LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Homér ()

Těmito slovy se modlil, jej vyslyšel Apollón Foibos.
Sestoupil z olympských výšin a kráčel rozezlen v srdci,
na plecích luk měl a toulec, jenž na obou koncích byl krytý.
Na plecích rozhněvaného hned šípy začaly řinčet,
kdykoli sám se pohnul. Bůh přicházel podoben noci.
Nato opiodál lodí si sedl, pak vypustil střelu.
Strašný se rozlehl zvuk, jak vystřelil stříbrným lukem.
( , Ílias, př. Rud.Mertlík, Odeon, Praha 91980, v Odeonu 1, str. 8.)

Homér ()

(bůh přichází jako noc)
… . ό δ´ ήϊε νυκτι εοικώσ.
…; and his coming was like the night.
I, 47
(6268, The Iliad, Loeb, Cambridge (Mass.) + London 1978, p. 6 + 7.)
Těmito prosil slovy – i slyšel ho Apollón Foibos:
S olympských povstal výšin a kráčel, rozhněván v srdci,
lučiště na pleci maje a toulec zamčený kolkol.
Rázem řinkot šípů se rozzvučel, jak se dal v pochod,
s plecí rozhněvaného. – I kráčel podoben noci.
Konečně opodál lodí si usednuv, vystřelil šipku;
hrozný zazněl zvuk, jak lukem stříbrným střelil.
I, 44-49
(0629, Ílias, př. O.Vaňorný, J.Laichter, Praha 31942, str. 4.)

Homér ()

(bůh přichází jako noc)
Těmito slovy se modlil, jej vyslyšel Apollón Foibos.
Sestoupil z olympských výšin a kráčel rozezlen v srdci,
na plecích luk měl a toulec, jenž na obou koncích byl krytý.
Na plecích rozhněvaného hned šípy začaly řinčet,
kdykoli sám se pohnul. Bůh přicházel podoben noci.
Nato opiodál lodí si sedl, pak vypustil střelu.
Strašný se rozlehl zvuk, jak vystřelil stříbrným lukem.
( , Ílias, př. Rud.Mertlík, Odeon, Praha 91980, v Odeonu 1, str. 8.)
Adventus (přicházení) Homér
… . ό δ´ ήϊε νυκτι εοικώσ.
…; and his coming was like the night.
I, 47
(6268, The Iliad, Loeb, Cambridge (Mass.) + London 1978, p. 6 + 7.)
Těmito prosil slovy – i slyšel ho Apollón Foibos:
S olympských povstal výšin a kráčel, rozhněván v srdci,
lučiště na pleci maje a toulec zamčený kolkol.
Rázem řinkot šípů se rozzvučel, jak se dal v pochod,
s plecí rozhněvaného. – I kráčel podoben noci.
Konečně opodál lodí si usednuv, vystřelil šipku;
hrozný zazněl zvuk, jak lukem stříbrným střelil.
I, 44-49
(0629, Ílias, př. O.Vaňorný, J.Laichter, Praha 31942, str. 4.)

Homér ()

… . ό δ´ ήϊε νυκτι εοικώσ.
…; and his coming was like the night.
I, 47
(6268, The Iliad, Loeb, Cambridge (Mass.) + London 1978, p. 6 + 7.)
Těmito prosil slovy – i slyšel ho Apollón Foibos:
S olympských povstal výšin a kráčel, rozhněván v srdci,
lučiště na pleci maje a toulec zamčený kolkol.
Rázem řinkot šípů se rozzvučel, jak se dal v pochod,
s plecí rozhněvaného. – I kráčel podoben noci.
Konečně opodál lodí si usednuv, vystřelil šipku;
hrozný zazněl zvuk, jak lukem stříbrným střelil.
I, 44-49
(0629, Ílias, př. O.Vaňorný, J.Laichter, Praha 31942, str. 4.)

Ladislav Hejdánek (2006)

Starý Spinoza charakterizoval „pravdivou ideu“ jako tu, která se shoduje s tím, čeho je ideou (viz např. Ethica, pars I. ax. VI.: „Idea vera debet cum suo ideato convenire.“). Už z formulace samé je zřejmé, že idea je chápána jako principiálně (původně) závislá na něčem dalším, co sice není samo ideou, ale k čemu se idea podstatně, bytostně vztahuje. A možná, že by se dalo ještě dále usuzovat na to, že toto vztahování má aktivní charakter, takže jeho výsledkem je „ideatum“ (jakoby odvozeno od slovesa, které v klasické latině ovšem neexistovalo; „ideo“ znamenalo „a proto“, a nemělo s původně řeckým, do latiny převzatým slovem „idea“ nic společného). Zkusme použít tuto terminologii pro své, od Spinozových (i Platónových) značně odlišné cíle: pak by to znamenalo obrátit směr tak, abychom ve svém myšlenkovém modelu (schematu) vycházeli od ideje, a teprve pak abychom sledovali, jak se tato idea uplatňuje při vzniku a uskutečňování („růstu“ ve smyslu FYESTHAI a FYSIS) onoho „ideatum“. Podobně, jako tomu je u Platóna, nemůžeme očekávat o ideje žádný její vlastní „skutek“, tj. skutečný výkon (což vůbec ještě nemusí znamenat, že nemůže jít o žádný „pohyb“, tj. že idea je „nehybná“). Platón si vypomohl myšlenkou démiurga jako univerzálního aktivního činitele. Tím, že křesťanští myslitelé recipovali tuto myšlenku a aplikovali ji na Boha-Hospodina, zakryli a uzavřeli některé možnosti, které Platón vlastně pootevřel: když totiž Platón v případě idejí odmítl – proti eleatům – trvat na jediném HEN a na tom, že je zároveň PAN, a když pluralizoval „svět ideí“ tak radikálně, že vlastně znemožnil, aby na sebe ideje vůbec mohly nějak reagovat (bez vnější pomoci), chtěl asi onu sugestivní myšlenku HEN – jednoty a zároveň jedinosti i jedinečnosti – nějak zachovat předpokladem jediného démiurga. Ale proč by nebylo možné pluralizovat také démiurga? Proč bychom neměli uvážit, možnost mnoha, dokonce nesčíslných démiurgů, a to rozmanitých úrovní, kterým bychom říkali „subjekty“? A proč bychom nemohli onu podivnou hypostazi „beztvarého toku“, která je ostatně jen podivným reliktem zpředmětňování něčeho, co žádnou přemětnou stránku nemá, pluralizovat rovněž? A proč bychom nemohli co nejdůkladněji, až do principiální nerozdělitelnosti spojit ony nesčetné „kousky“ údajně „beztvarého“ toku či pohybu (událostného dění) s výkony oněch subjektů, které jsme postavili na místo jediného démiurga (takže bychom je až do těch „primordiálních“ úrovní vybavili předmětnou stránkou, aniž bychom je celé zpředmětnili)? A proč bychom samu „strukturu“ subjektu nemohli pojmout jako stále vylepšovaný a „kupředu a výš“ se vyvíjející „vynález“ oněch nejmenších (primordiálních) „událostí-presubjektů“, takže na samém počátku „výkon“ postavíme před vznik subjektů a teprve potom další, vyšší výkony svěříme subjektům již takto ustaveným? „Pravost“ ideje bychom pak mohli lépe myšlenkově uchopit jako to, co nemá sice žádnou předmětnost, co však navzdory tomu je poslední mírou toho, co bylo jako uskutečnění ideje „realizováno“, co tedy je možno považovat za „ideatum“, za uskutečnění ideje. (A to je ovšem vždycky jen „relativní“, tj. vždy jako ke své míře se k ideji vztahující pokus.)
(Písek, 060723-1.)