Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2005)

Hvížďala v rozhovoru pro Literární noviny (3.10.01) cituje (či spíše parafrázuje) Gadamera, že „v dialogu není nic dáno předem, a povede se jen tehdy, když věc, o které se mluví, převládne nad tím, co se říká“. Jako ve všech takových případech, kdy se myšlenka musí vtlačit do několika málo slov, je velmi důležité, kdo a jak to vyslovené vykládá. Proto je vždycky na místě velká obezřetnost a často i nezbytné korektury. Tak ta první z nich: pokud by opravdu nebylo předem dáno vůbec nic, pak dialog není možný. Už jen to je nutným předpokladem dialogu, že tu jsou přinejmenším dva myslící a promlouvající subjekty (lidé), setkávající se v rozhovoru, vedeném v témž jazyce (nebo ve dvou jazycích, kterým oba dostatečně pasivně rozumějí, i když jím stejně dobře aktivně nevládnou). Už tato možnost jazykového setkání poukazuje dál: jazyk sám nestačí, velmi důležité je také určité zázemí jazyka, jako jsou jisté věcné (praktické) znalosti, ale také jakási blízkost či podobnost zvyklostí anebo alespoň povědomí o návycích „toho druhého“. Zajisté nemusí jít o nějakou rozsáhlou a už vůbec ne dokonalou obeznámenost s návyky a obyčeji toho druhého, ale v každém případě o jistou otevřenost vůči jejich jinakosti a vůbec jinakosti toho druhého, tj. partnera v dialogu. A mohli bychom specifikovat do větších detailů, co všechno musí být splněno předem, aby byl dialog možný, a co všechno musí být splňováno postupně krok za krokem, má-li k dialogu dojít a má-li se „podařit“. V tom se také zřetelně ukazuje, že dialog je náročnější a nesnadnější záležitostí než pouhý „rozhovor“. Rozhovor nemusí mít žádné závažnější následky pro oba partnery, nemusí na ně vykonat žádný závažnější vliv, nemusí vést žádného z nich k tomu, aby se změnil nebo aby změnil své postoje, svůj přístup vůbec a zejména k tomu druhému (a k jeho postojům a přístupům). V rozhovoru se totiž mohou setkat lidé, kteří si v nějakém omezeném rozsahu docela rozumí nebo kteří aspoň nejsou v něčem pro rozhovor významném odlišní, kteří nejsou v nijaké při, v žádném napětí ani sporu. Naproti tomu dialog naopak předpokládá, že se setkávají lidé různí, odlišní – a že si své odlišnosti (a odlišnosti toho druhého) jsou také vědomi. Do dialogu se nikdo nedostane jen tak náhodou, v důsledku okolností, nýbrž předpokladem dialogu je zejména vůle k němu, připravenost se setkat s někým odlišným, aniž bychom si – třeba jen soukromě a jen v mysli – udělali o něm a o jeho názorech a přístupech předem určité (a odmítavé, distancující se) a příliš pevné soudy a úsudky. Tato ochota, připravenost a skutečná vůle k dialogu je nepochybným předpokladem toho, aby dialog mohl startovat a aby se mohl aspoň v nějakém ohledu zdařit.
Do dialogu se nikdo nedostane jen tak náhodou, v důsledku okolností, nýbrž předpokladem dialogu je zejména vůle k němu, připravenost se setkat s někým odlišným, aniž bychom si – třeba jen soukromě a jen v mysli – udělali o něm a o jeho názorech a přístupech předem určité (a odmítavé, distancující se) a příliš pevné soudy a úsudky. Tato ochota, připravenost a skutečná vůle k dialogu je nepochybným předpokladem toho, aby dialog mohl startovat a aby se mohl aspoň v nějakém ohledu zdařit.
A snad ještě jeden předpoklad je třeba zmínit: dialog není jednorázová událost, která má nějaký výsledek a tím končí. Dialog je cesta, která vždycky „končí“ jen provizorně, vlivem okolností, takže její pokračování je jen odloženo, tj. cesta, která má vždycky ještě něco před sebou, nějaké další kroky, ke kterým jsou partneři v dialogu připraveni a kterými opravdu hodlají v cestě pokračovat. Dialog je událost, která už začíná dost nepozorovaně (jakmile je zpozorována, už je v pohybu, už se děje, vždycky už je „na cestě“), ale vlastně nemůže skončit jinak než vnějším zásahem, vnější překážkou. Ale jako cesta zůstává vždy otevřena – přinejmenším těm druhým, kteří se již začatým dialogem nechají oslovit a zlákat k pokračování. Dialog je proto vždycky záležitostí svými kořeny i haluzemi rozlehlejší, není nikdy jen věcí dvou nebo několika málo jedinců, ale je něčím, co se děje v nich a s nimi a co je přerůstá, přesahuje – už jen proto, že se týká nikoli jen jich a jejich vzájemného vztahu, nýbrž především a na prvním místě toho, co je od počátku a co nadále zůstává „mezi“ nimi a „nad“ nimi, v jistém smyslu i „mimo ně“, protože to není závislé pouze na nic, nýbrž kupodivu právě naopak: na čem jsou závislí, na čem musí být a musí se cítit závislí oba nebo všichni partneři dialogu, co však není „dáno“ předem, co dokonce vůbec není nijak „dáno“, ale co přichází, aby je oslovilo a aby je vyzvalo k jejich reakci, k jejich „odpovědi“. V dialogu tedy žádný z účastníků neodpovídá jen jinému účastníkovi, ale vždy také – a dokonce především – této přicházející výzvě. A tato otevřenost vůči tomu, co přichází ke všem účastníkům dialogu, nikdy není pouhou „věcí“, není dokonce vůbec žádnou „věcí“. To, co přichází, by jako pouhá „věc“ nikdy nemohlo „převládat“, protože věci nevládnout, jsou jen těžké, zatěžují nás a mohou někdy převažovat nad tím, co by mělo vskutku „vládnout“. To, co uprostřed dialogu přichází, aby oslovilo jeho účastníky a aby se jich zmocnilo jako „to převládající“, musí být „ne-věcí“, „ne-předmětem“. Dialog se tak stal a vždy znovu stává místem, kde se praví účastníci dávají do služeb této přicházející „ne-věci“, která se tak stává jejich společnou záležitostí. Nejde proto o žádný společný „před-mět“ jejich zájmu, nýbrž o něco, co jejich původní zájmy a plány upravuje a mění, některé dokonce nechává padnout a na jich místě zdůrazňuje a podporuje význam a závažnost jiných. (Písek, 050822-1a a 050822-1b.)

Ladislav Hejdánek (1994)

Podívejme se nejprve na dialog jednotlivých lidí, neboť o dialogu myšlenkových a duchovních orientací a kulturních tradic můžeme přísně vzato mluvit jen metaforicky. Dialog znamená původně rozhovor dvou nebo více jednotlivců, kteří si nesdělují jenom informace a kteří zejména dialog neredukují na pouhý soubor společenských pravidel při střídání monologických projevů těch, kdo se dialogu zúčastňují. K dialogu nezbytně náleží ochota, pozorně naslouchat druhým účastníkům, a to znamená základní otevřenost tomu, co ve svém příspěvku přinášejí a co nám předkládají v podobném otevřeném očekávání, že zas i my na jejich slova budeme konstruktivně reagovat a že jim ve své odpovědi řekneme něco, co zase je může inspirovat v jejich další myšlenkové práci. Takto chápaný dialog je vlastně založen na zkušenosti, že když spolu rozumně a se zapálením pro „věc“ (resp. raději pro pravdu v té věci) několik lidí hovoří, může se stát a dokonce se dost často stává, že se jako pravý – ovšemže relativně pravý – stav věcí nebo spíše pohled na onen stav ukáže něco, s čím do rozhovoru nepřišel nikdo z rozmlouvajících a možná i vehementně diskutujících. Dialog je zkrátka rozhovor, jehož výsledkem není ani eklektická hromádka či směsice toho, co účastníci nebo alespoň někteří z nich vlastně věděli nebo říkali už předem, nýbrž něco nového, čím byli nebo přinejmenším mohli být osloveni všichni. V tomto smyslu je dialog místo, kde se vyjevuje pravda. A když nejsou partneři nablízku, je třeba jejich účast alespoň simulovat tím, že si klademe otázky za nepřítomného druhého. Tomu se odedávna říkalo buď rozhovor s vlastní duší či se sebou samým, nebo rozhovor duše s Bohem, nověji kritická reflexe, jejíž integrální složkou musí být odstup od sebe a od vlastních východisek a pozic. A takovou předpojmovou reflexí bývala a dodnes bývá také modlitba.
(Dialog – otevřenost k druhému a k pravdě in: Česká Metanoia 1994, č. 4, 18-21.)

Ladislav Hejdánek (2005)

Dialog je velkým vynálezem. Jazyk, řeč, mluva sloužily původně k tomu, aby se lidé naladili na stejnou notu. Pak je nutné, aby měli stejnou výslovnost, nejenom stejný jazyk. Z Bible známe, jak důležitý byl „šibolet“, tedy rozpoznávací znak. Podle toho, jak kdo vyslovoval, se hned poznalo, kam patří a kam nepatří, kam se cpe a kde nemá být. Jazykl měl původně jinou funkci. A najednou došlo k vynálezu dialogu, tedy k rozhovoru dvou lidí o něčem, co je mezi nimi, co není „obsaženo“ ani v jednom ani v druhém projevu partnerů. Oba míří k něčemu, co je pro ně společné. To je něčím úplně novým. Spousta z nás si dodnes neuvědomuje, že když spolu dva lidé hovoří, měli by pamatovat na to, že to, co řekne druhý, k něčemu míří. Nesmíme poměřovat jenom co partner řekl, ale snažme se pochopit, co chtěl říct a třeba neřekl. Dialog vynalezli nejspíš Řekové, i když to nevíme jistě. Možná již existovaly nějaké počátky staršího data. Řekové ovšem rozhodně z dialogu udělali cosi významného. „Dia“ znamená mezi – tedy dva nebo více lidí spolu hovoří tak, že mezi nimi existuje něco, co nemá v kapse ani jeden z nich.
(Pravda se stále mění a vyzývá nás k činu, rozhovor s Olgou Nytrovou, in: Husita 3, č. 4, srpen 2005, str. 3.)

Ladislav Hejdánek (2003)

V čem je podle Vás dialog pro filosofii důležitý?
„Důležitost“ je dosah a míra významu. Bez alespoň předběžného vymezení, jak slovu „dialog“ rozumíme, nemá smysl o důležitosti dialogu mluvit. Přesnější vymezení je nezbytné už proto, že zejména v evropských jazycích se promiskue užívá celé řady slov podobných nebo blízkých významů, např. rozmluva, rozhovor, diskuse, disputace, konverzace atd. Takže první otázka musí znít: co to je – pro nás, pro tento rozhovor – dialog? To je ovšem problém filosofický – už proto, že jde o slovo původně řecké, a řečtina je jazyk filosofický po výtce. Navrhuji, abychom pod tímto slovem chápali takovou rozmluvu dvou nebo více lidí, jimž nejde o to, shodnout se v tom, jak se vyjadřují (vyslovují), ani v tom, jak uvažují a myslí, nýbrž v tom, o čem – třeba každý po svém a jinak – hovoří nebo uvažují. Mohli bychom to tedy upřesnit ještě následovně: dva lidé nebo více lidí spolu hovoří, takže tu máme dvojí nebo víceré „promluvené slovo“, tj. dvojí nebo vícerou „promluvu“. Má-li dojít ke skutečnému dialogu, musí být takovým promluvám společné také něco, co není jejich součástí ani složkou, ale co stojí jakoby mezi těmi promluvami; tomuto „mezi“ se v řečtině říkalo DIA. To je ta nejpozoruhodnější stránka „dialogu“, že tu slovo, LOGOS, přicházející ze dvou nebo více stran, míří k „témuž“. Důležité ovšem není jen toto „totéž“, „idem“, ale stejně důležitá je také ta slovní podoba, ta promluva, to „slovo“, LOGOS. Nestačí jen pojmenování nebo nějaké označení, třeba ukázání prstem (vzpomeňme na Kratyla, toho nezdárného, pochybně radikálního Hérakleitova žáka); LOGOS je určitý typ interpretace.
(Písek, 060323-1.)
(odpovědi na otázky Barbory Řebíkové, 1. verze.)