Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Aristotelés (-706)

Jedno a jsoucno jsou totožné a jednoho rázu, ježto se navzájem provázejí tak, jako počátek a příčina, i když oboje nespadá do jednoho pojmu; nevadí ovšem, chápeme-li je stejně, ba je to i prospěšné. Neboť je totéž, řekne-li se „jeden člověk“ nebo „jsoucí člověk“ anebo jenom „člověk“; a zdvojený výraz „jest jeden člověk“ neříká nic jiného než výrok „jest člověk“; podle toho zřejmě není jsoucno od jednoho odloučeno, ani když něco vzniká, ani když něco zaniklá, a právě tak jedno od jsoucna. A tak jest zjevno, že přídavek u těchto výrazů znamená totéž a že jedno neznamená nic jiného než jsoucno. Mimo to podstata každé jednotlivé věci jest jedním, a to nikoli mimochodem, a stejně tak jest i jsoucnem.
A tak kolik jest druhů jednoho, tolik i jsoucna, a zkoumání toho, „co jest to“ u těch druhů náleží téže všeobecné vědě; míním tím například totožnost, podobnost a také jejich protivy; skoro všechny protivy dají se uvésti na tento počátek; to však bude zkoumáno ve výběru perotiv. A filosofie má tolik částí, kolik je podstat, takže jedna z nich musí býti filosofií první a druhá musí následovati za ní. Neboť v jsoucnu a v jednom jsou od začátku rody. Proto se k nim musí přidružovat také vědy. ...
(00176, Metafyzika, kniha 4, přel. Ant. Kříž, Praha 1946, str. 98 – Г 1003c-04a.)

Aristotelés (-706)

... Zajisté je třeba přihlížeti i k tomu, jak se o každé věci máme vyjadřovat, ale ne více než k tomu, jak se věc skutečně má.
Δ 26. 1023b – 1024a
(0176, Metafysika, přel. Ant. Kříž, Praha 1946, str. 180.)

Ladislav Hejdánek (2011)

Pro filosofa a jeho filosofování je nějaká, ale vždy určitá tradice velmi důležitá: bez tradice není vůbec možné udělat krok dál, nad tu tradici a za ni. Po mém soudu není rozhodující, zda jde o tradici třeba nějakého národa, ostatně už proto, že v každém národě najdeme tradic více, nikdy jenom jednu. A pak jsou přece také národy, které nemají žádnou filosofickou tradici, a tam musí filosof nutně navazovat na tradici jinou, „cizí“, jiného národa nebo jiné civilizace či kultury. Ovšem v našem případě jde (už tisíc let) o různé české filosofické tradice, a já jsem si jednu z nich vybral, protože ji nejen vysoce hodnotím, ale protože ji považuji za pro sebe perspektivní – je to pro mne „Wahlverwandschaft“, i když asi proto, že ke mně ona nějak přišla a že mne oslovila víc než jiné. Ve filosofii je po mém soudu možno navazovat na rozličné tradice, ale je třeba si vybrat jednu a pak to aspoň nějaký čas vydržet. Vždycky je to ovšem filosof, který aktivně navazuje, který si tu tradici nějak uzpůsobí a přetvoří po svém, ale vždycky to je také ta tradice, která toho filosofa zaujme, jakoby osloví a pak ho nechá jakoby zakořenit – ani ne tak v sobě jako v tom, v čem má své kořeny zapuštěny sama. Navazovat na tradici neznamená k tomu, co udělali předchůdci, jen přidávat ještě něco dalšího. Je to spíš podobné vynálezům, nalezení čehosi nového, co i tu tradici postaví jakoby do nového světla (aspoň pro toho navazujícího), ale co samo je tou tradicí osvětleno, upřesněno a nakrmeno. Takové opravdové, původní navázání na pořádnou, kvalitní tradici vlastně teprve ukáže, čím ta tradice byla, čím je a čím ještě dále může být, čím se může stát, ba čím se právě tím navázáním už stává. A to nám také vyjevuje, proč nelze žádnou, ani tu nejkvalitnější tradici vymezit, objektivovat a tím jakoby uzavřít. (Tak se to dělá jen ve špatných učebnicích.)
(Písek, 110217-1.)