Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2007)

Víra (v kosmickém smyslu) je záležitostí orientace v čase, přesněji orientace ve světě, chápaném jako děj, mnoho dějů, mnoho událostí, do nichž se můžeme, máme a musíme v rámci svých možností zapojit, zaplést, vmísit. (Tady by bylo ještě na místě připomenout, že ta část „světa, do které se můžeme nebo máme nějak „vměšovat“, se nesmí pro nás stát pouhým naším osvětím, resp. že musíme vždy znovu dbát na to, aby se naším osvětím nestávala.) Úroveň této orientace je úzce spjata s úrovní subjektu, který se ve světě nějak orientuje (musí orientovat), ale není touto druhou úrovní naprosto jednoznačně determinována. Ani míra nedeterminovanosti (tj. kontingence) takové orientace neodpovídá zcela úrovni příslušných subjektů (jsoucen, pravých událostí), ale je relativně vyšší na nejnižších úrovních, pak výrazně klesá, ale po vzniku organismů (živých bytostí) zase postupně stoupá, a pak už většinou ve shodě s mírou složitosti organismu (řečeno s Teilhardem, s mírou centro-komplikovanosti). Proto je třeba zjistit, jaký je vlastně vztah mezi reaktibilitou subjektů různých úrovní na jedné straně a jejich orientací (resp. orientovaností) v nejbližším i vzdálenějším okolí (v okolním jejich „světě“); na první pohled se zdá být zřejmé, že nejde o prostou paralelnost, ale že vztah mezi obojím je značně komplikovaný. Objev tzv. slabé a silné síly (možná slabých a silných sil) na subatomární úrovni se zdá nasvědčovat tomu, že na těchto nejnižších úrovních (jak daleko zatím dohlížíme) určitá reaktibilita pravděpodobně je (nebo může být) nejen velmi silná vůči nejbližším okolním „jsoucnům-událostem“, ale že může za určitých okolností postupně růst a stávat se významnou, zatímco silná síla může být velmi mocné, ale s krátkým dosahem, takže s distancí rychle slábne a dále už se jeví jako nevýznamná. To nepochybně úzce souvisí s možností kontingentních situací a s jejich využíváním nebo uplatňováním, které může na nejnižších úrovních být velmi různorodé až chaotické, zatímco pak musí následovat několik rovin, na nichž tato různorodost až chaotičnost musí být nějak omezena a jakoby „ovládnuta“ (tzv. „zákonitostmi“), ovšem právě proto, aby se jisté druhy či formy kontingence mohly stát základem a východiskem nejrůznějších typů „novosti“ (nepředvídatelnosti, nerozhodnutelnosti, nekalkulovatelnosti atd.), které jsou – právě díky oněm rovinám jakoby potlačené chaotičnosti – schopny navazovat na dřívější „novosti“ a tak nezačínat vždycky znovu ab initio, tj. které tak uvolňují cestu „vývoji“ nejrůznějších typů.
(Písek, 070413-1.)

Ladislav Hejdánek (2007)

Myšlenka vývoje má některé zamlčené předpoklady, kterých si vědci nebyli ani zprvu, ale většinou ani dodnes dostatečně vědomi. Má-li totiž tato myšlenka mít svou náležitou platnost, musí počítat jednak s tím, že vzniká cosi nového, co tu ještě nebylo (a co nelze legitimně odvozovat z čehokoli, co tu již dříve bylo) a jednak s tím, že něco z toho, co tu bylo, nejen pominulo (což by nutně znamenalo, že by vývoj vlastně dál už nebyl možný, ale že by bylo nutno začínat od počátku, tak říkajíc na „zelené louce“, což by skutečný vývoj de facto muselo popřít), ale že bylo z rámce toho, co je zachováváno (aby eventuelní nové mělo nač navazovat), vyselektováno a odstraněno. Dokladem důležitosti tohoto problému jsou např. poznatky současné genetiky, která je často na rozpacích, k čemu slouží četné genetické informace, které už byly – jak se zdá -vyřazeny, takže nemají podle všeho vliv na ontogenezi organismu, ale jsou nadále replikovány a tak zachovávány, snad jako nějaký dále už nepotřebný balast. To však neplatí jen v genetice, ale také a zejména v lidských dějinách. Nesmíme však zapomínat ani na to, že něco jako „vývoj“ probíhá také v kosmických souvislostech, a to jako ve Vesmíru, tak s Vesmírem samým – jen nejsme (resp. kosmologové nejsou) zvyklí takto uvažovat. Můžeme se např. tázat, zda nějaké pozůstatky prvních vteřin a minut po tzv. Velkém Třesku nejsou vlastně jakýmsi dále už nepotřebným balastem, jakýmsi pouhým reliktem toho, co se skutečně kdysi odehrávalo. (Můžeme si např. položit otázku, k čemu může dnešnímu Vesmíru ještě dnes „sloužit“ reliktní záření, tj. jakou má nadále funkci v udržování a dalším rozvoji kosmických procesů; vždyť je zřejmé, že mnoho z toho, co se v oněch prvních chvílích po Velkém Třesku událo, po sobě vůbec žádné relikty nezanechalo. Proč tedy to záření? – Jsem si velmi dobře vědom, jak nesmyslně se tato otázku musí zdát teoretickým fyzikům a kosmologům.)
(Písek, 070925-1.)

Ladislav Hejdánek (2007)

Myšlenka biologického vývoje je vlastně založena především na tom, že zrod a růst každého organismu je jednak determinován geneticky, jednak že je podmíněn okolnostmi. Základním předpokladem „vývoje“ je tedy schopnost jednotlivých organismů předávat genetické informace dalším jedincům. To by však samo o sobě nestačilo ke skutečnému „vývoji“, nýbrž pouze k udržování typu organismu. Proto je nutno počítat ještě se změnami. Myšlenka evoluce je od počátku spojováno ještě s dalším předpokladem, totiž že ono předávání genetických informací může být „nepřesné“, že může trpět nahodilými „chybami“ (ta „nahodilost“ je ovšem relativní, ve skutečnosti může mít své zjistitelné „příčiny“). Některé takové chyby mohou vést k závažných poruchám individuálního vývoje organismu (ontogeneze), které pak takto postiženého jednotlivce nějak znevýhodní oproti jiným (a někdy dokonce naruší jeho individuální vývoj tak, že organismus nepřežije); výjimečně může dojít – opět nahodile – k takovým „chybám“ v předávání genetických informací, které se naopak ukáží jako výhodné nebo dokonce velmi výhodné. Pak se naopak dostanou do relativně nevýhodného postavení ty organismy, u nichž k žádným „informačním“ chybám nedošlo. K tomu může dojít i za předpokladu neměnících se okolností, ale zvláštního významu nabývají takové „šťastné chyby“ tam, kde se okolnosti mění (opět ve vztahu k danému typu organismů vlastně jakoby „nahodile“; zde se ukazuje nutnost blíže analyzovat, co se vlastně myslí nebo má myslit takovou „nahodilostí“). – Zvláštností tohoto pojetí je jakýsi nedomyšlený a přímo utajovaný „animismus“ či pseudo-animismus: sám „vývoj“ je chápán jako něco aktivního, tj. schopného akcí. Ale nejen to: také okolnostem se připisuje jakási aktivní úloha, neboť to jsou právě ony, které provádějí potřebnou „selekci“ tím, že některé typy změn podporují, zatímco jiné zatěžují handicapem. Tím se relativizuje a vyhlazuje rozdíl mezi „okolnostmi“ fyzikálními a chemickými na jedné straně a mezi vlivem jiných živých bytostí, které nelze redukovat na pouhé okolnosti, nýbrž které jsou samy skutečně aktivní, iniciativní, a to ve shodě s vlastními genetickými informacemi a jejich uplatňováním ve vlastních ontogenetických procesech vzniku a růstu. A tím je vposledu relativizována a upozaďována aktivita a reaktivita každého individuálního organismu vůbec. Odkud se tato „spontaneita“ každého organismu bere? Jak vůbec organismu dokáže udržovat svou integritu, a jak dokáže v případě jejího narušení – aspoň někdy – své poruchy a svá zranění „opravit“?
(Písek, 070926-1.)

Aristotelés (-706)

Z našich dřívějších úvah, v nichž jsme vyložili názory jiných filosofů o počátcích, vyplývalo, že moudrost jest věděním o počátcích. Přitom se však může vyskytnouti otázka, zda se má moudrost pokládat za jedinou vědu, či obsahuje-li mnoho věd. Je-li třeba pokládati ji za vědu jedinou, jest nutno poznamenat, že jedna věda týká se vždy protiv. Ale počátky nejsou si navzájem protivné. Není-li však vědou jedinou, jaký ráz musí míti vědy, jež obsahuje?
(0176, Metafysika, přel. Ant. Kříž, Praha 1946, str. 268.)