotu, která vylučuje nebo ruší, ničí mnohost, bychom za skutečný (opravdový) celek vůbec nemohli považovat; tak např. atomy Leukippovy a Démokritovy nejsou žádnými celky, a to právě proto, že nemají vnitřní strukturu (a tedy také strukturální rozličnost a mnohost). K bytostné povaze každého celku náleží právě ta vnitřní strukturovanost, která se navenek vyjevuje jako sjednocená (byť jen relativně, většinou jakoby „na pochodu“, tedy dynamicky a ergo proměnlivě sjednocená).
(Písek, 080229-2.)

Aristotelés (-706)

Z našich dřívějších úvah, v nichž jsme vyložili názory jiných filosofů o počátcích, vyplývalo, že moudrost jest věděním o počátcích. Přitom se však může vyskytnouti otázka, zda se má moudrost pokládat za jedinou vědu, či obsahuje-li mnoho věd. Je-li třeba pokládati ji za vědu jedinou, jest nutno poznamenat, že jedna věda týká se vždy protiv. Ale počátky nejsou si navzájem protivné. Není-li však vědou jedinou, jaký ráz musí míti vědy, jež obsahuje?
(0176, Metafysika, přel. Ant. Kříž, Praha 1946, str. 268.)

Aristotelés ()

This is why Plato, in the Timaeus, identifies ´matter´ and ´room´, because ´room´ and ´the receptive-of determination´ are one and the same thing. His account of the ´receptive´ differs in the Timaeus and in what are known as his Unwritten Teachings, but he is consistent in asserting the identity of ´place´ and ´room´. Thus, whereas everyone asserts the reality of ´place´, only Plato has so much as attempted to tell us what it is.b
(Physics IV, 2, 209b 14)
- – - – - – -
b Aristotle too identifies ´place´ and ´room´ (cf. Introduction to this Book, p. 272), but Aristotle assimilates them /289/ both to the surface-continent, and Plato to the intramural dimensionally. See Plato, Tim. 52 A and Archer Hind, ad loc.
(xxxx, Physics, Cambridge, Mass. + London 1980, p. 289.)

Periandros ()

Pečuj o celek!
(Ze sbírky Démétria Falerského, u Stobaia.)
(3478, Zlomky předsokratovských myslitelů, př.K. Svoboda, Praha 1962, s. 30.)
(0170, Praha 1944, s. 27.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Slovo „historie“ v sobě skrývá zejména dvojí velmi odlišný význam (když necháme stranou skutečnost, že původně znamenala každé vědění, každou vědu). Ten rozdíl je dobře patrný, když srovnáme dvojí odlišný způsob přístupu k nějakému útvaru, jehož „původ“, „kořeny“ či „základy“ chceme nějak rozpoznat, objasnit a vyložit. Když máme před sebou nějakou stavbu, třeba hrad, chrám nebo pyramidu, pak prozkoumání jednotlivých částí této stavby může mít v leckterém ohledu pomocný, druhotný význam, ale nikdy nám neumožní porozumět celku resp. úhrnu všeho, co k onomu útvaru náleží. Zkoumání toho, jakého kamene nebo jakých cihel apod. bylo k stavbě použito, nám může prozradit leccos z toho, odkud a jak byl kámen dovážen, jakých technických prostředků se užívalo k vypalování hlíny atd., ale nic (nebo téměř nic) nám to neřekne třeba o způsobech útoků a obrany ve válkách, o náboženských zvycích a podobných záležitostech, které jsou ovšem jinak pro porozumění smyslu oněch staveb naprosto nepostradatelné. Je to možná ještě zřejmější v případě takové hry, jako je dáma nebo šachy apod. Popisovat jednotlivé figurky a dokonce ani jejich „pohyby“ na šachovnici nic nepomůže, máme-li porozumět, co se vlastně na šachovnici odehrává. Naproti tomu histologické zkoumání určitého orgánu v těle nám může hodně povědět o organismu, jehož orgán studujeme, a to právě z té stránky, která při prvním pohledu zcela uniká. Pozorování buněk, povahy jejich vnitřního „života“ (buněčného dění), ale také jejich spolupráce s jinými buňkami, ať už téhož orgánu nebo zcela jiných orgánů nám nejen povědí něco navíc, něco okrajového, přídavného k tomu, co víme už z prvního pohledu a z běžných zkušeností s podobnými organismy, nýbrž uvádí nás do jakési „historie“ jednoho života, jednoho životního běhu jedné buňky, jednoho orgánu v jednom konkrétním živém jedinci, ale také do nejrůznějších souvislostí „vývojových“ nejen ontogenetických, ale také fylogenetických. a to jak pokud jde o určitý typ buněk, o určitým typ orgánů nebo o určitý druh, rod atd. organismů po mnohé, ba nesčetné generace zpátky.
(Písek, 080602-1.)