Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2005)

Každá živá bytost se musí nějak orientovat přinejmenším ve svém nejbližším okolí, už proto, že je na něm bytostně závislá (i když nikoli tak, že by byla jeho produktem). Bylo by ovšem zcela nesmyslné – a de facto nemožné – se pokoušet orientovat ve světě, který je pouhým chaosem, tj. která sám nijak orientován není. Základní otázkou tedy je, jak je sám svět orientován. Bez ohledu na to, že na tuto otázku nelze „objektivisticky“ a generálně odpovědět, je v každém případě nutno předpokládat, že svět nějak orientován je. I když ke světu vcelku nemáme otevřen přístup jinak než zčásti, tj. částečně, přesně řečeno tak, že se nám otvírá jen v určité, tj. naší perspektivě, je to vskutku svět, alespoň ten nám nejbližší, který se otvírá našim pokusům o orientaci v něm. Není na jedné straně pouhý chaos, zatímco na druhé straně je pouhá naše subjektivita, naše fantazie, naše fikce a výmysly. Kdyby mezi našimi „fikcemi“ a pouze chaotickým stavem světa nebyl žádný relevantní vztah, nemohly by naše fikce fungovat. A protože nejde jen o naše lidské fikce, nýbrž o jakési „fikce“ před-lidské, fikce, na nichž je založena život všech živých bytostí, a protože víme, že tento život není jen individuální záležitostí každé živé bytosti oddělené od jiných takových bytostí, a protože víme, že na sebe přinejmenším ve „světě“ naší planety „navazují“ nesčetné generace živých bytostí, kterým se jednou lépe, podruhé hůře podařilo se orientovat aspoň ve svém nejbližším okolí (v němž jsou schopny se „zabydlit“ jako ve svém „osvětí“) dokonce tak, že jsou schopny se dokonce „vyvíjet“ od nižších forem k vyšším, můžeme to považovat za doklad toho, že orientace živých bytostí a tedy i celého vývojového proudu života aspoň na této planetě se mohla a nadále může uplatňovat s onou relativní úspěšností právě jen díky tomu, že se více nebo méně mohla a může opírat o jakési „rozpoznání“ orientovanosti světa samého.
Jedním z nejpozoruhodnějších témat v rámci zmíněné problematiky je vztah mezi „časováním“ jednotlivé živé bytosti a časovým prostředím, v němž k tomu dochází. Ale to už je samostatný problém. (Písek, 050323-1.)

Ladislav Hejdánek (2012)

Ve filosofování je důležitá orientace na jiných filosofech; ale ta vůbec nespočívá v tom, že toho o druhých filosofech hodně víme, ani v tom, že se nějak sami konformujeme se způsobem jejich myšlení. Právě naopak: nejpozoruhodnější a nejnosnější myšlenky se po pravidle rodí v napětí s těmi druhými mysliteli (a nemusí to být nutně napětí širokého nesouhlasu). Pokud mohu stavět na vlastní zkušenosti, dosahoval jsem nejlepších výsledků na dvou odlišných cestách. Buď jsem souhlasil s nějakou cizí myšlenkou, a pak jsem hledal ty souvislosti, v nichž jsem se mohl od pouhého souhlasu nějak distancovat, v něčem se od myšlenky druhého myslitele trochu emancipovat, abych pak tím vřeleji mohl potvrdit, s čím opravdu mohu souhlasit a také souhlasím. (Právě tímto způsobem jsem si „po svém“ osvojil myšlenku „události“ při četbě Whiteheada.) A druhá, možná obtížnější cesta se otvírá tam, kde cizí myšlenku odmítáme, ale neodvrhujeme, nýbrž chceme ji vyvrátit. A tím, jak ji vyvracíme, musíme jít do hloubky (protože nám na tom záleží, ono nám o tu myšlenku opravdu jde, my se od ní jen tak neodvracíme) – a pak musíme čelit smyšlence tak, abychom nezavrhli i něco,, co je v ní pravého, závažného, cenného. Rádl měl pravdu, když zdůrazňoval, že každá skutečná myšlenka se rodí z jiných skutečných myšlenek. Velkým problémem pro každého filosofa je ovšem, aby se nestal jen epigonem, přívržencem a napodobitelem jiného myslitele, ale také aby svou filosofii jen neskládal z útržků kradených jinde. Právě to opravdové úsilí, distancovat se v něčem i od toho, co se nám zamlouvá a líbí, a zase naopak najít něco pozitivního resp. aspoň nějak zajímavého na tom, co se nám nezdá, ba co odmítáme, nás před tímto problémem či spíše nebezpečím může chránit.
(Písek, 121027-2.)

Ladislav Hejdánek (2011)

Každé „pravé jsoucno“ (z opatrnosti dodejme: snad kromě jsoucen primordiálních) „je“ nejenom tím, čím (kým) právě (aktuálně) „jest“, ale je v každé chvíli zároveň také tím, čím (kým) až dosud bylo, jakož i tím, čím (kým) teprve bude. A protože své „bytí“ musí aktivně vykonávat, jakož i protože v tomto vykonávání vlastního bytí musí nějak reagovat na své okolí, stává se pro výkon vlastního bytí stále důležitější záležitostí orientace v tomto okolí, a to tím víc, čím vyšší úrovně ono pravé jsoucno“ dosahuje. Jedním – ale velmi významným – aspektem onoho výkonu „reagování“ na okolí je orientace v tomto okolí, jejímž „výtvorem“ („produktem“) je ustavení (konstituování) tzv. osvětí, tj. osvojené části okolního světa. Tato orientace resp. orientovanost musí být pochopitelně nějak zakotvena v „paměti“ pravého jsoucna (kde – stejně pochopitelně – nemůže být rigidně a naprosto „fixována“, ale musí být v jistých mezích schopná uvolnění a přinejmenším dočasné aktuální proměny). A co je zvláště důležité: o osvětí příslušného pravého jsoucna musíme uvažovat a mluvit vždy zároveň s tím, jak mluvíme a uvažujeme o pravém jsoucnu samém, nikoli odděleně, jako by ono „osvětí“ nemělo přímou souvislost s bytím samého pravého jsoucna.
(Písek, 110401-1.)