Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Hérakleitos ()

Hérakleitos říká, že počátkem je duše jakožto výpar, a z ní skládá ostatní.
(3478, Zlomky předsokratovských myslitelů, Praha 21962, str. 64.)
(ex: 7268, A.A.Long, Helénistická filosofie, Praha 2003, str. 39-40.)

Ladislav Hejdánek (2008)

„Svět“ je zvláštním tématem – a také problémem – každé opravdové filosofie. To, čemu obvykle říkáme „svět“, bývá jen zcela výjimečně náležitě myšleno a promyšleno. Vědecká kosmologie, tj. kosmologie jakožto věda, není vlastně možná, protože každá věda má přesně vymezený obor, v jehož rámci se musí při svém zkoumání a poznávání stále držet. „Svět“ však nenáleží do žádného takto vymezeného (specializovaného) oboru, ale každé podobné vymezení (a každou takovou specializaci) přesahuje. Přesto se některé vědecké obory tváří, jako by přece jenom byly kompetentní, jde-li o svět. Nejnápadnější to je v případě astronomie, a zároveň to perfektně ukazuje problematičnost takového pojetí, které je vlastně jen iluzorní. Astrofyzikální kosmologie je v rámci astronomie považována za subdisciplínu (obvyklejší pojetí ji chápe jako subdisciplínu teoretické fyziky, např. vedle jiné subdisciplíny, totiž jaderné a subjaderné fyziky, s níž velmi úzce spolupracuje). Dokladem velkého nepochopení toho základního rozdílu mezi kosmologií teoretického fyzika a kosmologií vskutku filosofickou jsou ony dost četné pokusy (a také publikované knížky o tom) najít nějakou „teorii všeho“. Právě pro kosmologii platí to, co třeba Rádl vyžadoval po biologii, totiž aby byla se stejnou vážností podnikána snaha vyložit takovou růži z buněk, jako opačná snaha vyložit buňky a jejich chování z růže jako celku (neboť buňky růže se přece chovají jinak než buňky třeba lilie, a dokonce buňky jedné růže jinak než buňky jiné růže, apod.) Problém tzv. antropického charakteru našeho Vesmíru, ať už se k němu stavíme jakkoli, ukazuje důležitost náležité pozornosti vůči vztahům takového druhu, jako by mohly být nebo možná i jsou mezi povahou základních kvant a částic, o které se starají fyzikové, a mezi skutečností vzniku a vývoje života na naší planetě, i když zatím nevíme, došlo-li k něčemu podobnému ještě jinde ve Vesmíru. Filosofie – jak ostatně všude jinde – plní své poslání především tím, že klade znovu a znovu otázky, a to zejména tam, kde si je nekladou třeba vědci sami. A pokud se ukáže, že některé z takových otázek přesahují meze a možnosti příslušné odborné vědy, eventuelně i meze a možnost dvou různých věd, které by na tom mohly spolupracovat, nezbývá filosofii nic jiného,m že aby se sama pokoušel o odpověď, samozřejmě o odpověď prozatímní, předběžnou, hypotetickou, ale nezbytnou k tomu, aby mohly být kladeny otázky další a aby nebylo nutno čekat až do té doby, dokud nebude možno dospět k řešením kompetentnějším a spolehlivějším.
(Písek, 080301-2.)

Hérakleitos (-1010)

Herakleitovi se zdá, že to, co nás obklopuje, má rozum a mysl ... Vdechnuvše tedy tento božský rozum, stáváme se rozumnými; ve spánku sice pozbýváme paměti, ale při probuzení nabýváme opět vědomí. Ježto se totiž uzavrou ve spánku smyslové dráhy, odděluje se duch v nás od souvislosti s tím, co nás obklopuje; přitom zůstává jen spojení skrze dýchání jako jakýsi kořen a oddělený duch ztrácí sílu paměti, kterou měl dříve. Ale při bdění vyhlédne zase smyslovými drahami tak jako jakýmisi okny a spojiv se s tím, co nás obklopuje, nabude rozumné síly. Jako uhlíky, přiblíží-li se ohni, se mění a rozžhavují, a vzdálí-li se, hasnou, tak podíl toho, co nás obklopuje, přijatý do našich těl, při odloučení se stává téměř nerozumným, ale při spojení skrze co nejhojnější dráhy stává se příbuzným celku.
(Zl. A 16 ze Sexta.)
(0170, Zlomky předsokratovských myslitelů, přel. K. Svoboda, Praha 1944,
str. 54.)

Hérakleitos (≈ kolem -500)

Kráčeje nenalezl bys hranic duše, i kdyby ses ubíral každou cestou; tak hluboký má smysl (logos).
(Zl. B 45 z Diogena.)
Duše má smysl (logos), který sebe rozmnožuje.
(Zl. B 115 ze Stobaia.)
(0170, Zlomky předsokr. myslitelů, př. K. Svoboda, Praha 1944, str. 49.)

Hérakleitos (akmé –500-490)

[Φύσις κρυπτεσθαι φιλει.]
Povaha (věcí) se ráda skrývá.
(zl. B 123 z Themistia)
(0170, Zlomky předsokr. myslitelů , Praha 1944, str. 44.)
(3478, Zlomky předsokr. myslitelů , Praha 21962, str. 53.)
- – - – - – -
Die Natur liebt es sich zu verbergen.
(6982, Die Vorsokratiker, tr. Wilh. Capelle, Stuttgart 1968, S. 152 – 98, fr. 123.)
- – - – - – -
D’après Héraclite: Nature aime se cacher. (Discours, V, p. 69.)
(6297, Les Présocratriques, Gallimard, Paris 1988, p. 173 – CXXIII.)
- – - – - – -