Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Homér ()

Těmito slovy se modlil, jej vyslyšel Apollón Foibos.
Sestoupil z olympských výšin a kráčel rozezlen v srdci,
na plecích luk měl a toulec, jenž na obou koncích byl krytý.
Na plecích rozhněvaného hned šípy začaly řinčet,
kdykoli sám se pohnul. Bůh přicházel podoben noci.
Nato opiodál lodí si sedl, pak vypustil střelu.
Strašný se rozlehl zvuk, jak vystřelil stříbrným lukem.
( , Ílias, př. Rud.Mertlík, Odeon, Praha 91980, v Odeonu 1, str. 8.)

Ladislav Hejdánek (2007)

Samuel Johnson (1709-1784) (aspoň podle Boswell’s Life of Dr. Johnson) doporučoval, abychom se seznamovali vždy s novými přáteli, abychom se nakonec neocitli sami. „If a man does not make new acquaintances as he advances through life, he will soon find himself alone.“ A doplnil to ještě: „A man, Sir, should keep his friendship in a constant repair.“ Tyto výroky dost věrně charakterizují jakýsi lehce pesimistický pohled na přátelství. Život bez přátel je chudý a smutný život. Trvalé přátelství je však možné jen velmi vzácně, totiž jen tehdy, když se přátelé ubírají svými životními cestami společně nebo aspoň paralelně. Každý se totiž v průběhu života mění; čím méně se přátelé mění, tím snáze udržují své přátelství při životě. Tam, kde dochází na jedné straně nikoli k nahodilým změnám podle okolností, ale ke skutečnému vývoji, je takový paralelní vývoj už dvou přátel takřka zázrakem; jeho podmínkou je mimořádná loajalita toho, kdo se vyvíjí pomaleji a méně svébytně, vůči tomu, kdo se vyvíjí mocněji a zásadněji, takže toho „vůdčího“ následuje a jakoby „dohání“. Mám proto dojem, že takové přátelství může opravdu trvat dlouho, ano, po celý život, ale předpokladem je na jedné straně neumdlévající opravdovost jednoho a nenáročivost druhého. Skutečně rovnocenní přátelé v sobě udržují jakousi soutěživost, přinejmenším jeden z nich. To pak po čase vede obvykle k jistému odcizení a někdy i rozchodu. Bylo by asi nenáležité to nějak odsuzovat; je to něco, co s sebou přináší sám život. Velké a trvající přátelství je stejně vzácné jako velká a trvalá láska. (Ostatně čím se liší velká láska od velkého přátelství, když odečteme sexualitu?)
(Písek, 070701-1.)

Homér ()

(bůh přichází jako noc)
… . ό δ´ ήϊε νυκτι εοικώσ.
…; and his coming was like the night.
I, 47
(6268, The Iliad, Loeb, Cambridge (Mass.) + London 1978, p. 6 + 7.)
Těmito prosil slovy – i slyšel ho Apollón Foibos:
S olympských povstal výšin a kráčel, rozhněván v srdci,
lučiště na pleci maje a toulec zamčený kolkol.
Rázem řinkot šípů se rozzvučel, jak se dal v pochod,
s plecí rozhněvaného. – I kráčel podoben noci.
Konečně opodál lodí si usednuv, vystřelil šipku;
hrozný zazněl zvuk, jak lukem stříbrným střelil.
I, 44-49
(0629, Ílias, př. O.Vaňorný, J.Laichter, Praha 31942, str. 4.)

Homér ()

(bůh přichází jako noc)
Těmito slovy se modlil, jej vyslyšel Apollón Foibos.
Sestoupil z olympských výšin a kráčel rozezlen v srdci,
na plecích luk měl a toulec, jenž na obou koncích byl krytý.
Na plecích rozhněvaného hned šípy začaly řinčet,
kdykoli sám se pohnul. Bůh přicházel podoben noci.
Nato opiodál lodí si sedl, pak vypustil střelu.
Strašný se rozlehl zvuk, jak vystřelil stříbrným lukem.
( , Ílias, př. Rud.Mertlík, Odeon, Praha 91980, v Odeonu 1, str. 8.)
Adventus (přicházení) Homér
… . ό δ´ ήϊε νυκτι εοικώσ.
…; and his coming was like the night.
I, 47
(6268, The Iliad, Loeb, Cambridge (Mass.) + London 1978, p. 6 + 7.)
Těmito prosil slovy – i slyšel ho Apollón Foibos:
S olympských povstal výšin a kráčel, rozhněván v srdci,
lučiště na pleci maje a toulec zamčený kolkol.
Rázem řinkot šípů se rozzvučel, jak se dal v pochod,
s plecí rozhněvaného. – I kráčel podoben noci.
Konečně opodál lodí si usednuv, vystřelil šipku;
hrozný zazněl zvuk, jak lukem stříbrným střelil.
I, 44-49
(0629, Ílias, př. O.Vaňorný, J.Laichter, Praha 31942, str. 4.)

Homér ()

… . ό δ´ ήϊε νυκτι εοικώσ.
…; and his coming was like the night.
I, 47
(6268, The Iliad, Loeb, Cambridge (Mass.) + London 1978, p. 6 + 7.)
Těmito prosil slovy – i slyšel ho Apollón Foibos:
S olympských povstal výšin a kráčel, rozhněván v srdci,
lučiště na pleci maje a toulec zamčený kolkol.
Rázem řinkot šípů se rozzvučel, jak se dal v pochod,
s plecí rozhněvaného. – I kráčel podoben noci.
Konečně opodál lodí si usednuv, vystřelil šipku;
hrozný zazněl zvuk, jak lukem stříbrným střelil.
I, 44-49
(0629, Ílias, př. O.Vaňorný, J.Laichter, Praha 31942, str. 4.)