LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Aristotelés (-384-324)

Zřejmě nemluví pravdu ani ti, kdo tvrdí, že všechno jest v klidu, jako ti, kdo říkají, že se všechno pohybuje.
Neboť je-li všechno v klidu, bude vždy totéž pravdivé a mylné; ale patrně se to mění. Vždyť ten, kdo mluví, sám kdysi nebyl a opět jednou nebude.
Jestliže se však všechno pohybuje, nebude nic pravdivého; všechno by tedy bylo mylné. Ale bylo dokázáno, že je to nemožné. /124/
Dále to, co se mění, musí býti jsoucí. Neboť změna se děje z něčeho v něco.
Ale zajisté tomu není ani tak, že by všechno bylo v klidu nebo se pohybovalo jenom někdy, nic však stále. Neboť jest něco, co stále pohybuje tím,co jest pohybováno; a tento první hybný činitel jest sám nehybný.
Met IV, 8, 1012b
(0176, Metafysika, př. A. Kříž, Praha 1946, str. 123-24.)

Emanuel Rádl (1933)

O poměru jednotlivých věd navzájem a tedy v podstatě o roztřídění věd se mnoho píše, zvláště v Německu, a celkovou tendencí je, zdůrazňovat význam věd duchovních proti přírodovědě, která vládala dříve. Jaký rozsah duchovědy mají, o tom není souhlasu. Většinou se však k nim počítají dějepisectví, jazykověda, práva, estetika, etika, theologie, kdyžto psychologie se mnohdy počítá k vědám přírodním. Rozeznávání těchto dvou vědních skupin pochází asi od Hegla a bylo obnoveno jednak známým filosofem Wilhelmem Windelbandem a jeho žákem Heinrichem Rickertem, v jiné poněkud formě pokračovatelem romantiky Wilhelmem Diltheyem a jeho žákem Eduardem Sprangrem. Diskusi o poměru těchto dvojích věd nelze pokládat za ukončenou. Jistě však už je dávno odmítnuto stanovisko, hlásané svého času Wilhelmem Ostwaldem, že duchovědy jsou vědy jakoby vedlejší. Nemluvím o jejich oceňování praktickém; jejich filosofický význam, tj. jejich původní i obsahový přínos do filosofie, je příliš patrný. Po mém soudu nás tyto vědy učí chápat smysl, podstatu věcí. Jestliže se donedávna zkoumání „podstat“ zavrhovalo, bylo to proto, že se nepostihoval filosofický význam duchověd.
(Dnešní stav filosofie, in: Dnešní stav ffie a psychologie, Praha 1933, str. 13.)

Aristotelés (-384-324)

25. Část. Částí (meros) se nazývá jednak to, v co se nějak dá rozložit kolikost; neboť to, co bylo odděleno od něčeho kolikostního jako takového, nazývá se vždy jeho částí, na příklad dvě jsou v jistém smyslu částí tří. Jinak se tak nazývá jenom to, co je měřítkem pro to, co je kolikostní; dvě jsou tedy v jistém smyslu částí tří, v jistém smyslu nikoli. Dále se částí nazývá to, v co se dá rozložiti tvar, při čemž se však nehledí ke kolikosti, a tak se říká, že druhy jsou částí rodu. Dále to, v co se něco rozkládá nebo z čeho se skládá celek nebo tvar anebo jeho nositel, na příklad částí kovové koule nebo kovové /159/ krychle jest kov, to jest látka, v níž jest tvar; také úhel jest částí. Konečně částí celku jsou také znaky v pojmu, označujícím jednotlivou věc, a tak také rod se nazývá částí druhu, jinak však druh jest částí rodu.
(0176, Metafysika, př. Ant. Kříž, Praha 1946, str. 158-59.)

Aristotelés (-708)

Je zřejmo, že zkoumání axiomat náleží jedné vědě, a sice vědě filosofově.
Neboť axiomata platí vůbec o všem, co jest, nikoli jen o některém zvláštním oboru jsoucna s vyloučením ostatních. A každý jich užívá, poněvadž platí o jsoucnu jako o jsoucnu a každý jednotlivý rod je jsoucí. Ovšem po každé se jich užívá jenom potud, pokud jest jich třeba, to jest, pokud sahá obor, pro nějž se podávají důkazy. Z toho důvodu nikdo, ani geometr, ani aritmetik, jehož zkoumání se týče zvláštního oboru, nepokouší se o nich něco říci, zda jsou pravdivé nebo nikoli; pouze někteří fysikové. Dá se však dobře vysvětliti, že tak činili; byli totiž přesvědčeni, jenom oni zkoumají celou přírodu a také jsoucno. Ježto však nad fysika jest ještě někdo výše – vždyť příroda (fysis) jest jenom jedním rodem jsoucna -, přísluší asi uvažovati také o axiómatech tomu, kdo zkoumá obecno a první podstatu. I fysika je druhem moudrosti, ale není moudrostí první. Jestliže se však někteří z těch, kdo pojednávají o pravdě, o to pokoušejí, jak se ty věty mají přijímat, činí tak proto, že nejsou vzděláni v analytice, v nauce o dokazování. Neboť její znalost se pro první filosofii musí předpokládati a nemá se vyhledávat teprve tehdy, když jsme již posluchači první filosofie.
(0176, Metafyzika, př. Ant.Kříž, Praha 1946, str. 130-31.)

Aristotelés (-706)

... Podmětem jest to, o čem se vypovídá ostatní, kdežto sám se již nevypovídá o jiném. Ten tedy musíme vymeziti nejdříve; neboť se zdá, že podstatou je především první podmět.
Za takový se v jednom smyslu označuje látka, v druhém tvar a za třetí to, co je z obou složeno. ...
Tak bylo v obryse řečeno, co asi jest podstata; jest to, co se nevypovídá o podmětu, nýbrž o čem se vypovídá jiné. ...
Z 1. 1028a
(0176, Metafysika, přel. Ant. Kříž, Praha 1946, str. 176.)