Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2003)

Experimentem se v přírodních vědách rozumí takové uspořádání postupu, kdy máme zajištěno, že nesledované okolnosti či podmínky se co jenom možná nemění, a ty, co sami měníme, máme pod naprostou kontrolou, takže přesně víme, co děláme a co jsme udělali. A podnikáme to proto, že chceme vědět, co „to“ udělá. Tím se experiment zásadním způsobem odlišuje od nahodilého zkoušení štěstí. – Pokud bychom pracovali s takovýmto pojetím „experimentu“, nepochybně bychom rychle zjistili, že v myšlení je tomu jinak a ještě mnohem složitěji, než jak se to na první pohled jeví v laboratoři. I v přírodních vědách se občas děje něco podobného jako ve filosofii, ale v naprosté většině případů jde o dovádění „nové“ myšlenky do všech detailních důsledků a pak o její aplikaci na všechny možné analogické případy. Naproti tomu ve filosofii resp. z filosofického hlediska je vlastně experimentální všechno, od smyslových „vjemů“ (které jsou projektovány a organizovány porozuměním, tj. předporozuměním, jde-li o něco nového, a pak kontrolou, zda to obstojí – a ne-li, pak je třeba se zkusmo pokusit o jiné předporozumění, které pak rovněž musí být ověřováno a kontrolováno) až po celková pojetí, vypracované koncepce a teorie (as neúpoc hybně hypotézy, které jsou na první porozumění experimentální). (Praha, 0303nn-x.)

Ladislav Hejdánek (1986)

Slovo „experiment“ překládáme do češtiny jako „pokus“. Obě slova však mají své etymologické i významové kontexty, k nimž právě dnes budeme muset přihlédnout. 2. Latinské slovo experimentum je odvozeno od slovesa experior, -iri, od něhož je odvozena také experientia. A vskutku nejen po celou scholastiku, ale až do samé renesance bylo obou termínů užíváno většinou v témž smyslu, totiž jako „zkušenost“. 3. K pojmovému odlišení (nikoliv ke skutečnému experimentování, které ovšem předcházelo) docházelo v renesanci, ale pod jinými termíny. Velmi dobré rozlišení, dodnes platné (resp. za platné považované) podal Francis Bacon ve svém Novum Organum I,82: (4.) „Restat experientia mera, quae, si occurat, casus, si quaesita sit, experientum nominatur.“ (Zůstává ryzí zkušenost, která – když se nahodí – sluje náhoda, a když je vyhledávána, sluje pokus [pokus].) 5. Z toho důvodu to je právě Francis Bacon, který je dodnes považován za průkopníka a otce experimentální metody. G.Thomson napsal již 1651 „A Vindication of Lord Bacon, the auctor of experimental philosophy“. 6. Rob.Boyle podobně vidí v Baconovi „one of the first and greatest experimental philosophers of our age“ (Works, 2,514) (jednoho z prvních a největších experimentálních filosofů naší doby). 7. Co je tedy podstatou experimentu a čím se podstatně liší od pouhé (všeobecně pojaté) zkušenosti? Srovnejme např. způsob, jak toho termínu užívá Tomáš Akvinský, s novým pojetím. V Sum.Theol. I,58,3, ob.3 čteme: „ex multis enim memoriis fit unum experimentum“. Tady jde zřejmě o jakýsi destilát, esenci mnohých zkušeností, z níž odpadá nahodilé a zůstává podstatné, tj. to, co je všem těmto zkušenostem společné. 8. Novodobé pojetí však nehledá to, co je jako to společné obsaženo ve všech našich dosavadních zkušenostech, nýbrž usiluje o poznání něčeho nového, o nalezení zkušenosti, kterou dosud nikdo neudělal a která je pro osvětlení všech dosavadních zkušeností mimořádně důležitá.
(Blíže nedatováno – 86nnnn-x.)

Ladislav Hejdánek (2006)

Chápeme-li „experiment“ dostatečně široce, takže nepovažujeme ani vědomí, ani – zejména – vědomě zacílené „jednání“ (aktivitu) za jeho nezbytnou náležitost, pak můžeme třeba v rámci světa živých bytostí každou tzv. akci nazdařbůh považovat za jakýsi experiment. Ale nejen to: za jistý, ovšem velmi nízký, „primitivní“ druh „experimentu“ můžeme považovat každou „akci“ i na velmi nízkých úrovních, třeba na úrovni kvantové, kde se zatím – podle Heisenberga – mluví o tzv. neurčitosti a kde tedy můžeme předpokládat tzv. kontingence. V tomto smyslu pak to, čemu říkáme „zákonitost“, má svůj původ v převážné (statisticky vlastně téměř homogenní) formě „chování“ nějakého „subjektu“ (tj. pravé události, která je vnitřně integrovaná a je schopna nejen akcí, ale také „aktivního vracení informací“ z těchto akcí zpět k subjektu a do subjektu, do jeho „subjektální“ sféry). „Zákonitost“ je tedy výsledkem toho, jak subjekty určitého druhu respektují jistý „řád“, který nemá kauzální, tj. donucovací charakter, nýbrž je spíše (jen) „přesvědčivý“ nebo jinak atraktivní. A protože každý „organismus“ (tj. tělesná struktura živých bytostí) funguje v některým směrech jako zesilovací a v jiných jako zeslabovací (odrušovací) systém, je zřejmé, že musí být „zařízen“ jak na zeslabování, tak na zesilování významu a vlivu kontingencí. Zeslabování kontingencí bylo a je nadále možná na základě genetického předávání rozhodujících informací, a naproti tomu zesilování kontingencí bylo svěřeno zejména nervovému systému. (V obou případech je tak problém velmi zjednodušen, protože bez zeslabovacích systému se neobejde ani nervový systém, a bez využití kontingencí by nefungoval ani proces genetického předávání rozhodujících informací příštím generacím.) V každém případě však platí, že funkce „experimentování“ je jednou ze základních funkcí, elementárně významných pro fungování veškerenstva.
(Písek, 060414-1.)

Arnold Gehlen (1957 (764))

... Chceme však nyní obrátit pozornost ke vztahům mezi oněmi oblastmi a vyjasnit určitý speciální význam pojmu „technika“: v obou oborech se totiž dostává do centra problém proveditelnosti, jde v nich o těžitelnost, efektivitu určitých metod, a stále zře/55/telněji lze pozorovat, jak se otázky stavějí jakoby do všech stran kolem jedné osy. Stále méně běží o to, najít technické způsoby realizace pro záměry předem vymezené, nebo nejlepší poznávací metody pro zvolené úseky jevů, anebo umělecky zvládnout obecně známé aspekty našeho světa, ale právě naopak: obměňovat a zkoušet samy vyjadřovací prostředky, myšlenkové postupy, rozmanité přístupy, rozvíjet je až k vyčerpání všech možností a sledovat, co se z toho zrodí. V technice se přirozeně doposud často, stejně jako dříve, vychází od cílů a hledají se k nim prostředky: ... Vedle toho se však vyskytuje, a jak se zdá, nabývá stále většího významu opačný způsob stavění problému, vycházející z otázky, co nepředvídatelného lze vytěžit z určitého postupu. ... V tomto smyslu si slovo technika uchovává něco ze svého původního významu dovednosti, „kumštu“, výsledku, který nečekaně vyplyne z pokusů a pak je zvládnut. Jde o to, co všechno lze dokázat s danými technikami, metodami (také v duchovní sféře), jestliže se ustavičně obměňují, aniž je předem stanoven cíl, jen kvůli všestrannému ověřování, ...
(3641, Duch ve světě techniky, Praha 1972, str. 54-55.)

Duns Scotus (?1266-1308)

[Quaestio 5]Utrum cum scientia Dei stet contigentia rerum
15 Iuxta hoc quinto quaeritur utrum cum scientia Dei stet contingetia rerum.
Quod non, videtur: Sequitur ´Deus scit a fore, igitur a erit´. Antecedens verum necesasarium, igitur consequens. Consenquentia patet, quia oppositum consequentis non stat cum antecedente.16 Praeterea, omne scitum a Deo, necessario erit; sed a fore est scitum a Deo; igitur a necessario erit. Consequentia patet, quia minor est de inesse simpliciter, et ex tali minore cum maiore de necessario, sequitur conclusio de necessario.
17 Sed contrarium omnium istorum2 sribitur ad Hebr. 4: Omnia nuda sunt oculis eius etc.
(De scientia Dei respectu contingentium, in: 8387, Opera Omnia vol. XVII, Lectura I., …. , p. 484.)