Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Friedrich Gogarten (1928)

Man hat zur Wirklichkeit nie anders ein Verhältnis als durch Glauben oder Aberglauben oder, wie wir nun auch sagen können, dienend oder herrschend….. Das heißt: entweder so, daß sich die Wirklichkeit unserer bemächtigt und wir ihre Diener sind, oder so, daß wir uns der Wirklichkeit zu bemächtigen suchen und wir die Herren sein wollen. Denn das Leben, das uns zu leben aufgegeben ist, stellt uns immerzu vor die Entscheidung, ob wir dienen oder herrschen wolle, ob wir in die Wirklichkeit hineinhorchen auf den ganz bestimmten Willen, der uns da ruft, oder ob wir ganz im Gegenteil unseren Willen in die Wirklichkeit hineinrufen und ihn ihr aufzwingen. Das eine oder das andere müssen wir tun von Augenblick zu Augenblick. Es gibt kein Drittes, und nie wird uns, wer wir auch sind und was wir auch tun mögen, die Entscheidung zwischen dem einen und dem anderen abgenommen.
Das ist besonders deutlich geworden durch jene zum Teil beginnende, zum Teil bereits vollendete Auflösung aller überkommenen Ordnungen des menschlichen Lebens, von der wir vorhin sprachen, und dadurch, daß durch diese allgemeine Auflösung der Mensch heute in der Mitte des Geschehens steht. Wenn irgendwo, dann ist dort, wo die Wirklichkeit im Menschen gegeben ist, klar, daß wir von der Wirklichkeit immer in die Entscheidung, zu herrschen oder zu dienen, gestellt werden. Denn dem Menschen gegenüber gibt es keine Neutralität: man kann sich zu ihm auch nicht, es sein denn auf die Gefahr hin, nicht mehr mit dem Menschen als Menschen zu tun haben, wie zu einer Sache stellen, der gegenüber diese Alternative allerdings keinen Sinn hätte, sonder ihm gegenüber gibt es nur Dienst oder Herr/schaft. Damit aber, daß …
(8024, Glaube und Wirklichkeit, Jena 1928, S. 71-2.)

Aristotelés (-384-324)

Dosud jsme tedy pojednali o jsoucnu v původním smyslu, na něž se vztahují všechny ostatní kategorie jsoucna, totiž o podstatě. Neboť podle pojmu podstaty nazývá se jsoucím všechno ostatní, kolikost, jakost a jak se všechny kategorie jmenují. Ve všem totiž musí býti obsažen pojem podstaty, jak jsme uvedli v dřívějších úvahách.
Ježto se však o jsoucnu mluví jednak jako o tom, co jest něčím, nebo jest nějaké nebo nějak veliké, jednak také s hlediska možnosti, skutečnosti a činnosti, určeme také pojem možnosti a skutečnosti.
(0176, Metafysika, př. Ant. Kříž, Praha 1946, str. 225 – Met. IX, 1 – 1045b.)
Poněvadž se však o jsoucím mluví jednou (TO MEN) pokud jde o to, co jsoucí jest nebo jaké jest anebo kolik ho jest (krátce: ve smyslu kategorií), podruhé však (TO DE) s ohledem na DYNAMIS a ENERGEIA a ERGON, chceme tedy provést také pojmově pronikavé objasnění DYNAMIS a ENTELECHEIA. (Met. 1045b32-35)
(Heideggerův překlad in: M.H., Aristotelova Metafyzika IX, 1-3, GA Bd. 33, přel. Iv.Chvatík, Praha 2001, str. 63.) 03-08

Elias Canetti (1965)

Realismus, v užším smyslu, byl metodou, jak v románu zachycovat skutečnost. Veškerou skutečnost. Bylo důležité, nic z této skutečnosti – ani kvůli estetickým, ani buržoazně-morálním konvencím – nevylučovat. Byla to skutečnost, jak ji viděli někteří nepředpojatí a otevření duchové 19. století. Už tenkrát neviděli vše a to jim pak byla patřičně vytýkáno těmi z jejich současníků, kteří se umíněně dožadovali jiných zdánlivě odlehlých praktik. Ale dejme za to, že bychom dnes mohli mít s vážnou tváří za to, že několik z těch opravdu významných realistů svého cíle dosáhlo, že se jim podařilo v románu zachytit veškerou skutečnost své doby, že ji ve svých dílech popsali beze zbytku – jaký to má pro nás smysl? Mohli by ti z nás, kterým jde o totéž, ale jakožto lidem naší doby, považujícím se za moderní realisty, užít stejných metod?
Cítíme, jaká bude odpověď, ale než ji vyřkneme, pokusíme se postihnout, co se od té doby se skutečností stalo. Změnila se v tak ohromné míře, že již první potucha o ní nás naplní bezbřehou bezradností. Pokus zmoci tuto bezradnost povede, jak se domnívám, k tomu, že rozlišíme tři podstatné aspekty této změny. Existuje narůstající a přesnější skutečnost; na třetím místě je možno jmenovat skutečnost budoucího.
(Realismus a nová skutečnost, in: 7595, Svědomí slov, přel. Zdeněk Jančařík, Torst, Praha 1992, str. 72.)

Ladislav Hejdánek (2011)

Richard P. Feynman jednou ve své přednášce (O smyslu bytí, str. 90) řekl, že „jev, který se vyskytne jednou nebo dvakrát, nedokazuje vůbec nic“. Odhlédněme od vylíčení kontextu (to by stejně nepomohlo) a zůstaňme jen u izolovaného citátu: je to velká nepřesnost, ba je to omyl, chyba. A to nejen ve vyjádření, ale přímo v tom, co je tím myšleno. Pokud by nějaký „jev“, který se skutečně (byť jedinkrát) vyskytl, vůbec nic nedokazoval (přesněji: nic by neznamenal, neboť „důkaz“ nemůže být záležitostí takto jednoduchou, vždyť jde o úsudek!), tak bychom o něm už jen proto vůbec nic nevěděli. A proto by to vůbec nebyl žádný „jev“, nýbrž nejlepším případě pouze „úkaz“ (ovšem bez toho, komu by se mohl ukázat). Ovšem když mluvíme o „jevu“, musíme pamatovat také na to, komu se ten jev „jeví“ (nebo jinak řečeno, na jaké úrovni se „jeví“). K tomu, aby se někomu nebo něčemu něco „jevilo“, je zapotřebí reaktibilnosti nějakého subjektu (nebo subjektů – většinou nejde o jediný subjekt, rozumí se relevantní, to až na nejvyšších úrovních).Právě proto „obsahuje“ každý „jev“ (či fenomén) také řadu otvírajících se „možností“, „možných cest“, jak ona dějící se a pokračující reagence bude (může) pokračovat. To však rozhodně neplatí pro „úkaz“ a „sebe-ukazování“ – na tom totiž nikdy neparticipuje žádný vnější (druhý, další) subjekt.
(Písek, 110706-1.)

Ladislav Hejdánek (2011)

K náležitému porozumění fenoménu „akce“ je nutně zapotřebí si položit otázku, jak je vůbec možno zasáhnout, „intervenovat“ do souboru okolností a tak uprostřed toho, co akci předchází, udělat (vytvořit, uskutečnit) něco, co z oněch okolností (ze žádfné z nich – a tím méně z jejich“souboru“) nevyplývá. Pokud si tento problém uvědomíme, musíme se tázat, odkud vlastně „přichází“ takový počátek akce, nemůžeme-li jej hledat nikde v daných „okolnostech“. Akce sama je nepochybně skutečná, má-li do dosavadního stavu věcí (který je také skutečný) zasáhnout; ale kde máme hledat její „původ“, její „zdroj“ a počátek? Myslím, že jediným řešením je předpoklad, že tento zdroj je sicer také „skutečný“, ale že nemůže být hledán v rámci „daných okolností“, tedy vůbec mezi „danými skutečnostmi“. Jak se to tedy má či může mít se „skutečnostmi ne-danými“ mimo tento rámec? Opět se zdá jako jediné řešení takové pojetí „skutečnosti“ (a možná „skutečností“), které se neomezuje na to, co se již uskutečnilo ve smyslu „zpředmětnilo“, ale které ví o „nepředmětných skutečnostech“, a dokonce o skutečnostech „ne-daných“, přinejmenším „ještě ne-daných“. Takovou „ještě ne-danou“ skutečností musí zřejmě být počátek akce, kterou se uvádí do světa konkrétních (konkrescencích) skutečností něco sice již skutečného, ale ještě bez oné vnější, předmětné stránky. Toto uskutečňování především akce samé do konkrétní situace, tedy doprostřed skutečností, které již (v dané chvíli) jsou také předmětné (a tedy dané), znamená zvnějšňování (zpředmětňování) něčeho, co dosud mělo jen povahu vnitřní (nepředmětnou). Teprve v důsledku zpředmětnění něčeho zatím nepředmětného může být doprostřed dané situace vneseno něco, co z té situace nevyplývá, ale co s tou situací (resp. s určitými již danými skutečnostmi) začíná komunikovat, interagovat, takže tím iniciuje jisté změny, k nimž by bez akce nikdy nedošlo. – Zvláštní problémem bude ovšem, jak najít způsob zkoumání oněch skutečností ještě ne-daných, ne-zpředmětněných, ne-zvnějšněných; právě pro nesnadnost a jakoby neuchopitelnost tzv. nepředmětných skutečností byla tato cesta odedávna považována za jakési tabu, tj. za nemožnou a zakázanou.
(Písek, 110117-1.)