Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Immanuel Kant (1781)

Lidský rozum má zvláštní osud, pokud jde o jeden druh jeho poznatků: je zatěžován otázkami, které nemůže odmítnout, neboť jsou mu ukládány jeho vlastní přirozeností, avšak nemůže na ně ani odpovědět, protože překračují veškerou jeho schopnost.
Do těchto rozpaků se rozum dostává bez vlastní viny. Začíná zásadami, jejichž používání je v průběhu zkušenosti nevyhnutelné a zároveň jejím prostřednictvím dostatečně ověřené. Stoupá s nimi (jak to vyžaduje i jeho přirozenost) stále výše, k vzdálenějším podmínkám. Jelikož však vidí, že takto jeho práce musí zůstat vždy nedokončena, protože otázky nikdy nekončí, je nucen hledat útočiště u zásad, které překračují veškeré možné zkušenostní používání a které se zároveň zdají tak neproblematické, že je s nimi srozuměn i běžný lidský rozum. Tím však upadá do temnot a rozporů, z nichž lze sice poznat, že musí pocházet z jakýchsi skrytých omylů, které však není s to odhalit, protože zásady, jež používá, přesahují hranice veškeré zkušenosti a neuznávají ji jako prubířský kámen. Bojiště těchto nekonečných sporů se nazývá metafyzika.
Byly doby, kdy byla nazývána královnou všech věd, a považujeme-li za čin již vůli, pak si toto čestné pojmenování vzhledem k mimořádné důležitosti svého předmětu jistě zasloužila. Dnes patří k módnímu tónu doby jí obecně opovrhovat a …
(nnnn, Kritika čistého rozumu, Praha 2001, předmluva k 1. vydání, str. 510.)

Oscar Wilde (1899)

Lord Goring
It is always worth while asking a question, though it is not always worth while answering one.
(3981, An Ideal Husband, Methuen & Co., London 81913, p. 93.)

Elias Canetti (1967)

Veřejnost zbavuje člověka upřímnosti. Je ještě možná veřejná pravda?
Jejím první předpokladem by bylo, že na otázky nebudeme jen odpovídat, ale sami si je i klást. Cizí otázky deformují, přizpůsobujeme se jim, smiřujeme se se slovy a pojmy, kterým bychom se měli za každou cenu vyhýbat.
Člověk by měl používat jen slov, která naplnil novým smyslem.
(Tajné srdce hodin, Odeon, Praha 1989, str. 45.)

Duns Scotus (?1266-1308)

[Quaestio 5]Utrum cum scientia Dei stet contigentia rerum
15 Iuxta hoc quinto quaeritur utrum cum scientia Dei stet contingetia rerum.
Quod non, videtur: Sequitur ´Deus scit a fore, igitur a erit´. Antecedens verum necesasarium, igitur consequens. Consenquentia patet, quia oppositum consequentis non stat cum antecedente.16 Praeterea, omne scitum a Deo, necessario erit; sed a fore est scitum a Deo; igitur a necessario erit. Consequentia patet, quia minor est de inesse simpliciter, et ex tali minore cum maiore de necessario, sequitur conclusio de necessario.
17 Sed contrarium omnium istorum2 sribitur ad Hebr. 4: Omnia nuda sunt oculis eius etc.
(De scientia Dei respectu contingentium, in: 8387, Opera Omnia vol. XVII, Lectura I., …. , p. 484.)

David Lodge (1975)

Jak už je asi zjevné, Morris Zapp si svých spolupracovníků na vinici literatury příliš nevážil. Viděl v nich nedomrlé, mdlé, nesvéprávné tvory, kteří se válejí v relativismu jako hroch v bahně a jejichž chřípí se sotvakdy pozvedne k ozónu racionálního myšlení. S blaženým klidem tolerují názory svých protivníků – ba nastojte, někdy svůj názor dokonce mění. Jejich žalostné pokusy o hloubku se předem diskvalifikují, protože si nedělají nárok na definitivnost. S oblibou začínají přednášku slovy: „Rád bych upozornil na některé otázky spojené s tím či tím,“ jako by si mysleli, že svou intelektuální povinnost splní, když otázky prostě položí. Takové manýry přiváděly Morrise Zappa k šílenství. Otázky, tvrdil, vymyslí každý blb; teprve odpovědi jsou znakem pravého muže. Když někdo nedokáže odpovědět na své otázky, buď si s nimi nedal pořádnou práci, nebo to nejsou pořádné otázky.V obou případech by měl držet hubu. Člověk dnes nemůže projít jediný odborný časopis, aby nezakopával o nezodpovězené otázky, které tam roztrousil nějaký neodpovědný idiot – je to jako spravovat podlahu v podkroví plném starého harampádí. Ještě že jeho komentáře s tím jednou provždy skoncují, aspoň pokud jde o Jane Austenovou.
Ale práce mu šla pomalu; nebyl ještě ani v polovině Rozumu a citu a už bylo zřejmé, že každý komentář vydá na několik svazků. Kromě příležitostných článků nepublikoval už několik let ani řádku. Někdy se pustil do nějakého problému, a po pár hodinách přemýšlení si vzpomněl, že jej před lety vyřešil. …
(4479, Hostující profesoři, Praha 1980, s. 44.)