Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka
Zde najdete digitalizovanou podobu Hejdánkovy originální kartotéky. Její celkový objem čítá mnoho tisíc lístků. Zveřejňujeme je po částech, jak je zvládáme zpracovávat. V tuto chvíli máme zpracované to, co prof. Hejdánek sám vypracoval elektronicky. Zbývá ovšem mnoho práce na papírových kartičkách. Kromě Hejdánkových výpisků z četby obsahuje kartotéka také jeho vlastní myšlenkovou práci z posledních let, kterou nejde dohledat jinde.
Klad a zápor
Aristotelés
(-706)
Dále, jestliže obecná bezprostřední premisa je počátkem sylogismu a obecná premisa v kladném důkazu je kladná, v záporném záporná, a jestliže kladná premisa je dřívější a známější než záporná – neboť zápor se poznává kladem a klad je dřívější právě tak jako bytí je dříve než nebytí -, tak počátek kladného důkazu je hodnotnější než počátek záporného. Ale důkaz s hodnotnějšími počátky je sám hodnotnější.
(2032, Druhé analytiky, př. A. Kříž, Praha 1962, str. 67 – 27. kapit. – 86 b.)
vznik lístku: leden 2009
FYSIS | Konkrescence (srůstání) | Srůst(ání) | SYMFYSIS (srůstání)
Aristotelés
(-708)
Příroda (fysis) v jednom smyslu znamená vznik a vývoj (genesis) věcí, jež se rodí a rostou (ta fyomena), jako kdyby se ve slově „fysis“ samohláska y vyslovovala dlouze. V jiném smyslu se tak nazývá první složka, z níž pochází to, co roste, rozvíjí se, za třetí to, od čeho vychází první pohyb v každé jednotlivé přírodní bytosti jako ta¬kové. Slovesa „růsti“ (fyesthai) se v řeči užívá o všem, co se zvětšuje skrze jiné tím, že se ho dotýká a s ním srůstá nebo k němu přirůstá, jako je tomu u zárodku. Mezi srůstem (symfysis) a dotykem je však rozdíl; ne¬boť tu kromě dotyku nemusí býti nic jiného, ale u věcí, jež jsou srostlé, jest ještě něco jednotného, co je v obou totožné; a to právě působí, že místo aby se dotýkaly, spolu srůstají a jsou jedno co do nepřetržitosti a koli¬kosti, ale ne co do jakosti. Za čtvrté se slovem „fysis“ nazývá první, z čeho buď jest nebo se vyvíjí přírodní věc a jež jest neutvářené a nemůže se z vlastní moci mě¬niti; tak se na příklad u sochy a u kovových nářadí užívá slova „fysis“ o kovu, u dřevěných o dřevu. A podobně je tomu i u ostatních věcí. Neboť každá ta látka jest a trvá proto, že se zachovává první látka. Neboť v tomto smyslu se mluví také o „fysis“ prvků přírodních věcí, čímž jedni míní oheň, druzí zemi, jiní zase vzduch, jiní vodu nebo něco jiného takového, a konečně jedni jenom některé z nich, druzí všechny dohromady. Slovem „fy¬sis“ se ještě v jiném smyslu nazývá podstata (úsiá) věcí přirozeně jsoucích; tak toho slova užívají na příklad ti, kdo míní, že první složení prvků jest fysis, anebo jak Empedokles praví:
„U věcí jsoucích není, čemu se říkává fysis,
ale je toliko směs a opět pak rozklad té směsi.
Fysis – toť je pro to jen slovo, jež vymyslil člověk.“
Proto také říkáme o tom, co přirozeně, od přírody (fysei) jest nebo vzniká, i když je tu již to, z čeho se při¬rozeně vyvíjí nebo jest, že ještě nemá své přirozenosti (fysis), nemá-li svůj tvar a podobu.
Přirozeně tedy jest celek složený z nich obou, jako na příklad živočichové a jejich části; přirozeností však jest jednak první látka – a to v dvojím smyslu, buď první pro tuto určitou věc, anebo první prostě, jako na příklad pro práce z kovu jest kov první, ale první prostě jest snad voda, jestliže vše, co se dá taviti, jest voda -, a jednak tvar a podstata, a to jest účel a cíl vzniku a vý¬voje. V přeneseném smyslu se pak označení „fysis“ užívá také vůbec o každé podstatě, protože fysis jest druh pod¬staty.
Podle toho tedy, co bylo řečeno, znamená fysis v prvním a vlastním smyslu podstatu toho, co v sobě jako takovém má počátek pohybu; neboť látka se na¬zývá fysis proto, že v sebe přijímá jeho působnost, a vznikání a růst proto, že jsou to pohyby, jež od něho vy¬cházejí. A tento počátek pohybu v přírodních věcech jest nějak obsažen buď v možnosti nebo ve skutečnosti.
(0176, Metafyzika, př. Ant.Kříž, Praha 1946, str. 130-31.)
vznik lístku: únor 2007
Moudrost (SOFIA) jako „věda“ | SOFIA jako „věda“ | Jednota „vědy“ o ARCHAI | Počátky (ARCHAI) a „věda“ o nich
Aristotelés
(-706)
Z našich dřívějších úvah, v nichž jsme vyložili názory jiných filosofů o počátcích, vyplývalo, že moudrost jest věděním o počátcích. Přitom se však může vyskytnouti otázka, zda se má moudrost pokládat za jedinou vědu, či obsahuje-li mnoho věd. Je-li třeba pokládati ji za vědu jedinou, jest nutno poznamenat, že jedna věda týká se vždy protiv. Ale počátky nejsou si navzájem protivné. Není-li však vědou jedinou, jaký ráz musí míti vědy, jež obsahuje?
(0176, Metafysika, přel. Ant. Kříž, Praha 1946, str. 268.)
vznik lístku: listopad 2008
Platón - nepsaná doktrina
Aristotelés
()
This is why Plato, in the Timaeus, identifies ´matter´ and ´room´, because ´room´ and ´the receptive-of determination´ are one and the same thing. His account of the ´receptive´ differs in the Timaeus and in what are known as his Unwritten Teachings, but he is consistent in asserting the identity of ´place´ and ´room´. Thus, whereas everyone asserts the reality of ´place´, only Plato has so much as attempted to tell us what it is.b
(Physics IV, 2, 209b 14)
- – - – - – -
b Aristotle too identifies ´place´ and ´room´ (cf. Introduction to this Book, p. 272), but Aristotle assimilates them /289/ both to the surface-continent, and Plato to the intramural dimensionally. See Plato, Tim. 52 A and Archer Hind, ad loc.
(xxxx, Physics, Cambridge, Mass. + London 1980, p. 289.)
vznik lístku: duben 2001
Nové jako problém pro „exaktní“ vědy
Ladislav Hejdánek
(2008)
Historicky došlo k tomu, že vědci se stále jednostranněji orientovali na „danou“ skutečnost, čímž měli na mysli takovou skutečnost, o níž se každý může znovu přesvědčit tím, že zopakuje vše, co důležitého učinil nějaký vědec před ním a dosáhl tím nějakého nového poznatku. Toto pravidlo je prakticky zákonem pro všechny exaktní vědy, a dnes i pro vědy, které usilují o to, aby exaktními také mohly být a aby se jimi skutečně staly, tedy například – a zejména – i vědy o životě (biologie, ale také medicína etc.). Ono „opakování“ mělo pochopitelně nejdříve (velmi dávno) následující podobu: někdo upozornil, že někdo nebo něco důležitého „támhle“ je (a třeba na to jen ukázal). Ostatní (nebo jen „ten druhý“) se tam podívali, zda to také uvidí (a tím zopakovali, co učinil a co uviděl ten první). Přihlédneme-li k tomuto pravidlu blíže, nemůžeme nevidět jisté problémy a potíže, s nimiž je uznávání a dodržování tohoto pravidla nutně spojeno. Především je zřejmé, že když jeden člověk (a může to být vědec) něco nového zjistí a objeví, a když na to upozorní druhého, nutně uplyne nějaká doba, takže když ten druhý se podívá stejným „směrem“ a když vskutku uvidí to, nač ho upozornil kolega, vidí a sleduje už něco jiného, protože všechno je v pohybu, všechno se mění, a zdá-li se nám, že se něco nemění, je to pouze proto, že skutečné změny přehlížíme. Všechno záleží na tom, jak rychle změny probíhají a kolik času uplyne mezi původním a tím dalším pozorováním. Tak třeba ještě Aristotelés mohl být přesvědčen, že hvězdná obloha je „nejblíž Pravdě“, protože se jen otáčí, ale jinak zůstává zcela beze změny. My dnes – dost dlouho po opuštění geocentrismu – víme, že v pohybu nejsou jen planety a jejich měsíce, ale hvězdy samy, celé galaxie a kupy galaxií, prostě vše velké i malé. Všechno se tedy ustavičně proměňuje – jak tedy se můžeme „exaktně“ soustřeďovat právě na to (a možná pouze na to), co zůstává stejné? Najednou vidíme, jak to s sebou přináší některé obrovské problémy, kterých si minulé věky vůbec nebyly vědomy, a pokud ano, kterých si málo všímaly a které odsouvaly stranou.
(Písek, 080622-1.)
vznik lístku: červen 2008