Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2005)

Už jsem toho napsal dost, ale ještě jednu „drobnost“ (ovšem v širších kontextech až k fatálnosti významnou) musím připomenout. Neděláte dostatečný rozdíl mezi „slovem“ (termínem) na jedné straně a „pojmem“ na straně druhé. Když jde o kritiku řeckého způsobu pojmovosti, je to mimořádně důležité myslet „přesně a přísně“. Píšete, že používám pojmu „pravda“ tam, „kde by teológ použil pojem ,Boh‘„. Samozřejmě jste měla na mysli slova, termíny. Pojem je právě proto pojmem, že jím něco „pojímáme“, tj. myšlenkově „uchopujeme“. Význam „pojmu“ jakožto myšlenkového prostředku, jímž něco můžeme svou myslí jednoznačně „uchopit“ a pak eventuelně definicí „vymezit“, spočívá v tom, že se kdykoli můžeme v myšlenkách vrátit k „témuž“ (pravoúhlý trojúhelník, který měl na mysli Thales nebo Pythagoras a pak Eukleidés – podle pozdějších zpráv –, je naprosto týž jako pravoúhlý trojúhelník, o kterém se děti dozvídají ve školách a na který myslíme, kdykoli o něm uvažujeme v rámci euklidovské geometrie. Proto není možné, aby dva různí lidé tentýž „pojem“ chápali odlišným způsobem – pak totiž nejde o „týž“ pojem, nýbrž o dva různé pojmy (zde ostře nesouhlasím s pazvukem, pocházejícím hlavně od Hegera, který mluvil o „vývoji“ pojmu; Němci dodnes mají nesmyslný termín „Begriffsgeschichte“, jako by pojmy mohly mít nějaké „dějiny“ – dějiny mohou mít jen termíny resp. jejich významy, konotace). A přitom ovšem oba mohou užít téhož slova (termínu). Otázka musí být tedy formulována takto: užívají (třeba jen někteří) theologové, kdy mluví nebo píší o „Bohu“, téhož pojmu jako Rádl (nebo já), když mluví o „pravdě“? Pokud ano, je třeba to prokázat z logických kontextů řady různých dalších textů. Ale věc je ještě složitější: …
(Z e-mailu Ivaně Valúchové.) (Písek, 050306-3a.)

Ladislav Hejdánek (2005)

… Ale věc je ještě složitější: vposledu nejde o totožnost „pojmů“, nýbrž o totožnost toho, čeho jsou ty pojmy myšlenkovým uchopením, tj. – jak by řekl třeba Husserl – totožnost jejich intencionálních objektů (předmětů). Vedle slova „Bůh“ nebo „Pravda“ a vedle nějakých příslušných „pojmů“ je tu daleko nejdůležitější věcí to, co je těmi slovy a pojmy „míněno“. A tady je třeba rozumět, že dvěma (nebo vícero) poněkud odlišnými pojmy (zapojenými do poněkud odlišných pojmových čili logických kontextů) je přece jen možno mínit „totéž“ v novém smyslu: nikoli totéž jako v uvedeném příkladu geometrie (kde „totéž“ je zajištěno přesně míněným pojmem třeba trojúhelníku, přičemž trojúhelník se nikde v našem vesmíru jako „reálná“ skutečnost nevyskytuje, jen jeho přibližné napodobeniny – na tom kdysi stavěl Platón a před ním pythagorejci), nýbrž v novém smyslu: různá pojmová uchopení, tj. různá pojetí, různé koncepce mohou být vposledu jen od sebe se lišícími pokusy myšlenkově uchopit touž „skutečnost“, kterou nelze ztotožnit ani se slovem (a jeho významy), ani s pojmy (jimiž ty významy upřesňujeme a vymezujeme), ale ani s myšlenkovými modely, přes něž a jejichž prostřednictvím se chceme myšlenkově třeba trochu odlišnými cestami vztáhnout přece jen k „témuž“, které – právě proto, že je „skutečností“ – není součástí ani složkou našeho přístupu, našeho myšlení a vědomí atd. (což ovšem ještě vůbec neznamená, že to musí být skutečnost předmětná, „objektivní“ – to pak má své méontologické důsledky). Já mám za to, že zejména autor čtvrtého evangelia (připisovaného apoštolu Janovi) věděl daleko lépe, protože mnohem přesněji rozlišeně, jak je třeba uchránit některé rysy židovského a specielně Ježíšova myšlení proti zkreslujícímu a tím deformujícímu vlivu helenismu (a tím už myšlenkově poněkud upadlého řectví, hellénství), než ostatní také kanonizovaní evangelisté. Vědomě a cílevědomě užíval formulací, které byly nejen v napětí, ale přímo v rozporu s tím, co příslušná řecká slova sugerovala (už třeba v prologu, kde čteme, že „pravda se stala“ a „přišla mezi nás“ – což v řeckém kontextu prostě nemá žádný dobrý smysl). Tím se také otvírá lepší porozumění tomu, proč je součástí hebrejské verbální i literární tradice, že se něco – předpojmově – „míní“ tak, že se o tom vypovídá několika různými způsoby hned po sobě a vedle sebe; a také tomu, proč Ježíš o sobě říká, že je – zároveň ! – cestou, pravdou i životem. To nejsou jen „básnické“ nebo“řečnické“ ozdoby, ale má to hluboký a dalekosáhlý význam, vůbec ne rozostřující, nýbrž naopak daleko přesněji zaostřující !
(Z e-mailu Ivaně Valúchové.) (Písek, 050306-3b.)

Ladislav Hejdánek (2005)

Anaxagorás prý řekl, že slovo „osud“ je „prázdné jméno“ (protože „z toho, co se děje, nic neděje se osudem“ – zl. A 66). To však je nepřesnost, ba omyl. Každé jméno je jménem jen tehdy, když něco pojmenovává; přitom není důležité, zda to, co pojmenovává, je něco skutečného. Anaxagorův omyl sdíleli snad všichni presokratici, a přetrvával dál i u dalších myslitelů; ten omyl spočíval ovšem v tom, že to, co můžeme přesně mínit, je eo ipso skutečné (bez tohoto omylu není myslitelný pythagoreismus, ale ani platónské učení o idejích). Slovo (nebo jméno), které nic neznamená, nic nepojmenovává ani neoznačuje, prostě není žádným slovem, nýbrž je to pouhé „zaznění zvuku“, flatus vocis (nebo skupinou písmen, pokud je napíšeme). Není to „prázdné jméno“, ale žádné jméno. Slovo „osud“ něco znamená; to, k čemu svým významem poukazuje, je nutně „něčím“, a my můžeme toto „něco“ podrobit zkoumání a kritice. Nejen v běžné mluvě, ale i v dějinách filosofie a dokonce věd je spoustu takových pojmenování či slov, která jsou nerozlučně nebo alespoň velmi těsně spjata s omyly. Ale abychom mohli něco označit za omyl, musíme to (byť jako omyl) pochopit, a ono je co chápat a co kritizovat. Ovšem také nemusí jít o omyl, nemusí jít jen o označení něčeho, co „není“, co „neexistuje“ a čeho bychom eo ipso mohli prostě nedbat. Celá matematika a geometrie atd. se tematicky vztahuje k číslům a rovinným obrazcům nebo třírozměrným tělesům atd., které nikde v tomto světě „neexistují“, protože to jsou jen myšlenkové konstrukty. A každý uzná, že nemůžeme jen proto prohlásit, že jejich označení jsou jen „prázdná jména“. Právě naopak: čísla i geometrické útvary atp. se v některých směrech „chovají“ (jeví) jako skutečnosti. Pokud přesně a postačujícím způsobem myslíme (definujeme) trojúhelník, zbývá nám ještě obrovský úkol poznat jeho vlastnosti v nových a nových souvislostech (můžeme pak ustavit celou „vědu“ o trojúhelnících, trigonometrii). Ta ovšem stojí na některých principiálních předpokladech, pro které mohou existovat alternativy; vedle eukleidovské geometrie máme i geometrie neeukleidovské, které jsou použitelné pro jiné účely a za jiných okolností. Bylo by zřejmě absurdní prohlásit eukleidovskou geometrii prostě za chybnou, a tudíž bezpředmětnou, nicotnou; ale i kdybychom to mohli učinit, nestává se tím tato klasická geometrie „ničím“, ani se nestává „prázdnou“. (Písek, 050126–1.)

Aristotelés ()

„If, then, there are any entities or substances such as the dialecticians say the Ideas are, there must be something much more scientific than science-itself and something more mobile than movement-itself; for these will be more of the nature of actualities, while science-itself and movement-itself are potencies for these. „Obviously, then, actuality is prior both to potency and to every principle of change.
(tr. Ross)
Jsou-li tedy určitá jsoucna nebo podstaty toho druhu, jak tvrdí dialektikové o ideách, bylo by něco, co by bylo vědoucí v mnohem větší míře než věda o sobě a co by bylo v mnohem větší míře pohybováno než pohyb o sobě. Neboť toto, vědoucí i pohybované, jsou skutečnosti, ono však, věda a pohyby, jsou jejich možnosti.
Je tedy zřejmo, že skutečnost jest dříve než možnost a každý počátek změny.
(0176, Metafysika, překl. Ant.Kříž, Praha 1946, s. 241 – IX, 8; 1050 .)

Aristotelés ()

This is why Plato, in the Timaeus, identifies ´matter´ and ´room´, because ´room´ and ´the receptive-of determination´ are one and the same thing. His account of the ´receptive´ differs in the Timaeus and in what are known as his Unwritten Teachings, but he is consistent in asserting the identity of ´place´ and ´room´. Thus, whereas everyone asserts the reality of ´place´, only Plato has so much as attempted to tell us what it is.b
(Physics IV, 2, 209b 14)
- – - – - – -
b Aristotle too identifies ´place´ and ´room´ (cf. Introduction to this Book, p. 272), but Aristotle assimilates them /289/ both to the surface-continent, and Plato to the intramural dimensionally. See Plato, Tim. 52 A and Archer Hind, ad loc.
(xxxx, Physics, Cambridge, Mass. + London 1980, p. 289.)