Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Aristotelés (-384-324)

V Ethice jsem vyložil, jaký je rozdíl mezi uměním a věděním a ostatními sourodými pojmy. Na tomto místě pojednávám o věci proto, abych ukázal, že tak zvanou moudrost všichni pokládají za vědu, jejímž předmětem jsou první příčiny a počátky. Proto se zdá, jak již dříve bylo řečeno, že člověk zkušený jest moudřejší než ti, kdo mají jenom nějaký vjem, odborný znalec že jest zase moudřejší než lidé zkušené, vedoucí než prostý dělník, a že vědám theoretickým náleží moudrost ve větší míře než vědám poietickým. Je tedy zjevno, že moudrost jest věda, jež vykládá jistý druh příčin a počátků.
(0176, Metafysika, př. K. Kříž, Praha 1946, str. 36; Met. I, 1, 981b-982a.)

Aristotelés (-384-324)

… A přece každou jednotlivou věc udržuje to, co je jejím dobrem.
(7358, Politika II, př. Milan Mráz, Praha 2004, str. 31 – II, 1261b14-15.)

Aristotelés ()

Vyzkoumati pravdu jest jednak nesnadné, jednak snadné. Známkou toho jest již to, že nikdo jí nemůže úplně dosíci, ani se jí zcela chybiti, ale že každý dovede alespoň něco říci o přirozené povaze věcí, takže jednotlivec k ní sice nepřispívá buď ničím anebo jen málo, ale máme-li zřetel k výrokům všech dohromady, vzniká určité množství poznatků. A tak zdá-li se, že je tomu tak, jako říkáme v přísloví „kdo by se chybil brány“, jest snadná, máme-li v jisté míře celek, nemůžeme-li se však dodělati části, a naopak. Avšak příčina její nesnadnosti, jež se projevuje dvojím způsobem, není snad ve věcech, nýbrž v nás. Neboť jak se k dennímu světlu chová zrak netopýří, tak se rozum naší duše chová k tomu, co svou přirozeností jest ze všeho nejzřejmější.
(O176, Metafysika, přel. Ant. Kříž, Praha 1946, str. 66-67 – kniha II, začátek.)

Aristotelés (-384-324)

Všechno, co je právo a co bezpráví, rozlišuje se dvojím způsobem, jak podle dvojího druhu zákona, tak podle osob, na nichž se páše.
Zákonem nazývám jednak zákon zvláštní, jednak obecný, povšechný. Zvláštním jest ten, který si každé společenství zvlášť pro sebe stanovilo, a to ať je nepsaný nebo psaný ; obecným jest ten, jenž má základ v lidské přirozenosti. Neboť, jak asi každý tuší, jest přirozené obecné právo a bezpráví i tam, kde není vzájemného společenství, ani dohody, jak na př. zřejmě naznačuje i Sofokleova Antigone, že i při zákazu podle práva pohřbila Polyneika, poněvadž je to požadavek práva přirozeného :
„To nežije jen včera nebo dnes,však věčně, aniž víme, kdo je dal.“ A tak se vyjadřuje i Empedokles o zákazu, že se nic živého nesmí zabíti, neboť to prý neplatí u jedněch jako právo, u druhých jako bezpráví,
„avšak všemocný zákon se prostírá v šíři i v dáli,etherem širokovládným a jasem vesmírným vůkol.“ A rovněž tak Alkidamas ve své řeči za Messenské.
(1032, Rétorika, př. Ant.Kříž, Praha 1948, str. 88 – I, 13 – 1373b.)

Aristotelés (-384-324)

A to, co je samorostlé, jest výše než to, co je získané, neboť jest obtížnější; proto také básník praví:
„Neboť samouk jsem …“
(1032, Rétorika, př. Ant.Kříž, Praha 1948, str. 61 – I, 7 – 1365a.)