LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Aristotelés (-384-324)

4. Příroda, přirozenost. Příroda (fysis) v jednom smyslu znamená vznik a vývoj (genesis) věcí, jež se rodí a rostou (ta fyomena), jako kdyby se ve slově „fysis“ samohláska y vyslovovala dlouze. V jiném smyslu se tak nazývá první složka, z níž pochází to, co roste, rozvíjí se, za třetí to, od čeho vychází první pohyb v každé jednotlivé přírodní bytosti jako takové. Slovesa „růsti“ (fyesthai) se v řeči užívá o všem, co se zvětšuje skrze jiné tím, že se ho dotýká a s ním srůstá nebo k němu přirůstá, jako je tomu u zárodku. Mezi srůstem (symfysis) a dotykem je však rozdíl; neboť tu kromě dotyku nemusí býti nic jiného, ale u věcí, jež jsou srostlé, jest ještě něco jednotného, co je v obou totožné; a to právě působí, že místo aby se dotýkaly, spolu srůstají a jsou jedno co do nepřetržitosti a kolikosti, ale ne co do jakosti. Za čtvrté se slovem „fysis“ nazývá první, z čeho buď jest nebo se vyvíjí přírodní věc a jež jest neutvářené a nemůže se z vlastní moci měniti; tak se na příklad u sochy a u kovových nářadí užívá slova „fysis“ o kovu, u dřevěných o dřevu. A podobně je tomu i u ostatních věcí. Neboť každá ta látka jest a /131/ trvá proto, že se zachovává první látka. Neboť v tomto smyslu se mluví také o „fysis“ prvků přírodních věcí, čímž jedni míní oheň, druzí zemi, jiní zase vzduch, jiní vodu nebo něco jiného takového, a konečně jedni jenom některé z nich, druzí všechny dohromady. Slovem „fysis“ se ještě v jiném smyslu nazývá podstata (úsiá) věcí přirozeně jsoucích; tak toho slova užívají na příklad ti, kdo míní, že první složení prvků jest fysis, anebo jak [1018] Empedokles praví:
„U věcí jsoucích není, čemu se říkává fysis,
ale je toliko směs a opět pak rozklad té směsi.
Fysis – toť je pro to jen slovo, jež vymyslil člověk.“ /131/
Proto také říkáme o tom, co přirozeně, od přírody (fysei) jest nebo vzniká, i když je tu již to, z čeho se přirozeně vyvíjí nebo jest, že ještě nemá své přirozenosti (fysis), nemá-li svůj tvar a podobu.
Přirozeně tedy jest celek složený z nich obou, jako na příklad živočichové a jejich části; přirozeností však jest jednak první látka – a to v dvojím smyslu, buď první pro tuto určitou věc, anebo první prostě, jako na příklad pro práce z kovu jest kov první, ale první prostě jest snad voda, jestliže vše, co se dá taviti, jest voda -, a jednak tvar a podstata, a to jest účel a cíl vzniku a vývoje. V přeneseném smyslu se pak označení „fysis“ užívá také vůbec o každé podstatě, protože fysis jest druh podstaty.
Podle toho tedy, co bylo řečeno, znamená fysis v prvním a vlastním smyslu podstatu toho, co v sobě jako takovém má počátek pohybu; neboť látka se nazývá fysis proto, že v sebe přijímá jeho působnost, a vznikání a růst proto, že jsou to pohyby, jež od něho vycházejí. A tento počátek pohybu v přírodních věcech jest nějak obsažen buď v možnosti nebo ve skutečnosti.
(0176, Metafysika, př. Ant.Kříž, Praha 1946, str. 130-31.)

Aristotelés (-384-324)

… Ježto zkoumání směřuje k tomu, zda …, jest třeba uvažovat předně o tvrzení jiných filosofů, abychom nepodlehli týmž omylům, jsou-li nějak nesprávná, a jestliže v našem a v jejich učení jest něco společného, abychom se nehoršili nad tím, že je nezastáváme sami. Neboť stačí, i když se podaří říci lépe jenom něco, něco ne hůře.
(O176, Metafysika, přel. Ant. Kříž, Praha 1946, str. 322.)

Milena Šimsová (2005)

Neuvědomovala jsem si, kolik dá práce knihu nejen napsat, ale i vydat a představit ji na knižním trhu. Poděkovat všem, kdo se na tom podíleli, jsem mohla při uvedení knihy v Brně. V Praze to bylo jiné. Přišli ti, kteří jako děti se svými rodiči a přáteli prožili těžká válečná léta, o nichž se v knize mluví.
Pro svůj věk nepřišla paní Ludmila Marešová. Je jí 95 let a myslím, že je poslední žijící členkou předválečné Akademické Ymky. Když dostala do rukou vydanou knihu, vybavila se jí vzpomínka na to, jak po zatčení Jaroslava Šimsy v únoru 1940 Rudolf Mareš sehnal od německého vysokoškoláka, který bydlel v Ymce, adresu generála, k němuž šel „ordovat“. Na Marešovu prosbu, aby se zasadil o Šimsovo propuštění, odpověděl: „Ja, mein Lieber, Gestapo ist grösste Macht, da kann man nichts machen“. A propustil ho z audience.
„My všichni jsem pak poznali, jak ta Macht vypadá,“ dodala ke vzpomínce Ludmila Marešová. Sama se před gestapem skrývala od podzimu 1941 do konce války a je spolu s Josefem Grňou jednou z mála těch, kteří gestapu a následnému zatčení unikli.
„Hodní lidé svou odvahou mi zachránili život“, napsala nyní. Jedna z nich (nebo je jich snad ještě víc?) žije v Suchdole nad Odrou. Je to manželka již zemřelého faráře Gustava Adolfa Říčana. Od roku 1939 působili společně na faře ve Veselí. Před Vánocemi 1941 k nim přišla Ludmila Marešová. Skrývali ji po tři měsíce. Pak ji odvedli na faru do Prosetína, odkud odešla těsně před atentátem na Heydricha v květnu 1942 do Českého ráje do rodin Jednoty bratrské.
Rudolf Mareš zajišťoval tehdy spojení domácího odboje s odbojem zahraničním, v jehož čele stál Edvard Beneš. Porážka nacismu a obnovení demokratické, sociálně spravedlivější Československé republiky bylo jejich společným dílem.
V odboji s Rudolfem Marešem stála i jeho paní Ludmila a všichni ti, kteří jim oběma, bez ohledu na riziko, kterému se tím vystavovali, pomáhali. Pánu Bohu buď za to vzdána čest a sláva.
Milena Šimsová

Aristotelés ()

„If, then, there are any entities or substances such as the dialecticians say the Ideas are, there must be something much more scientific than science-itself and something more mobile than movement-itself; for these will be more of the nature of actualities, while science-itself and movement-itself are potencies for these. „Obviously, then, actuality is prior both to potency and to every principle of change.
(tr. Ross)
Jsou-li tedy určitá jsoucna nebo podstaty toho druhu, jak tvrdí dialektikové o ideách, bylo by něco, co by bylo vědoucí v mnohem větší míře než věda o sobě a co by bylo v mnohem větší míře pohybováno než pohyb o sobě. Neboť toto, vědoucí i pohybované, jsou skutečnosti, ono však, věda a pohyby, jsou jejich možnosti.
Je tedy zřejmo, že skutečnost jest dříve než možnost a každý počátek změny.
(0176, Metafysika, překl. Ant.Kříž, Praha 1946, s. 241 – IX, 8; 1050 .)

Aristotelés (-706)

Dále, jestliže obecná bezprostřední premisa je počátkem sylogismu a obecná premisa v kladném důkazu je kladná, v záporném záporná, a jestliže kladná premisa je dřívější a známější než záporná – neboť zápor se poznává kladem a klad je dřívější právě tak jako bytí je dříve než nebytí -, tak počátek kladného důkazu je hodnotnější než počátek záporného. Ale důkaz s hodnotnějšími počátky je sám hodnotnější.
(2032, Druhé analytiky, př. A. Kříž, Praha 1962, str. 67 – 27. kapit. – 86 b.)