Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2007)

Tak jako se nemůžeme tázat po počátku počátku, nemůžeme se ani tázat po počátku času. Čas v jednom smyslu začíná, když začíná konkrescentní (tj. skutečná, „reálná“) událost. Ale v tom případě máme na mysli vlastní (přivlastněný) čas právě této události. Událost se může začít dít (odehrávat) pouze díky tomu, že na to „má“ potřebný čas, tj. když je jí nějaký čas přidělen a ona jej „přijme“ jako svůj, když si ten potřebný čas přivlastní. Tento události přidělený a jí přivlastněný čas je nerozlučně spjat s děním této události, ale analogicky platí totéž o nesčetných jiných událostech: každá taková událost má svůj vlastní čas, jinak by se nemohla dít, tj. nemohla by „existovat“. Ale tyto jednotlivé – mohli bychom říci „vnitřní“ nebo „soukromé“ – časy mají docela zvláštní charakter: nejsou příslušným událostem „vnitřní“ v tom smyslu, že by v každé události byly „obsaženy“, že by v ní byly uzavřeny, nýbrž právě naopak svou událost přesahují, a to docela podobně, jako vlastní prostorovost (extenzivita) každé události svou událost přesahuje, tj. sahá mnohem dále, než kam sahají hranice této události. Tak vlastně každá událost jako by vytvářela tím, jak se děje (jak se uskutečňuje, realizuje), jakési časové a prostorové pole kolem sebe, v němž je „uložena“, které však sahá mnohem dál, než kam sahá sama událost. Zatímco každá (pravá) událost musí pečovat o své hranice čili meze, aby si zachovala svou identitu tím, že se vyděluje, vymezuje od ostatních událostí a vůbec od svého prostředí (a světa), její časové i prostorové pole sahá dál a dál, velmi daleko, i když se zvětšující se vzdáleností od události slábne. A jak se jednotlivá časová (i prostorová) pole navzájem překrývají a prostupují, dochází jejich prolínáním k vytvoření jakéhosi „obecného“ časo-prostoru, jakéhosi časového a prostorového prostředí, které je ovšem závislé na místních událostech – je vůči nim „relativní“ (takže není a nemůže být homogenní, jak se kdysi – zejména po Galileim – předpokládalo. Za zcela mimořádných okolností může dojít k takovému „nahuštění“ událostí, že se onen obecný časoprostor může až zhroutit. Naproti tomu, jak je obecný časoprostor závislý na časovosti (a prostorovosti) jednotlivých událostí, je „vnitřní“ čas každé jednotlivé události zase závislý na svém „počátku“. A zde se otvírá náš základní problém: jak máme rozumět „časovému“ charakteru oné počáteční fáze událostného dění, kdy událost sema je ještě celá čirou „budostí“? Odkud by se mohla brát tato čirá budost, ba ještě i později jen částečná (zprvu převažující, později se stále tenčící a slábnoucí) budost v průběhu událostného dění? Rozhodně nikoli z čehokoli již jsoucího (a tím méně již bylého), nýbrž leda z času ještě nenatalého, ale teprve nastávajícího, teprve přicházejícího – tedy z budoucnosti! „Čirá budost“ se nemůže odvozovat ani rodit události samé, neboť ve tom momentě, kdy lze o čiré budosti mluvit, sama událost se ještě nezačala dít; odehrávat se událost může začít ovšem teprve poté, co má k dispozici potřebný svůj čas, aby si jej osvojila. Odkud se tedy bere tento její čas, který si teprve potom musí přivlastnit, aby se sama mohla začít dít? Tato „čirá budost“ nemůže pocházet leč z budoucnosti, mohli bychom užít Rahnerova termínu „absolutní budoucnosti“, která je vskutku v jistém smyslu „absolutní“, neboť ode všech jednotlivých budostí „oddělená“, ovšem zároveň také v nich a jejich prostřednictvím k jednotlivým událostem přicházející a je jejich „vlastními“ budostmi obdařující. A tak bychom mohli uzavřít, že ARCHÉ v plném smyslu je buď sama tím „časem“, kterému bychom řekli „absolutní budoucnost“, anebo je původcem a zdrojem času.
(Písek, 970303-1.)

Ladislav Hejdánek (2007)

Známe biblické varování, abych nepohrdali malými začátky (Za 4,10 – vlastně „dnem malých začátků“) A naproti tomu třeba Heidegger ve své nepříliš blaze „proslavené“ rektorské řeči mluví o „velikosti počátku“ (Gröβe des Anfangs; 5751, S. 12). Na tom je vidět, že v obou případech je „počátek“ chápán velmi odlišně, ač nikoliv jako něco zcela jiného. Máme-li na mysli zjevnost počátku (tj. jak se počátek jeví, vyjevuje, zjevuje pozorovateli zvenčí), pak platí, že počátky jsou vlastně nezjevné, že unikají pozornosti a to nejen naší, ale že jsou takřka „skryté“). Možná právě o tom chtěl něco vypovědět Hérakleitos, když řekl (a toto slovo nám kupodivu zůstalo zachováno jako zlomek, dokonce jako zlomek často citovaný), že „FYSIS se ráda skrývá“. Uvážíme-li, že termín FYSIS je důvěrně spjat se slovesy FYEIN a FYESTHAI, pak vskutku platí, že při každém „zrodu“ („zrození“) něčeho nového, co tu dosud nebylo, nám sám „počátek“ opravdu uniká, neboť to, co je zjevné, je až to zrození, zatímco „počátek“ tohoto zrození je a zůstává mimo naše dohlédnutí. Naproti tomu odhlédneme-li od toho, jak se takový počátek čehosi nové vyjevuje, a přihlédneme-li naopak k tomu, čeho vlastně je počátkem, co se všechno z toho zrodí, co z toho „pojde“ či „vzejde“, k čemu všemu to povede a jak se to prosadí a posléze, tj. ve své „plnosti“, ukáže, pak vskutku můžeme o některých počátcích říci, že jsou „velké“, i když jsou zprvu takřka nepozorovatelné.
(Písek, 090318-3.)

Ladislav Hejdánek (2007)

Zpředmětňující a „statizující“ myšlení „umísťovalo“ počátek vždycky „na počátek“ dění, takže z toho zřetelně vyplývalo, že počátek resp. počáteční fáze nějakého dění (pravé nebo nepravé události) je – ve výsledku – tím nejstarším „údobím“ celého dění, zatímco naopak ty konečné fáze představují to nejmladší „údobí“. Na první pohled rozpoznáváme, že se to takto „jeví“ pohledu vnějšího pozorovatele, který ono „stáří“ a „mládí“ posuzuje z distance. Zcela jinak se to ovšem jeví tomu, koho se ono dění úzce týká, zejména tomu, kde se s tím děním nějak identifikuje, kde tedy ono dění chápe jako sebe sama jakožto dějícího se – a sebe samého jakožto toto dění. Takový člověk chápe svou mladost nebo starobu podle toho, jak se v ní a vůči ní „cítí“, jak ji „vnímá“ a „prožívá“, jaké s ní má osobní „zkušenosti“. Ale v takovém případě se sám „počátek“ jeví vlastně jinak, alespoň při pozorném vnímání a prožívání: člověk si musí při pozorné reflexi uvědomit, že pro něho „počátek“ a „začínání“ je vlastně stále „tu“, „při něm“, přítomen, že není někde v minulosti, ale vždycky hic et nunc, vždy „při tom“ resp. „při něm“ jakožto jedinečné bytosti. Vlastně to je něco jako aeternum nunc, ale trochu jinak pochopené, než jak tomu dosud bývalo.
(Písek, 090319-2.)

Přísloví ()

8,22 Hospodin měl mne při počátku cesty své, před skutky svými, přede všemi časy.
22 Dominus possedit me in initio viarum suarum,
antequam quidquam faceret a principio;
23 ab aeterno ordinata sum
et ex antiquis, antequam terra fieret.

Aristotelés (-706)

Celkem (holon) se nazývá to, čemu předně neschází žádná z částí, ježto se zřením k nim nazývá se celkem přirozeným; za druhé také to, co části v něm obsažené tak objímá, že tvoří jednotu, a to dvojím způsobem; buď tak, že každá pro sebe jest jedním, jednotou, nebo tak, že z nich jedno vzniká. Neboť to, co jest obecné (katholú) a co je zcela (holós) vypovídá jako by to byl celek, jest obecné tak, že objímá mnohé tím, že se vypovídá o každé jednotlivině a že všechny jednotlivě tvoří jedno, na příklad člověk, kůň, bůh, poněvadž všichni jsou živoucími bytostmi. Nepřetržité a omezené jest však tam, kde jest jedno z více částí, a to zvláště, vyskytují-li se v něm v možnost, ne-li, tedy ve skutečnosti. A sem náleží spíše to, co je takové od přírody než uměním, jak jsme také řekli při výkladu výraz „jedno neboť celistvost je druhem jednotnosti.
Dále u kolikosti, jež má začátek, střed a konec, a kde jich při poloze a uspořádání nelze rozlišiti, užívá se slova „vše“ (pán), tam však, kde se dají rozlišiti, užívá se výrazu „celek“. Tam, kde může býti obojí, je možno říkat i „celé“ (hola) i „všechno“ (panta); takové jest to, čeho přirozenost, změní-li se uspořádání částí, zůstává sice táž, ale ne tvar, na příklad vosk a oděv; neboť tu se říká i „celé“ i „vše“, ježto jim přísluší oboje. Ale voda, tekutiny a číslo označují se výrazem „vše“, neříká se však celé číslo a celá voda, leda ve smyslu přenese/160/ném. U věcí však, u nichž se užívá výrazu „vše“, myslí-li se jako jedno, užívá se výrazu „všechno“, myslí-li se jako oddělené. Tak se říká: toto veškeré číslo, tyto všechny jednotky.
Δ 26. 1023b – 1024a
(0176, Metafysika, přel. Ant. Kříž, Praha 1946, str. 159-60.)