Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Henri Bergson (1932)

Radostí by totiž byl prostý život, který by do světa šířila rozptýlená mystická intuice, radostí by byla i prostota, která by automaticky následovala po obrazu zásvětí v rozšířené vědecké zkušenosti. Pokud /228/ nedojde k této úplné morální obnově, bude třeba najít pomocné prostředky, podrobit se stále panovačnější „reglementaci“, jednu po druhé obcházet překážky, které naše přirozenost staví proti naší civilizaci. Ať už však zvolíme velké nebo malé prostředky, je nutné přijmout řešení. Napůl rozdrcené lidstvo sténá pod tíhou pokroku, kterým prošlo. Neuvědomuje si dostatečně, že budoucnost závisí na něm. Na něm je nejprve, zda chce dále žít. A na něm je pak i to, zda chce pouze žít nebo kromě toho vyvinout úsilí nutné k tomu, aby se i na naší vzdorné planetě naplnila podstatné funkce vesmíru, který je strojem na výrobu bohů.
(Dva zdroje morálky a náboženství, přel. Jos. Hrdlička, Praha 2007, str. 227-28.)

Jiří Grygar – Vladimír Železný (1989)

… Civilizace, řečeno slovy H. G. Wellse, se stále více jeví jako závod mezi výchovou a katastrofou. V této souvislosti nabývá úsilí o – byť třeba marné – hledání cizích civilizací nový význam. Prostřednictvím řešení této vzrušující otázky si vlastně nejzřetelněji uvědomujeme své vlastní postavení ve vesmíru; poprvé v historii lidstva se ocitáme na rozcestí, z něhož lze správně vykročit pouze jediným směrem. Je na každém z nás, abychom se na této složité křižovatce dokázali zorientovat a nezmařili jedinečnou příležitost, kterou nám vesmír nabízí.
(6634, Okna vesmíru dokořán, Praha 1989, str. 199.)

James Jeans (1930)

… Nemůžeme to říci s nějakou jistotou, ale velmi se podobá, že asi tak počalo existovati lidské pokolení. Nalézajíce se na mikroskopickém zlomku pískového zrnka, pokoušíme se proniknout přírodou a účelem Vesmíru, který nás obklopuje v prostoru a čase. Náš prvý dojem je něco blízkého hrůze. Vesmír nás děsí nepostižitelnou nesmírností svých vzdáleností, nepochopitelnou délkou časových obzorů, zkracujících celé dějiny lidstva na mžiknutí oka, krajní osamělostí a hmotnou bezvýznamností našeho obydlí v prostoru – miliontina pískového zrnka mezi všemi zrny na mořských březích celého světa. Ale nad to vše se nám zdá Vesmír hrozivým proto, že se chová netečně ke každému životu, který se podobá našemu; citová vzrušení, naděje a úspěch, umění a náboženství, to vše je mu podle všeho zdání úplně cizí. Skoro bychom řekli, že vystupuje činně nepřátelsky proti životu, jako je náš. V největší části prázdného prostoru je takový mráz, že vše živé by tam zmrzlo; naproti tomu největší část hmoty, rozložené v prostoru, že by tam byl život nemožný; prostorem se neustále šíří záření všeho druhu a astronomická tělesa jsou jím bez ustání bombardována; mnohé z nich je pravděpodobně životu nepřátelské, ano i schopné jej zničit.
Do takového Vesmíru jsme upadli, ne-li vůbec omylem, alespoň způsobem, který můžeme spravedlivě nazvat náhodou. … / … / …
Právě proto se nám zdá neuvěřitelným, že by byl Vesmír mohl být původně určen zrodit život; kdyby tomu tak bylo, mohli bychom očekávat, že najdeme lepší poměr mezi nesmírností stroje a množstvím produktu. Na prvý pohled se nám při nejmenším zdá, že život je vedlejším produktem bez jakékoliv důležitosti; my, žijící bytosti, jsme jaksi mimo hlavní proud.
Nevíme, zdali příhodné fysikální podmínky dostačí samy o sobě, aby vznikl život. …(0157, Tajemný vesmír, Praha 1936, s. 15,17.)

Ladislav Hejdánek (2015)

Oscilující model je pro některé kosmology filosoficky přitažlivý zvláště proto, že se podobně jako model stacionárního vesmí/128/ru krásně vyhýbá problému vzniku. Přináší však s sebou jednu vážnou teoretickou obtíž. Poměr počtu fotonů a nukleonů v každém cyklu (nebo přesněji entropie na jeden nukleon) se mírně zvětší vlivem tření (tzv. objemová viskozita) při rozpínání a smršťování vesmíru. Pokud víme, vesmír by měl zahájit každý nový cyklus s novým, nepatrně vyšším poměrem počtu fotonů a nukleonů. Tento poměr je nyní velký, ale ne nekonečný, takže si nedovedeme představit, jak by mohl vesmír v minulosti projít nekonečný počtem cyklů.
Avšak všechny tyto problémy mohou být rozřešeny, a ať se kterýkoli kosmologický model ukáže být správný, žádný nás nemůže příliš uspokojit. Lidé nemohou odolat pokušení věřit, že máme nějaký zvláštní vztah k vesmíru, že lidský život není právě víceméně směšný výsledek řetězce náhod sahajícího pět do prvních tří minut, ale že jsme byli nějak do vesmíru zahrnuti od počátku. ... Čím více vesmíru rozumíme, tím se nám zdá nesmyslnější.
(4783, První tři minuty, Praha 1982, str. 127-28.)

Jan Palouš (2002)

Nechci provokovat, ale mám pocit, že jste se zatím žádného pevného bodu nedobrali … To je pravda. Žádný pevný bod ve vesmíru není. Ale jinak se naše chápání vesmíru během dvacátého století obrovsky změnilo. Dřív byl v představách vědců ztuhlý, statický. Dnes už je jasné, že v něm dochází k bouřlivému vývoji. Hvězdy vznikají a zanikají, vznikají celé nové skupiny hvězd, galaxie … Dalo by se říci, že vesmír oživl.
Zkusíte ho nějak srozumitelně popsat? Představujeme si, že je starý dvanáct až patnáct miliard let, je konečně veliký, neustále se rozpíná a pomalu chladne. Společně s okolními galaxiemi se neustále vzdalujeme od jeho počátku. O Zemi – vzato po pořádku – můžeme říci, že je v tomto vesmíru součástí jedné planetární soustavy, v jejímž středu se nachází naše hvězda – Slunce. Desítky nebo stovky miliard takových hvězd pak tvoří dohromady galaxii, jakýsi ostrov nahromaděné hmoty ve vesmírném prostoru. V našem případě je touto galaxií Mléčná dráha. V ní naše sluneční soustava rotuje kolem vzdáleného středu, který se nachází ve směru souhvězdí Střelce. Galaxií je ve vesmíru velké množství a tvoří jakési skupinky. Nejbližší velká pravidelná kupa galaxií je ve směru souhvězdí Panny.
(Slunce by zářilo modře (rozhovor s Janem Paloušem), in: Reflex č. 15, 11.4.02, str. 55.)