Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Aristotelés (-384-324)

4. Příroda, přirozenost. Příroda (fysis) v jednom smyslu znamená vznik a vývoj (genesis) věcí, jež se rodí a rostou (ta fyomena), jako kdyby se ve slově „fysis“ samohláska y vyslovovala dlouze. V jiném smyslu se tak nazývá první složka, z níž pochází to, co roste, rozvíjí se, za třetí to, od čeho vychází první pohyb v každé jednotlivé přírodní bytosti jako takové. Slovesa „růsti“ (fyesthai) se v řeči užívá o všem, co se zvětšuje skrze jiné tím, že se ho dotýká a s ním srůstá nebo k němu přirůstá, jako je tomu u zárodku. Mezi srůstem (symfysis) a dotykem je však rozdíl; neboť tu kromě dotyku nemusí býti nic jiného, ale u věcí, jež jsou srostlé, jest ještě něco jednotného, co je v obou totožné; a to právě působí, že místo aby se dotýkaly, spolu srůstají a jsou jedno co do nepřetržitosti a kolikosti, ale ne co do jakosti. Za čtvrté se slovem „fysis“ nazývá první, z čeho buď jest nebo se vyvíjí přírodní věc a jež jest neutvářené a nemůže se z vlastní moci měniti; tak se na příklad u sochy a u kovových nářadí užívá slova „fysis“ o kovu, u dřevěných o dřevu. A podobně je tomu i u ostatních věcí. Neboť každá ta látka jest a /131/ trvá proto, že se zachovává první látka. Neboť v tomto smyslu se mluví také o „fysis“ prvků přírodních věcí, čímž jedni míní oheň, druzí zemi, jiní zase vzduch, jiní vodu nebo něco jiného takového, a konečně jedni jenom některé z nich, druzí všechny dohromady. Slovem „fysis“ se ještě v jiném smyslu nazývá podstata (úsiá) věcí přirozeně jsoucích; tak toho slova užívají na příklad ti, kdo míní, že první složení prvků jest fysis, anebo jak [1018] Empedokles praví:
„U věcí jsoucích není, čemu se říkává fysis,
ale je toliko směs a opět pak rozklad té směsi.
Fysis – toť je pro to jen slovo, jež vymyslil člověk.“ /131/
Proto také říkáme o tom, co přirozeně, od přírody (fysei) jest nebo vzniká, i když je tu již to, z čeho se přirozeně vyvíjí nebo jest, že ještě nemá své přirozenosti (fysis), nemá-li svůj tvar a podobu.
Přirozeně tedy jest celek složený z nich obou, jako na příklad živočichové a jejich části; přirozeností však jest jednak první látka – a to v dvojím smyslu, buď první pro tuto určitou věc, anebo první prostě, jako na příklad pro práce z kovu jest kov první, ale první prostě jest snad voda, jestliže vše, co se dá taviti, jest voda -, a jednak tvar a podstata, a to jest účel a cíl vzniku a vývoje. V přeneseném smyslu se pak označení „fysis“ užívá také vůbec o každé podstatě, protože fysis jest druh podstaty.
Podle toho tedy, co bylo řečeno, znamená fysis v prvním a vlastním smyslu podstatu toho, co v sobě jako takovém má počátek pohybu; neboť látka se nazývá fysis proto, že v sebe přijímá jeho působnost, a vznikání a růst proto, že jsou to pohyby, jež od něho vycházejí. A tento počátek pohybu v přírodních věcech jest nějak obsažen buď v možnosti nebo ve skutečnosti.
(0176, Metafysika, př. Ant.Kříž, Praha 1946, str. 130-31.)

Aristotelés (-384-324)

… Ježto zkoumání směřuje k tomu, zda …, jest třeba uvažovat předně o tvrzení jiných filosofů, abychom nepodlehli týmž omylům, jsou-li nějak nesprávná, a jestliže v našem a v jejich učení jest něco společného, abychom se nehoršili nad tím, že je nezastáváme sami. Neboť stačí, i když se podaří říci lépe jenom něco, něco ne hůře.
(O176, Metafysika, přel. Ant. Kříž, Praha 1946, str. 322.)

Jean Brun (1961)

Les mathématiques traitent des êtres immuables mais non séparés (les figures des êtres immuables par leur essence, mais ils ne sont pas séparés car il n´y a pas de figures séparés de ce dont il y a figure, ni de nombres séparés des choses nombrées; cf. Phys. II 2 193 b 22 sq.); la physique traite des êtres qui on en eux-mêmes un principe de mouvement et qui sont par conséquent des êtres mobiles et séparés les uns des autres; quant à la métaphysique, elle s´occupe de l´Etre immobile et séparé (cf. Méta. E 1 1026 a 13; K 7 1064 a 28).
(6514, Aristote et le Lycée, P.U.F., Paris 1961, p. 51.)

Ladislav Hejdánek (2002)

Důležitost filosofie zajisté nespočívá v budování mohutných systémů, o kterých má širší veřejnost v nejlepším případě jen povrchní a matné povědomí. Ale protože neexistuje jiná možnost, jak konfrontovat různé koncepce, je povinností každého tvůrce nového filosofického výkladu a nových „pozic“ a východisek vytvořit také velké soustavy, bez nichž zůstávají jeho myšlenky pouhými semeny nebo klíčními rostlinkami, které v jiných podmínkách a okolnostech mohou vést docela jinými směry a dospět k naprosto odlišným koncům. To ovšem nikterak neznamená, že „kousky“ „zlomky“ „střípky“ rozmanitých filosofií ve skutečnosti (tj. ve společenských, politických, vědeckých atd. poměrech) nepůsobí. Právě naopak: filosofové a jejich filosofie působí převážně svými „zlomky“ „útržky“ jakoby izolovanými, z původních kontextů vytrženými „myšlenkami“. Problémem tu je povážlivá okolnost, že si toho ve své tvorbě nejsou filosofové většinou dostatečně vědomi, a že v zápalu myšlenkové tvorby jakoby příliš spoléhají na přejnou recepci posluchačů a čtenářů. V případě přednášek a tedy osobních projevů, k nimž nutně patří také gestikulace, mimika, hlasové podbarvení atd. je ovšem nebezpečí neporozumění resp. misinterpretace mnohem menší než u psaných textů, ale zdaleka nechybí naprosto. Tak se stává, že určité formule oběhnou takřka celý kulturní svět, a přitom jsou vykládány nejen nepřesně, ale dokonce svévolně a utilitárně, ať už s plným vědomím anebo se subjektivní upřímností a přesvědčeností. Docela zvláštním nebezpečím je přitom hojně se vyskytující forma působení promluvou a textem na veřejnost, kde vlastně nejvíc vůbec nezáleží na tom, co se přesně říká (může to být prostě jen nějaká obehraná fráze, někdy i slova-signály a „kultické“ formule), zatímco rozhodující je všeobecné povědomí sounáležitosti (ať už vlastní nebo naopak cizí, až ostrakizované). Když např. Bělohradský vyzvedá roli „režimu řeči“ který disponuje „svou vlastní“ pravdou, poukazuje de facto na tuto psychologickou a sociologickou stránku; a když u toho zůstává, proviňuje se proti své vlastní filosofii (má-li jakou), neboť opravdová filosofie nikdy nemůže zůstat na pozici takto „vnějšího“ pozorovatele, nýbrž musí přijmout hozenou rukavičku (a každý „režim řeči“ je také takovou hozenou rukavičkou) a musí se s ní sám na základě svých pozic konfrontovat. Filosof nikdy nemůže zůstávat pouhým pozorovatelem a komentátorem ani svých vlastních myšlenkových experimentů, nýbrž musí nejen s nimi, ale v nich a skrze ně vstupovat na kolbiště idejí, myšlenek. (Písek, 011017-1.)

Lucius Annaeus Seneca (-5 - +65)

Epistula LXXVIII.
Toto contra ille pugnet animo; vincetur, si cesserit, vincet, si se contra dolorem suum intenderit. Nunc hoc plerique faciunt, adtrahunt in se ruinam, cui obstandum est. Istud quod premit, quod inpendet, quod urget, si subducere te coeperis, sequetur et gravius incumbet; si contra steteris et obniti volueris, repelletur. …
[Let such a man fight against them with all his might: if he once gives way, he will be vanquished; but if he strives against his sufferings, he will conquer. As it is, however, what most men do is to drag down upon their own heads a falling ruin which they ought to try to support. If you begin to withdraw your support from that which thrusts toward you and totters and is ready to plunge, it will follow you and lean more heavily upon you; but if you hold your ground and make up your mind to push against it, it will be forced back. …]
(…., Ad Lucilium Epistulae morales, London 1970, p. 190 / 191.)