Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Aristotelés (-384-324)

Poněvadž je tomu tak, a naopak kdyby tomu tak nebylo, muselo by všechno vzniknouti z noci a ze „všeho dohromady“ a z nejsoucna, dají se tedy asi řešiti nesnáze, o něž tu jde, i jest skutečně něco, co se ustavičně pohybuje v neustálém pohybu, a to v pohybu kruhovém. Vysvítá to nejen z rozumové úvahy, nýbrž i z pozorované skutečnosti. A tak první nebe jest asi věčné.
Proto jest také něco, co pohybuje. Ježto však pohybované a pohybující zároveň jest ve středu, jest tedy něco, co pohybuje, aniž jest pohybováno, a co jest věčné, podstata a skutečná činnost zároveň.
Tím způsobem však pohybuje předmět žádostivosti a předmět myšlení, aniž jest pohybován. První předmět žádostivosti a první předmět myšlení jsou však totožné. Neboť předmětem žádání jest to, co se zdá dobrým, /310/, prvním předmětem, chtění jest však to, co dobré jest. K něčemu směřujeme proto, že se nám zdá, že je to dobré, spíše než naopak, že by něco bylo dobré proto, že k tomu směřujeme a po tom toužíme. Počátkem jest však myšlení.
Rozum, myslící duch jest však pohybován předmětem myšlen. Předmětem myšlení jest řada protiv o sobě a v ní jest podstata první, a to opět jednoduchá a skutečná. Jedno a jednoduché však není totéž; neboť jedno znamená míru, jednoduché však určité chování.
V téže řadě však právě jest také dobré a žádoucí o sobě; a první jest vždy nejlepší nebo obdobou nejlepšího. Že však účel náleží do oblasti toho, co nen pohybováno, ukazuje rozdělení. Neboť účel jest účelem něčeho a účelem pro něco, z nichž jedno již jest, druhé ještě není. Účel však pohybuje jako předmět lásky a tím, co je tak pohybováno, pohybuje dále ostatním.
(0176, Metafysika, přel. A.Kříž, Praha 1946, str. 309-10.)

Ladislav Hejdánek (2006)

Aktivita není možná bez pohybu; kde se nic nepohybuje, tam není žádná aktivita. Nicméně otázkou jest, zda je každý pohyb aktivitou, eventuelně zda každá aktivita sama už je pohybem. Na první otázku je odpověď, alespoň na první pohled, snadná: ne každý pohyb je již sám aktivitou, i když bez nějaké aktivity (nějakých aktivit) v pozadí či v základech by stejně nebyl možný. Dokonce pro novodobé a moderní vědecké myšlení jsou právě nejnápadnějším a nejvíce zkoumaným druhem pohybů setrvačnosti, tedy – pro nás – jakési relikty buď starších, dřívějších, anebo jakýchsi základnějších, „nižších“ aktivit. Žádný pohyb tedy není možný, leč na základě nějakých aktivit, ale ne každý pohyb je už sám o sobě aktivitou. Setrvačný pohyb bychom tedy mohli považovat buď za určitou degenerativní, upadlou formu (která se ovšem může za určitých okolností stát oporou a dokonce materiálem pro některé pohyby vyšších úrovní), ale v některých případech by mohl být chápán také jako jakési důmyslné „zařízení“, jehož použití a využití pro pohyby vyšších úrovní by bylo lze považovat za něco „télického“, nějak zacíleného (ovšem bez hypostazovaného předem stanoveného pevného „cíle“, tedy „télicky tentativního“). Pak by se ovšem mohlo ukázat, že některé druhy „setrvačností“ (relativních a vlastně jen zdánlivých) by mohly představovat jakési zvláštní typy či druhy „aktivit“, dost sofistikovaně strukturovaných. V tom případě by mohlo být dokonce celé vesmírné dění pochopeno jako dění smysluplné, télicky (nejspíš ovšem jen tentativně) zaměřené a tedy vcelku pochopitelné, aniž by z toho nutně vyplývalo, že nic v tomto obrovském vesmírném dění nemůže být a není nějakým „vedlejším produktem“, „odpadem“, „omylem“ apod. Takové pochopení by bylo dokonce otevřeno i některým možnostem, dnes jen někdy tušeným, totiž že celý „náš“ vesmír, je jen jedním z možných „pokusů“ o směřování k čemusi předem nestanovenému, tedy je jedním z více nebo dokonce nesčetných (pro nás jistě nesčetných) „polykosmických cest“ „kupředu a výš“, u kterých z principiálních důvodů nelze předem odhadovat ani uhadovat, kam ty rozmanité vývojové cesty mají dospět a kam dospějí.
(Písek, 060427-2.)

Jan Patočka (197.)

... Že Masaryk nejednal jen za sebe, nýbrž v daleko širším kontextu, to souvisí s tím, že každý z nás může jednání sám začít, ale nikdy je nemůže sám dokončit, musí apelovat na druhé, apelovat na něco v nich, na co se apelovat dá. To je smysl Masarykovy orientace na základě jeho analýzy české historie a na základě jeho pojetí dějin.
(Diskuse ad: Česká filosofie mezi dvěma válkami – in: 6748, Masaryk (samizdatový soubor), Praha 1979, str. 327.)

Ladislav Hejdánek (2006)

Aktivita není možná bez pohybu; kde se nic nepohybuje, tam není žádná aktivita. Nicméně otázkou jest, zda je každý pohyb aktivitou, eventuelně zda každá aktivita sama už je pohybem.
(Písek, 060420-2.)