Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Aristotelés (-384-324)

Abychom však přece uvedli jednotlivosti, jest nutně dobrem předně blaženost, neboť jest něčím, co je samo /52/ o sobě žádoucí a jest soběstačné, uspokojuje, a pro ni volíme mnoho věcí. Za druhé spravedlnost, statečnost, uměřenost, velkomyslnost, velkorysost a ostatní stavy toho druhu; neboť jsou to duševní dobrosti, ctnosti. Za třetí zdraví, krása apod., neboť jsou to dobrosti těla a působí mnoho dober, jako např. … Konečně dobrá přirozenost, pamět, učelivost, důvtip atd., neboť všechny tyto dobrosti mají sílu působiti dobro.
(1032, Rétorika, př. Ant.Kříž, Praha 1948, str. 51-2 – I, 6 – 1362b.)

Aristotelés (-384-322)

Živé bytosti se rodí se schopností vnímati. Ale u jedněch z vnímání nevzniká paměť, u druhých ano; proto jsou rozumově zdatnější a učelivější než ty, jež si nemohou nic pamatovat. ... /34/ ...
Ostatní druhy živočichů se v životě řídí smyslovými jevy a pamětí, zkušenosti však nabývají jenom v malé míře; ale lidský život se projevuje ještě uměním a pojmovým myšlením. U lidí z paměti vzniká zkušenost; A zkušenost, jak se zdá, podobá se téměř vědění a mění; vědění a umění vzniká u lidí proto, že mají zkušenost. Vždyť, jak praví Polos, a správně to řekl, zkušenost vytvořila umění, nedostatek zkušenosti však náhodu.
(0176, Metafyzika, Praha 1946, str. 33-34 – I, 980b-981a.)

Patrick Spät (2012)

... Der ontologische Gegenstandsbereich der Physik musste erweitert werden. Es ist demzufolge auch möglich, dass der ontologische Bereich des Physischen um geistige Eigenschaften erweitert wird – zumal ja unklar ist, wie es ‚im Physischen’ überhaupt aussieht.
Das heißt freilich nicht, dass das Geistige anderen physischen Eigenschaften gleicht.359 Denn das Geistige bildet einen Wirklichkeitsbereich, der unhintergehbar und unvergleichbar ist, weil er auf nichts zu reduzieren und in seinem Wesen einmalig in der Wirklichkeit ist. Überdies ist es als Zweckursache grundsätzlich anderer Natur als die ‚objektiven’ Eigenschaften des Physischen, wie sie von den Naturwissenschaften beschrieben werden. Spin, Masse oder Ladung sind zwar ebenfalls verschieden voneinander, aber sie gehören zur gleichen Kategorie der Existenz: Sie erschöpfen sich in ihren physikalischen Eigenschaften, beispielsweise in ihrer Rolle als Ursache für externe Relationen. Das Geistige hingegen ist immer auch Zweckursache und birgt damit ein Moment der Kreativität und Selbstverursachung.
Das Geistige ist ein Teil der Wirklichkeit, der sich auf nichts reduzieren lässt. Gleichwohl ist das Geistige keine vom Physischen losgelöste Substanz, die für sich bestehen kann, denn der geistige Pol ist fest im Einzelwesen verankert und mit dem physischen Pol verschränkt. Ebenso kann der physische Bereich nicht ohne geistige Wirkkräfte bestehen: Es ist für das Physische essentiell, dass sich die Einzelwesen gegenseitig erfassen. Nicht nur die externen, empirisch beobachtbaren Relationen sind notwendig für die Wirklichkeit: Neben Kräften wie Spin oder Energie gibt es geistige Kräfte. Diese wirken schon auf der fundamentalen Ebene in Form der internen Relationen und halten dadurch die Wirklichkeit in ihren Fugen und bringen sie in eine Ordnung.
... ... ...
(Panpsychismus. Ein Lösungsvorschlag zum Leib-Seele Problem.
Inaugural-Dissertation an der Albert-Ludwigs-Universität Freiburg i.Br., 2010, S. 218-19.)

Aristotelés (-706)

Celkem (holon) se nazývá to, čemu předně neschází žádná z částí, ježto se zřením k nim nazývá se celkem přirozeným; za druhé také to, co části v něm obsažené tak objímá, že tvoří jednotu, a to dvojím způsobem; buď tak, že každá pro sebe jest jedním, jednotou, nebo tak, že z nich jedno vzniká. Neboť to, co jest obecné (katholú) a co je zcela (holós) vypovídá jako by to byl celek, jest obecné tak, že objímá mnohé tím, že se vypovídá o každé jednotlivině a že všechny jednotlivě tvoří jedno, na příklad člověk, kůň, bůh, poněvadž všichni jsou živoucími bytostmi. Nepřetržité a omezené jest však tam, kde jest jedno z více částí, a to zvláště, vyskytují-li se v něm v možnost, ne-li, tedy ve skutečnosti. A sem náleží spíše to, co je takové od přírody než uměním, jak jsme také řekli při výkladu výraz „jedno neboť celistvost je druhem jednotnosti.
Dále u kolikosti, jež má začátek, střed a konec, a kde jich při poloze a uspořádání nelze rozlišiti, užívá se slova „vše“ (pán), tam však, kde se dají rozlišiti, užívá se výrazu „celek“. Tam, kde může býti obojí, je možno říkat i „celé“ (hola) i „všechno“ (panta); takové jest to, čeho přirozenost, změní-li se uspořádání částí, zůstává sice táž, ale ne tvar, na příklad vosk a oděv; neboť tu se říká i „celé“ i „vše“, ježto jim přísluší oboje. Ale voda, tekutiny a číslo označují se výrazem „vše“, neříká se však celé číslo a celá voda, leda ve smyslu přenese/160/ném. U věcí však, u nichž se užívá výrazu „vše“, myslí-li se jako jedno, užívá se výrazu „všechno“, myslí-li se jako oddělené. Tak se říká: toto veškeré číslo, tyto všechny jednotky.
Δ 26. 1023b – 1024a
(0176, Metafysika, přel. Ant. Kříž, Praha 1946, str. 159-60.)

Aristotelés (-706)

To však, co jest z něčeho složeno tak, že celek jest jedno (hen), ale nikoli tak, jako hromada, nýbrž jako slabika, má jako celek vlastní bytí. Neboť slabika není hláskami a ba není totéž, co b a a, a ani maso není oheň a země. Neboť rozloží-li se, jedno již není, tu totiž maso /211/ a slabika; ovšem prvky, tj. hlásky, oheň a země jsou dále. Slabika jest tedy něco; není jenom samohláskou a souhláskou, nýbrž jest ještě něco jiného. A maso není jenom ohněm a zemí nebo něčím teplým a vlhkým, nýbrž jest ještě něco jiného. Kdyby toto jiné, jež přibývá, bylo nutně zase prvkem nebo se z prvků skládalo, opakovalo by se, kdyby bylo prvkem, totéž co dříve; neboť maso by nebylo z něho, z ohně a ze země a ještě z něčeho jiného, takže by se postupovalo do nekonečna. Skládá-li se však z prvku, pak zřejmě ne z jednoho, nýbrž z více, nebo by bylo tím prvkem samo, a tak i tu by znovu vznikala táž otázka, jako u masa a slabiky.
Proto ono jiné, jak se zdá, jest něčím různým, novým, není prvkem celku, ale jest příčinou toho, že to a tj. masem a to a to slabikou. A stejně je tomu i jinde. To však je podstata každého předmětu; neboť jest to první příčina jeho bytí. Některé věci ovšem nejsou podstatami; u všeho však, co je přirozené a co od přírody trvá jako podstata, musí se tato přirozenost jeviti jako podstata, která není prvkem, nýbrž počátkem. Prvkem jest to, v co se něco rozkládá jako v své hmotné složky, jako na příklad prvkem slabiky jest a a b.
Δ 26. 1041b – 11-27
(0176, Metafysika, přel. Ant. Kříž, Praha 1946, str. 210-11.)