Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2007)

Filosofie, které nejsou schopny myšlenkově uchopit „subjekt“ v novém smyslu (tedy jako non-objekt), nebo které dokonce subjekt výslovně popírají, nemohou dost dobře „lidská práva“ uznat, ale pokud je vůbec neodmítají, pak je svěřují sféře subjektivity a myšlenku lidských práv chápou jako ideologickou. My tedy budeme předpokládat, že každý pro lidský subjekt (pro každého člověka) platí, že je třeba respektovat jeho lidskou důstojnost, která zahrnuje také základní lidská práva. Protože subjekt je přímo ex definitione non-objekt, tj. není redukovatelný na objekt, na pouhý předmět (pouze předmětnou stránku), neboť nejen má také stránku ne-předmětnou (právě subjektní – přísně odlišovat od „subjektivní“), ona platnost lidské důstojnosti a lidských práv není a nemůže být chápána jako složka nebo součást předmětné stránky člověka, tedy ani jako jeho nějaká daná výbava, jako něco, čeho se mu dostává „při narození“, co se mu „při-rodí“; a dále nejsou ničím, co by bylo nějak samočinně, automaticky spjato s jeho „vlastnostmi“, ať už tělesnými či duševními (ostatně tělo a duše naleží obojí nerozdílně k sobě, a u obojího tedy musíme respektovat obě zmíněné „stránky“, předmětnou i nepředmětnou – proto je třeba vzít na vědomí, že ani lidská důstojnost, ani lidská práva nejsou součástí ani složkou předmětné stránky člověka, tedy ani předmětné stránky jeho psychiky nebo „duše“). Velmi důležitý je právě v tomto případě časový aspekt celé situace: lidská důstojnost i základní lidská práva náleží do „budosti“ lidského jedince jako to, co sice ještě není „jsoucí“, ale co se má stát, uskutečnit, co už už nastává, co už čeká, aby se toho ten jedinec ujal a aby to aktivně začal uskutečňovat (a aby v tom pak pokračoval). Člověk jako subjekt totiž není redukovatelný na to, čím nebo kým „jest“, ale vždycky k němu náleží také a v jistém smyslu dokonce především to nebo ten, čím nebo kým se může stát, má stát a již již stává. Právě proto také ze strany ostatních lidí to, čím nebo kým jako subjekt (tedy nikoli pouhý objekt) „jest“, nemůže být dost dobře jen vzato na vědomí, registrováno, konstatováno, nýbrž musí to být uznáno, respektováno, a dokonce zčásti jako závazek a povinnost i těch druhých, rozhodně pak jako závazek uskutečňování zmínění důstojnosti a základních práv přinejmenším ničím nepřekážet – tj. onu „budost“ neohrožovat a „budoucnost“ neukrádat.
(Písek, 080323-4.)

Francis Fukuyama (2002)

(Proslov na Fóru 2000 – viz též: www.forum2000.cz.)
(Všeobecná platnost lidských práv, in: Liter. noviny č. 43, 24.10.2001, str. 11.)

Paul Ricœur (1984)

Přimlouváte se za návrat k buržoaznímu romantickému pojetí soukromé subjektivity, zbavené vší politické odpovědnosti?Vůbec ne. V nedávných diskusích s pražskými filosofy jsem mluvil o krizi subjektu v současné kontinentální filosofii, zejména ve strukturalismu. Zdůraznil jsem, že když se zbavíme ideje subjektu, který zodpovídá za svá slova, nejsme už s to mluvit o svobodě a o lidských právech. … Společnost, v níž už nejsou subjekty eticky odpovědné za svá slova, je společnost, v níž už nejsou občané. Pro pražské disidentské filosofy je integrita a pravdivost jazyka prvotní filosofická otázka. A tato otázka se stává mravním a politickým aktem odporu v systému založeném na lži a převrácenosti. Východoevropský marxismus degeneroval z dialektiky na pozitivismus. Zřekl se hegelovské inspirace, která udržovala marxismus jako uskutečnění univerzálního subjektu v dějinách, a stal se pozitivistickou technologií manipulace mas.
(R. Kearney, Rozhovor s P. R., in: Reflexe č. 10, 1993, 1 – str. 15 – přel. Jan Sokol; původně: Dialogues with Contemporary Continental Thinkers, Manchester Univ. Press 1984, p. 15-46.)

Alfred North Whitehead (1933)

This growth of the idea of the essential rights of human beings, arising from their sheer humanity, affords a striking example in the history of ideas. It formation and its effective diffusion can be reckoned as a triumph – a chequered triumph – of the later phase of civilization. We shall find out how general ideas arise and are diffused, if we examine the sort of history which belongs to this particular instance.
(0029, Adventures of Ideas, Cambridge Univ. Press 1943, p. 15-16.)
Významný příklad v historii idejí představuje rozvoj ideje základních práv lidských bytostí rodících se z jejich pouhé lidskosti. Sám vznik této ideje a její aktivní rozšiřování může být považováno za triumf – ne však jednoznačný – pozdějšího stadia civilizace. Jestliže prozkoumám typ historie, který náleží tomuto konkrétnímu příkladu, poznáme, jak vznikají obecné ideje a jak se rozšiřují.
(Dobrodružství idejí, Praha 2000, s. 22.) (z korektury)

Ladislav Hejdánek (2001)

Když se máme pokusit o novou filosofickou interpretaci myšlenky nezpochybnitelných a ničím nerelativizovatelných lidských práv, musíme především podrobit zkoumání to, co je touto myšlenkou myšleno, tj. její cogitatum. Nezpochybnitelnost se totiž nepochybně primárně týká toho, co je tou myšlenkou myšleno, nikoli tedy způsobu, jak je to myšlení (tedy příslušným cogitans). Odtud je zřejmé, že jde vskutku o otázku primárně filosofickou, nikoli právní nebo politickou apod. Všechny ony termíny, jichž je v souvislosti se základními lidskými právy užíváno, tj. např. „základní“, „nezpochybnitelný“, „nezadatelný“, „nerelativizovatelný“ apod., mají představovat jakousi náhražky staršího termínu, totiž „absolutní“. Mají proti tomuto starému termínu ovšem jednu nepochybnou výhodu, že totiž nejsou už fylogeneticky popřením jakékoli relace. Lidská práva namohou být chápána jako odtržená od jakéhokoli vztahu k lidem, ke konkrétnímu člověku. Ale termín „absolutní“ už dávno přestal být chápán jako protiva k jakékoli vztaženosti; ostatně podobně jako termín „relativní“ už dávno není chápán jako označení vztaženosti, nýbrž převážně jako označení závislosti na okolnostech nebo dokonce na subjektu či subjektech. Myšlenka nezpochybnitelnosti základních lidských práv tak nutně překračuje rámec svého (myšlenkového) aktu, tj. svého cogitans, a nepochybně míří ke svému cogitatum, aniž by tím sebe méně zpochybňovala „relativnost“, tj. vztaženost těch lidských práv ke každému jednotlivému člověku. Jde tu však o vztaženost bytostně odlišnou od vztaženosti subjektu k onomu cogitans: nezadatelná lidská práva se vztahují k jednotlivému člověku primárně, nikoliv teprve prostřednictvím lidského subjektu, kdežto lidský subjekt na toto přicházející, adventivní vztažení může jen nějak odpovědět. (Písek, 010104-2.)