LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Aristotelés (-706)

... And life is defined, in the case of animals, by the capacity for sensation; in the case of man, by the capacity for sensation and thought. But capacity is referred to its activity, and in this its full reality consists. /562/ It appears therefore that life in the full sense is sensation or thought. But life is a thing good and pleasant in itself, for it is definite, and definiteness is a part of the essence of goodness, and what is essentially good is good for the good man, and hence appears to be pleasant to all men. We must not argue from a vicious an corrupt life, or one that is painful, for such a life is indefinite, like its attributes. ... But if life itself is good and pleasant (...); and if one who sees is conscious that he sees, one who hears that he hears, one who walks that he walks, and similarly for all the other human activities there is a faculty that is conscious of their exercise, so that whenever we perceive, we are conscious that we perceive, and whenever we think, we are conscious that we think, and to be conscious that we are perceiving or thinking is to be conscious that we exist (for existence, as we saw, is sense-perception or thought); and if to be conscious one is alive is a pleasant thing in itself (for life is a thing essentially good, and to be conscious that one possesses a good thing is pleasant); and if life is desirable, and especially so for good men, because existence is good for them, and so pleasant (because they are pleased by the perception of what is intrinsically good); and if the virtuous man feels towards his friend in the same way as he feels /564/ towards himself (for his friend is a second self) – then, just as man´s own existence is desirable for him, so, or nearly so, is his friend´s existence also desirable. But, as we saw, it is the consciousness of oneself as good that makes existence desirable, and such consciousness is pleasant in itself. Therefore ...
(4361, Nicomachean Ethics, Cambridge (Ma)+London 1975, p. 561-64 –
IX.9, 1170a16 nn.)

Aristotelés (-706)

Příčinou (aition) se nazývá jednak to, z čeho jako ze součásti něco vzniká; tak jest kov příčinou sochy, stříbro příčinou poháru a rovněž rod, k němuž ty látky náležejí. Jednak se tak nazývá tvar a vzor, tj. pojem bytnosti, a pak i rody toho, tak na příklad příčinou oktávy jest poměr dvou k jedné a vůbec pak číslo, a pak části, obsažené v pojmu. Za třetí se příčinou nazývá to, z čeho nejprve pochází počátek změny nebo klidu; tak na příklad příčinou jest rádce, a tak otec je příčinou dítěte a vůbec působící činitel příčinou toho, co jest měněno. Za čtvrté příčinou jest něco jako účel, tj. to, k čemu něco směřuje, jako na příklad příčinou procházky jest zdraví. Neboť na otázku, proč někdo jde na procházku, odpovídáme, aby zůstal zdráv; říkajíce to, jsme přesvědčeni, že jsme udali příčinu. Tak se příčinou nazývá i to, co se činností jiného koná a děje ještě uprostřed před dosažením účelu; na příklad k zdraví směřuje odtučňování nebo pročišťování, léky nebo nástroje, věci /127/ to, jež jako prostředek slouží účelu; ale rozlišují se od sebe tím, že jedny jsou nástroji, druhé výkony.
Tolik je tedy asi významů, v nichž se mluví o příčině. Ježto však příčina má tak mnoho významů, vyplývá z toho, že totéž může míti více příčin, a to nejen mimochodem; na příklad příčinou sochy jest jak umění sochařské, tak kov a oboje nikoli v nějakém jiném vztahu, nýbrž právě pokud jest sochou; ale ne v témž smyslu, nýbrž jedno jako látka, druhé jako hybná neboli účinná příčina.
Ještě jest i vzájemný příčinný vztah, na příklad práce jest příčinou blahobytu a ten je příčinou práce, ale ne v témž smyslu, nýbrž jedno jako účel a cíl, druhé jako počátek pohybu. Mimo to někdy jedno a totéž bývá příčinou opaku; neboť nepřítomnost toho, čeho přítomnost je příčinou určitého jevu, označujeme někdy za příčinu opaku; tak za příčinu ztroskotání lodi pokládáme nepřítomnost kormidelníka, jehož přítomnost byla příčinou její záchrany. Obojí však, přítomnost i nepřítomnost, jsou příčinou účinnou, od níž vychází pohyb.
Ale všechny příčiny právě vyjmenované dají se zcela zřejmě shrnouti do čtyř druhů. Hlásky jsou příčinou pro slabiky, látka pro to, co je z ní zhotoveno, oheň, země a všechno takové pro tělesa, části pro celek a návěsti pro závěr; všechno tj. příčinou jako to, z čeho něco jest, ale s tím rozdílem, že jedno jest jako podklad, například části, druhé jako bytnost, celistvost, složení a tvar. Semeno však, lékař, rádce a vůbec působící činitel jest příčinou jako to, od čeho pochází počátek změny nebo klidu. Jiné konečně jest příčinou jako účel pro jiné a jako dobro; neboť účel chce býti pro jiné něčím nejlepším a cílem. Přitom však nemusí záležet na tom, zda míníme dobro skutečné či zdánlivé.
(0176, Metafysika, přel. Ant. Kříž, Praha 1946, str. 126-27.)

Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1816)

Takové jsou abstraktní zásady o povaze myšlenky a jejím vývoji. Tak vypadá nitro zralé filosofie. Je to jediná myšlenka v celku i ve všech svých částech, jako v živoucím jedinci bije ve všech údech jeden život, jeden puls. Z takové jediné myšlenky vycházejí všechny její osobité části i jejich uspořádání; všechny tyto jednotlivosti jsou jen odrazy a obrazy této jediné živoucnosti; jejich skutečnost je jen v této jednotě, a jejich rozdíly, jejich různé určitosti dohromady jsou samy jen výrazem a tvarem, obsaženým v myšlence. Tak je myšlenka střediskem, které je současně obvodem, zdrojem světla, /33/ který všemi svými expansemi neopouští sebe sama, nýbrž zůstává v sobě utkvívající a imanentní; tak je myšlenka soustavou nutnosti vůbec i své vlastní nutnosti, která je tak zároveň její svobodou.
Tak je filosofie soustavou ve vývoji; tím jsou i dějiny filosofie, a to je i to hlavní, základní pojem, o kterém bude vykládat toto pojednání o dějinách filosofie.
(1667, Úvod k dějinám filosofie, př. K. Slavík, Rovnost, Praha 1952, str. 32-33.)

Aristotelés ()

Někteří jsou proto toho mínění, že není vůbec žádné vědění, ježto je třeba vědět první premisy, kdežto druzí míní, že sice vědění jest, ale také, že pro všechno je možný důkaz. Z těch mínění není ani jedno, ani druhé pravdivé, ani nutné. ... /33/ ...
...
My však tvrdíme, že ne každé vědění lze dokázat, nýbrž že vědění bezprostředních počátků je nedokazatelné. A je zřejmo, že tomu tak nutně jest. Je-li totiž nutno vědět dřívější, tedy to, z čeho vychází důkaz, a je-li dále nutné zastavit se jednou u bezprostředního, je to nutně nedokazatelné. To je tedy náš názor a tvrdíme, že je nejen vědění, nýbrž nějaká prvopočáteční základna vědění, kterou poznáváme termíny.
...
(2032, Druhé analytiky, přel. A. Kříž etc., Praha 1962, str. 32-33 – 3, 72 b)

Ladislav Hejdánek (2009)

Zdá se, že se v našem pojetí „jednoty“ muselo něco podstatného změnit, srovnáme-li to s chápáním starých. Tak třeba nemá asi smysl se tázat, odkud berou Leukippovy a Démokritovy atomy svou jednotu a jak si ji zachovávají, jak ji udržují. Vždyť již Parmenidés tuto otázku vyloučil tím, že zrušil pro HEN nejen jakoukoli změnu, ale dokonce i čas (časovost). Podobně i Seneka vidí jednotu pouze tam, kde se něco „zrodilo“ či „rodí“, tedy jen v souvislosti s „fysis“ (natura), a v tom smyslu jde o něco druhořadého, totiž o pouhé jednotliviny. Do „univerza“ však jednotliviny jakoby nenáleží, nejsou to skutečné „části“ totality vesmíru, ale pouze kvazi-části
(Písek, 091125-1.)