Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka
Zde najdete digitalizovanou podobu Hejdánkovy originální kartotéky. Její celkový objem čítá mnoho tisíc lístků. Zveřejňujeme je po částech, jak je zvládáme zpracovávat. V tuto chvíli máme zpracované to, co prof. Hejdánek sám vypracoval elektronicky. Zbývá ovšem mnoho práce na papírových kartičkách. Kromě Hejdánkových výpisků z četby obsahuje kartotéka také jeho vlastní myšlenkovou práci z posledních let, kterou nejde dohledat jinde.
Text jakožto „dílo“
Ladislav Hejdánek
(2006)
Od: „lvh“
Komu: „Dalibor Tureček“
Předmět: Re: ad návrh 2
Datum: 11. října 2006 8:44
Vážený a milý pane kolego,
díky za odpověď. Poslal jsem Vám ty „body“ (malinko proti původním upravené a na konci dokončené) jako text pro ten sborníček. Jak vidím, asi se to nehodí. Ten větší text jsem hodlal koncipovat jinak, a vskutku především v soustředění na „text jako událost“ (ale míním tím „dílo jako událost“). O „kostnické škole“ toho nic moc nevím, Jausse samého jsem nikdy nečetl, ale citovat ho dost dobře nemohu, leda v souvislosti vysloveně polemické (a to bych ho – aspoň něco – musel nejprve řádně přečíst). Pokud vím, odmítá soustředění na „dílo“, zatímco mně jde naopak především o ono „dílo samo“, jenže ukazuji, že to není o nic víc „nehnutého“, než jak to známe třeba u organismů nebo zejména v životě člověka. To „dílo samo“ se „děje“, má událostný charakter, a já to nechci přímo spojovat s přístupem k němu. Ten přístup k dílu je něčím, jako když člověk přistupuje k „výkonu svého bytí“, tj. jako když se ve svém jednání a chování rozhoduje k činům se stálým přihlížením ke své dosavadní minulosti (na které má svůj podíl) a v perspektivě své teprve nastávající budoucnosti, na které sice bude mít (a musí mít) svůj aktivní podíl, ale vždy s ohledem na to, čím vskutku „jest“ a čím až dosud „byl“ (vždy platí, že žádný člověk není jen tím, kým „jest“). Toto uskutečňování (vykonávání) vlastního života má svou „umělou“ analogii v uskutečňování (vykonávání) „díla“: člověk, který „reprodukuje“ (provádí – ať už čtením textu nebo jeho provedením na scéně apod.) ono dílo, se v jistém smyslu dává k dispozici tomu dílu samému podobně, jako se dává k dispozici svému vlastnímu pracovnímu, výzkumnému nebo jinak tvůrčímu plánu, a dává se (nejenom ,nechává se´) „vést“ tím, čím se nechal vést sám tvůrce. – Odpusťte tu křováckou zevrubnost – snad vidíte, že to s Jaussem nemá nic podstatnějšího co dělat. Beru to „dílo“ nesrovnatelně vážněji než on. A úkol literárního interpreta a kritika chápu tak, že jeho vlastní „provokace“ mají především konfrontovat každé provedení díla (tedy v reflexi také vlastní čtení a pochopení textu) s dílem samým, které ovšem nikdy „před sebou“ nemá, ale kterým v jeho vlastní „provokačnosti“ je (má být) oslovován víc a podstatněji než „textem“ samým (resp. jeho tím či oním provedením). Tak bych chápal „s-vědomí“ literárního vědce, že právě při vší práci s „fakty“ jakéhokoli druhu se sám nechá „vyprovokovat“ k jejich poměřování „dílem samým“ (slovo svědomí přece ukazuje na to, že jde o spolu-vědomí, o vědomí dvojího, v našem případě o vědomí toho, jak to „jest“ a co lze pouze „konstatovat“, v konfrontaci s tím, jak to „mělo být“ a „má být“ s ohledem na to, co autora samé oslovilo a na co on svým „dílem“ reagoval (a co nelze jen tak bez povšimnutí přehlédnout, neboť tady jde o něco, k čemu dále poukazuje „dílo samo“).
Časem Vám pošlu ještě jiné „body“, na kterých by snad bylo vidět, jak si představuji ten eventuelní větší text, abyste to mohl posoudit.
Zatím přeju vše dobré a srdečně zdravím ! L v H .
(Písek, 061011-1.)
(z dopisu prof. Daliboru Turečkovi)
vznik lístku: říjen 2006
Porozumění textu | Text a porozumění textu
Ladislav Hejdánek
(2000)
Když přistupujeme k textu nějakého myslitele, dochází v pozoruhodnému a zásadně významnému jevu, totiž že na jedné straně je naším cílem porozumět, co ten text říká sám, a že toho nemůžeme dosáhnout jinak, než že sami ustavujeme ve svém porozumění to, co ten text „říká“ nám. Ve své nereflektující a nereflektované běžné praxi mezi obojím nerozlišujeme a to, co text říká nám, obvykle ztotožňujeme s tím, co říká sám. Jakmile však obojí rozlišíme, tj. jakmile připustíme, že naše porozumění textu nemusí být vždy správné a že zejména vlastně nikdy není a nemůže být definitivní, vzniká legitimní otázka: jaká je přísně vzato povaha této podvojnosti, a zejména: jaká je povaha toho, co text sám říká, a to bez ohledu na to, zda jsme mu dobře porozuměli? Jak se vlastně k tomu, co text sám říká, tj. k jeho „smyslu“, dostáváme? Máme snad tento smysl „před sebou“ již v tom okamžiku, kdy před sebou máme sám text (a ten eo ipso vlastně beze smyslu, bez významu)? Jistě je přece každému zřejmé, že tomu tak není: „před sebou“ přísně vzato můžeme mít např. jen papír, potištěný nějakými znaky (písmeny). To znamená, že smysl textu není dán oněmi písmeny, nýbrž je v nich zachycen jen „zašifrovaně“. Bez znalosti šifrovacího klíče ten text nemůžeme ani přečíst, tj. můžeme mít jen podezření resp. hypotézu, že jde o text (např. když máme před sebou řadu znaků, které vůbec neznáme a v nichž se vůbec nevyznáme, že jde o text v neznámém jazyce a psaný neznámým písmem, zejména ve starém, již „mrtvém“ jazyce). Porozumět textu znamená tedy proniknout k jeho „významu“ či „smyslu“, který s jeho vnější (předmětnou) podobou byl spjat při vytváření (psaní) textu, ale k jehož smyslem se nemůžeme setkat přímo, nýbrž jen tak, že se o jeho pochopení aktivně a tudíž „pokusně“ pokusíme. A proto výsledek tohoto našeho pokusu nikdy nebude (a nemůže být) definitivní resp. definitivně a „absolutně“ platný.
(Praha, 000609-1.)
vznik lístku: duben 2014