Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2006)

O minulosti obvykle mluvíme (a také tak myslíme) jako o tom, co minulo a co tedy „už není“. A historicismus nám vnucuje mylný předsudek, že to, co se stalo, už nelze „odestát“, že to je prostě „fakticita“, s níž se nedá nic podnikat – leda lživě nebo mylně. Ve skutečnosti však jediná opravdová „fakticita“, která z minulosti zbyla, je poměrně chudá; jsou to relikty toho, co se kdysi odehrálo, ale po čem zůstaly jisté stopy. Ty stopy však nejsou „(po)minulé“, ale naopak přítomné; kdyby nebyly přítomné, nic by nebyly platné, prostě by přestaly být stopami. Abychom se na základě analýzy a zpracování stop něčeho minulého dobrali vskutku pochopení oné minulosti, která byla kdysi přítomností, musíme podniknout něco neobyčejně pracného, totiž musíme se pokusit rekonstruovat to, co ve skutečnosti „už není“. Ty stopy samy nemusíme rekonstruovat, ty tu jsou (přítomné) – anebo to nejsou žádné skutečné stopy (ale musí být jako „stopy“ také rekonstruovány, třeba jen zčásti, a to na základě zase jiných stop). Právě z těchto důvodů je přístup k minulosti umožněn a prostředkován přicházejícím časem, tj. přicházející a otvírající se budoucností: bez budoucnosti, která právě nastává, není možná žádná aktivita, a tudíž ani aktivní rekonstrukce toho, co už bylo a co pominulo.
(Písek, 060509-1.)

Dick Francis (1991)

... Ach můj bože, pomyslil jsem si. Možná se člověk na místa svého dětství vracet nemá. Možná je lepší nevědět, jaký osud potkal přátele z dětství. Jako cizinec jsem vstoupil do budoucnosti své vlastní minulosti. Bylo to dobrodružství, které mne z počátku těšilo a fascinovalo, ale v tu chvíli jsem měl pocit, že je to dobrodružství naplněné nebezpečím, a že jsem se mu měl raději vyhnout.
(Návrat diplomata, Praha 1993, str. 246.)

Ladislav Hejdánek (2014)

Všichni chápou, že to, čím právě jsou, nevzniklo v jednom okamžiku, ale že to má z velké, možná největší části svůj původ v minulosti, a to nejen v minulosti osobní, individuální, ale jednak v minulosti rodové (biologické, v genetických informacích), jednak společenské (výchova, školy, přebírané zkušenosti, vůbec kultura). A to, co platí takto pro jedince, platí také pro společnosti a pro celé kultury. Byl to zejména Hegel, kdo mocně upozornil na důležitost historie: „Čím historicky jsme, vlastnictví, které nám, dnešnímu světu, patří, nevzniklo bezprostředně a nevzrostlo jen z půdy přítomnosti, nýbrž toto vlastnictví je dědictvím a výsledkem práce, a to práce všech předcházejících pokolení lidského rodu.“ (1667, str. 23.) Aby minulost vůbec mohla mít tak značný vliv na přítomnost, je třeba, aby mnohé z toho, co kdysi bylo přítomností, ale pak pominulo, zůstalo v některých svých složkách (výsledcích atd.) nějak zachováno. A to se právě děj tzv. tradováním, předáváním části toho, co se právě děje, do nejbližších příštích okamžiků a dále, a znovu, a opět. Nám se to může jevit jako setrvačnost, protože jsme si pod vlivem matematického a fyzikálního myšlení uvykli mít za to, že „to, co se mění, se vlastně nemění“, tj. že veškerá změna se děje „na něčem“ jako na neměnícím se podkladu, substrátu (tak to viděl už Aristotelés). Ale setrvačnost je pouhý jev, pouhé zdání, ve skutečnosti jde vždy o nějaký výkon, o aktivní udržování něčeho v co nejpomalejší a nejméně zřetelné změně. Kdyby tohoto zpomalování (které se někdy limitně může blížit téměř až k neměnnosti) nebylo, vše by se měnilo obrovskou rychlostí a okamžitě po svém vzniku by zase pominulo (to jsou zejména rychlosti na kvantové úrovni).
(Písek, 140604-1.)

Ladislav Hejdánek ()

„Studovat“ minulost (nebo budoucnost) tedy znamená (pokud se vymaníme ze zatížení dnes již upadlým a stále dál upadajícím, nicméně přežívajícím positivismem) pokoušet se pochopit nejen také, ale zejména to, co není, a to na základě toho, co „jest“. To však není nic samozřejmého, zejména když uvážíme, že tu jde o fundamentálně nové chápání toho, co „jest“. Skutečně jsoucí totiž nikdy není jen jsoucí a ryze jsoucí, nýbrž vždycky je také nejsoucí, a dokonce je z velké, z daleko největší části nejsoucí. To je třeba objasnit, neboť v této formulaci se to jistě jeví jako cosi absurdního. Původ tohoto dojmu absurdity ovšem je třeba odhalit a důkladně vyšetřit. Sloveso býti, řecky EINAI a latinsky esse (v ostatních indoevropských jazycích je to většinou obdobné) je takzvaně nepravidelné, a základem této nepravidelnosti je okolnost, že jde původně o tři různá slovesa, která se vztahovala každé k jinému „času“, totiž buď k času budoucímu, přítomnému nebo minulému. To dodatečně muselo způsobovat jisté potíže, neboť se někdy stávalo, že význam aktuální byl přehlušován významem možným, ale právě neaktuálním. Řečtí myslitelé z principiálních (ale mylných, jak se domnívám) důvodů dali přednost přítomnosti před minulostí i budoucností, a právě proto jsme dodnes přesvědčeni, že „nejsoucí“ budoucnost je jakoby „prázdná“, zatímco rovněž „nejsoucí“ minulost je už „zaplněna“ tím, co se stalo a co už není). V podstatě jde tedy nikoli o jakýsi jazykový úzus, nýbrž o cosi fundamentálního, o základní chápání „skutečnosti“. Skutečné, tj. jsoucí, je vždy dějící se, tj. je to určitou dobu trvající dějství (dění), které má svůj počátek a konec – tedy „událost“. A právě proto je každé „skutečně jsoucí“ časově rozlehlejší než kterákoli jeho okamžitá (aktuální) „jsoucnost“, tj. je rozlehlejší buď o ty jsoucnosti, které jí časově předcházely, nebo o jsoucnosti, které po ní časově budou následovat , eventuelně o obojí (většinou o obojí, výjimkou jsou jen dvě krajní „jsoucnosti“, a o těch bychom museli jednat zvlášť, neboť „počátky“ a „konce“ událostí jsou samostatným – a velkým – problémem). Pak ovšem je zřejmé, že když mluvíme o tom, že něco je „jsoucí“, můžeme mít na mysli buď „jsoucí právě zde a nyní“, tedy tzv. jsoucnost jsoucího (a takových má celou řadu), nebo celou dobu jeho „života“ (dějícího se trvání), tedy tzv. bytí jsoucího. Jsoucnost jsoucna pak znamená okamžitý řez (průřez) událostného dění, zatímco bytí je koextenzivní s celou dobou trvání onoho událostného dění (přičemž stále musíme mít na paměti, že jde o událostné dění s počátkem a koncem, ne o nějaký sice proměnlivý, ale nepřetržitý proces). (Praha, 010423-3.)

Duns Scotus (?1266-1308)

[Quaestio 5]Utrum cum scientia Dei stet contigentia rerum
15 Iuxta hoc quinto quaeritur utrum cum scientia Dei stet contingetia rerum.
Quod non, videtur: Sequitur ´Deus scit a fore, igitur a erit´. Antecedens verum necesasarium, igitur consequens. Consenquentia patet, quia oppositum consequentis non stat cum antecedente.16 Praeterea, omne scitum a Deo, necessario erit; sed a fore est scitum a Deo; igitur a necessario erit. Consequentia patet, quia minor est de inesse simpliciter, et ex tali minore cum maiore de necessario, sequitur conclusio de necessario.
17 Sed contrarium omnium istorum2 sribitur ad Hebr. 4: Omnia nuda sunt oculis eius etc.
(De scientia Dei respectu contingentium, in: 8387, Opera Omnia vol. XVII, Lectura I., …. , p. 484.)