Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2012)

Skutečné je buď to, co se právě uskutečňuje, anebo to, co nějak přetrvává z toho, co se uskutečnilo již dříve. To znamená, že v každé „situaci“ se mezi skutečnostmi, které jsou do situaci zahrnuty (nechme zatím stranou, kým nebo čím), najdeme takové, které jsou pozůstatkem minulosti (které se do situace dostávají tzv. setrvačnostmi, tj. přetrváváním, případně – pokud jde o „pravé“ události – skutečným trváním jiných skutečností) a proto nejsou v pravé smyslu ničím „novým“, a potom skutečnosti jiné, vskutku nové, které tu dosud nebyly, k nimž tedy dochází „nově“ a v důsledku subjektních aktivit, tedy jakousi „tvorbou“ v nejširším smyslu (tedy nikoli děláním ve smyslu předělávání a upravování něčeho již staršího, nějakého materiálu). Mezi obojím druhem či typem „skutečností“ správně rozlišovat je velmi nesnadným úkolem, a lidé – i ti nejdůmyslnější – se v tom odedávna hodně mýlili. Jde totiž o to, že každá „nová“ skutečnost (tj. právě se uskutečňující „nové“) dříve nebo později zase zaniká, a to takříkajíc „beze stopy“, pokud na toto nové nezareaguje nějaké další „novější“ nové; „skutečnost“, na kterou nic nezareaguje, se vlastně ani nemůže opravdovou („reálnou“) skutečností stát. Není sice „ničím“, neboť se uskutečňuje, ale zůstává „skutečností“ pouze „virtuální“ (upřesnění významu tohoto termínu musíme ještě provést). Má-li z nějaké nové skutečnosti něco přetrvat i do přicházející budoucnosti, musí toto „nové“ najít něco jiného, vskutku skutečného, co na novou skutečnost zareaguje a tím něco z ní převezme do svého vlastního uskutečňování. Z toho je zřejmé, že primární skutečností je vždycky to, co se právě a nově uskutečňuje, zatímco to, co z každého nově uskutečňovaného dokáže přetrvávat (jako vhodný „materiál“ pro další nové skutečnosti) je nutně čímsi druhotným a odvozeným, protože závislým na reaktibilitě (a tedy aktivitě) jiných nových, právě teď se uskutečňujících skutečností (tedy onoho prvního druhu či typu). Z toho všeho zřetelně vyplývá, že veškerá skutečnost je založena resp. stojí na tom, co se děje nově a hic et nunc, přičemž nově a hic et nunc se dějí (začínají dít a pak dějí a posléze končí a zanikají) jen pravé události, které nejsou následkem ničeho předchozího, nýbrž emergují (vynořují se) jakoby z ničeho (rozumí se ovšem: z ničeho jsoucího, již daného, již dříve uskutečněného). Neplatí proto stará teze, že „ex nihilo nihil“, nýbrž právě její opak: „ex nihilo omnia“. Základem vší skutečnosti je tedy dynamika přecházení z nicoty v něco (rozumí se „individuálního“), ale hlavním principem, bez kterého se každá skutečnost dříve nebo později musí zhroutit, je reaktibilita, tj. schopnost jednotlivých nově vznikajících (nově se uskutečňujících) „skutečností“ vzájemně na sebe navazovat (a to – eo ipso – z distance, která je však právě oním navazováním jakoby překračována). Právě to navazování z distance je zdrojem oněch „setrvačností“, které mají jakoby „předmětný“ charakter (a jsou proto základem všech „předmětností“).
(Písek, 120318-1.)

Ladislav Hejdánek (2000)

Přestaneme-li předsudečně (neboť s oporou jen v tzv. intuici) předpokládat, že základními jednotkami, takříkajíc „stavebními kameny“, univerza (tj. vesmíru, jehož jsme součástí, ale kterému se pokoušíme porozumět), jsou „částice“, partikule, nýbrž události (jakožto kousky událostného dění, vnitřně integrované, takže můžeme mluvit o jejich počátku a konci, tj. o počátku a konci jejich integrovanosti, která z nich dělá skutečné „jednotky“, sjednocené celky, mající časový charakter, totiž právě počátek, průběh a konec), musíme se tázat na povahu jejich schopnosti na sebe navzájem reagovat (a protože každá reakce je založena no schopnosti akce, tj. schopnosti být aktivní, tedy „aktivně reagovat“ což znamená, že tato reakce není nutně a jednoznačně predeterminována tím, nač je reakcí). Tu se zdá být nepochybné, že reaktibilita událostí není stejná, ale že jak citlivost, tak zejména práh této citlivosti jsou pevně spjaty s typem události a zejména s její relativní komplexností (či relativní jednoduchostí), tedy s tím, o čem můžeme mluvit jako o úrovni události. Proto můžeme také mluvit o tom, že události nižší úrovně mají omezenější vnímavost ve vztahu k jiným událostem, resp. že jejich reaktibilita má vyšší práh a menší výběr prostředků, zatímco vyšší události mají přinejmenším v některých směrech práh vnímavosti i reaktibility výrazně nižší a prostředky, jakým způsobem budou reagovat, výrazně bohatější. Připustíme-li, aby se naše další úvahy ubíraly naznačeným směrem dost důsledně, dojdeme k závěru, že všechno to, co pozorovatel na lidské úrovni může zjišťovat, je vposledu zcela závislé na nejnižších stupních úrovně reaktibility. Způsob, jak na sebe reagují nejnižší složky skutečnosti, nemá charakter kauzální – to je první závěr našich úvah. Viděno z odstupu (tj. z hlediska jakéhosi předpokládaného „pozorovatele“, což však nemusí být nutně člověk, nýbrž prostě jen jiný subjekt, tj. jiná vnitřně integrovaná událost) je třeba připustit, že přinejmenším na kvantové úrovni může být např. vzájemná reakce jádra a některého z jeho elektronů do jisté míry různorodá, a že tato různost nemůže být jednoznačně převedena na nějaký předchozí stav, z něhož prostě neplývá. Teprve tam, kde máme k dispozici statistický velký počet podobných atomů s příslušnými elektrony, lze vysledovat jistý převažující trend, který se nám makroskopicky jeví jako nějaký zákonitý vztah (ačkoliv může mít a ve skutečnosti také má mnoho výjimek). Mluvit v takovém případě o nějaké „fakticitě“ či jako o „reálném stavu“ např. fyzikálního systému je zcela zavádějící, neboť jakákoli taková „fakticita“ je výsledkem mnohočetné reaktibility interagujících subsložek pozorovaného a popisovaného systému. Z toho můžeme odvodit, že skutečnost je vždy mnohem složitější a mnohovrstevnatější než to, co pak předvědecky nebo vědecky rekonstruujeme na na základě svých intuic, základě své vnímavosti resp. původní úrovně své reaktibility nebo na základě předem zaujatých intelektuálních pozic, spjatých s teoretickými předpoklady, které mohou být do značné míry vadné a poplatné své době.
(Písek, 000731-1.)

Ladislav Hejdánek ()

Díky své schopnosti reflexe a díky na této reflexi založené a jí umožněné schopnosti filosofie ustavičně znovu revidovat jak své výchozí pozice a své principy, tak způsoby, jimiž k určité skutečnosti dosud přistupovala, nebo jimiž vůbec lze podle jejích dosavadních představ k té skutečnosti přistoupit, tedy díky této reflexi a možnostem s ní spojeným, je filosofie v stavu, je s to, ukazovat skutečnost v takovém světle, v němž se jeví tak, jak jest, tj. jak vskutku jest. Tato schopnost filosofie ukazovat skutečnost tak jak jest, nebo možná daleko přiměřeněji a přesněji řečeno: tato schopnost filosofie nechat vyvstat skutečnost v plnosti její pravé tváře, její pravé povahy, může být nazvána vazbou filosofie na pravdu, ev. může být s takovou vazbou filosofie na pravdu spojována v samotném pojmu. Neboť ono světlo, v němž se skutečnost jeví tak jak jest, jeví se v pravém světle, jeví se v pravé podobě. A to pravé, pravost pravého světla a pravost pravé podoby, jest vposledu založeno na pravdě. – Vzniká otázka, zda není nezbytí pokročit ještě o krok dál. Jestliže pravda je základem toho, aby se skutečnost objevila, vyjevila, ukázala v pravém světle a tedy tak, jak jest, pak se musíme tázat, není-li někde ještě hlubší základ, který umožňuje, aby se skutečnost nejenom ukázala v pravém světle, a tedy ukázala tak, jak vskutku jest, nýbrž aby skutečnost tak jak jest, tak jak vskutku jest, vskutku byla. Pak tedy na jedné straně, je-li pravda základem toho, aby se skutečnost ve své pravé podobě vyjevila, pak ono druhé by představovalo základ toho, aby skutečnost ve své pravé jsoucnosti vskutku byla. Tedy byl by to základ pravé jsoucnosti, jsoucnost po pravdě, každé skutečnosti. A tady stojíme tedy před terminologickou otázkou, jak tento základ nazvat. Určité filosofické tradice, filosofičtí předchůdcové již vytvořili základní kroky k tomu, aby základ toho, že skutečnost vskutku jest tím, čím vskutku jest, byl nazýván bytím. Musíme prozkoumat, zda ono slovo, které na jedné straně se do značné míry vyprázdnilo, ale na druhé straně přesto ještě nese veliké břemeno konotací, které – o kterých nemůžeme předem říci, že je budeme – pokud budou nevhodné – moci snadno anebo vůbec odpreparovat, že budeme moci příslušný pojem, spjatý s tímto termínem, očistit od těchto konotací. Budeme muset také přezkoumat onen velmi nepříznivý moment, spočívající v tom, že se obvykle termínu bytí přisuzoval význam velmi abstraktní, totiž jako něčeho, co je společné všemu jsoucímu. Tady budeme muset udělat velké diference a pojmová rozlišení, a budeme muset terminologicky celou věc zvládnout, třeba oním rozlišením mezi jsoucností a bytím, apod. (Krouž.blok, 73/001, Praha, 730210-1.)

Friedrich Gogarten (1928)

Man hat zur Wirklichkeit nie anders ein Verhältnis als durch Glauben oder Aberglauben oder, wie wir nun auch sagen können, dienend oder herrschend….. Das heißt: entweder so, daß sich die Wirklichkeit unserer bemächtigt und wir ihre Diener sind, oder so, daß wir uns der Wirklichkeit zu bemächtigen suchen und wir die Herren sein wollen. Denn das Leben, das uns zu leben aufgegeben ist, stellt uns immerzu vor die Entscheidung, ob wir dienen oder herrschen wolle, ob wir in die Wirklichkeit hineinhorchen auf den ganz bestimmten Willen, der uns da ruft, oder ob wir ganz im Gegenteil unseren Willen in die Wirklichkeit hineinrufen und ihn ihr aufzwingen. Das eine oder das andere müssen wir tun von Augenblick zu Augenblick. Es gibt kein Drittes, und nie wird uns, wer wir auch sind und was wir auch tun mögen, die Entscheidung zwischen dem einen und dem anderen abgenommen.
Das ist besonders deutlich geworden durch jene zum Teil beginnende, zum Teil bereits vollendete Auflösung aller überkommenen Ordnungen des menschlichen Lebens, von der wir vorhin sprachen, und dadurch, daß durch diese allgemeine Auflösung der Mensch heute in der Mitte des Geschehens steht. Wenn irgendwo, dann ist dort, wo die Wirklichkeit im Menschen gegeben ist, klar, daß wir von der Wirklichkeit immer in die Entscheidung, zu herrschen oder zu dienen, gestellt werden. Denn dem Menschen gegenüber gibt es keine Neutralität: man kann sich zu ihm auch nicht, es sein denn auf die Gefahr hin, nicht mehr mit dem Menschen als Menschen zu tun haben, wie zu einer Sache stellen, der gegenüber diese Alternative allerdings keinen Sinn hätte, sonder ihm gegenüber gibt es nur Dienst oder Herr/schaft. Damit aber, daß …
(8024, Glaube und Wirklichkeit, Jena 1928, S. 71-2.)

Aristotelés (-384-324)

Dosud jsme tedy pojednali o jsoucnu v původním smyslu, na něž se vztahují všechny ostatní kategorie jsoucna, totiž o podstatě. Neboť podle pojmu podstaty nazývá se jsoucím všechno ostatní, kolikost, jakost a jak se všechny kategorie jmenují. Ve všem totiž musí býti obsažen pojem podstaty, jak jsme uvedli v dřívějších úvahách.
Ježto se však o jsoucnu mluví jednak jako o tom, co jest něčím, nebo jest nějaké nebo nějak veliké, jednak také s hlediska možnosti, skutečnosti a činnosti, určeme také pojem možnosti a skutečnosti.
(0176, Metafysika, př. Ant. Kříž, Praha 1946, str. 225 – Met. IX, 1 – 1045b.)
Poněvadž se však o jsoucím mluví jednou (TO MEN) pokud jde o to, co jsoucí jest nebo jaké jest anebo kolik ho jest (krátce: ve smyslu kategorií), podruhé však (TO DE) s ohledem na DYNAMIS a ENERGEIA a ERGON, chceme tedy provést také pojmově pronikavé objasnění DYNAMIS a ENTELECHEIA. (Met. 1045b32-35)
(Heideggerův překlad in: M.H., Aristotelova Metafyzika IX, 1-3, GA Bd. 33, přel. Iv.Chvatík, Praha 2001, str. 63.) 03-08