Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2014)

Rozdíl mezi předmětnou a nepředmětnou stránkou nějaké skutečnosti můžeme nejsnáze demonstrovat na literním textu. Pro přístup zvnějšku se „otvírají“ či „dávají“ jen takové vlastnosti (rysy) určitého textu jako popsaný nebo potištěný papír, ale to, že jde o text, o slova, o písmena apod., musíme nějak „znát“ předem, musíme to z toho „předmětu“, jímž je nějakými značkami popsaný nebo potištěný papír předem poznat (na základě nějakých jiných, starších zkušeností). Tak se ukazuje, že už samo rozpoznání, že jde asi o text, představuje někdy (v některých případech, kdy nerozpoznáme ani písmena, ani slova, protože jde o jinou abecedu a o jiný, nám neznámý jazyk, o neznámá slova atd.) jen hypotézu. Ovšem bez té hypotézy se vůbec nemůžeme ani pokusit ten text rozluštit; a na druhé straně se může za určitých okolností ukázat, že to, co jsme za text považovali, ve skutečnosti žádným textem není. Smyslová zkušenost je založena na tom, co vidíme, eventuálně nahmatáme, co můžeme vzít do ruky, eventuálně to vyfotografovat apod., ale to, že to opravdu je text, si můžeme ověřit jen dalším pokusným krokem, totiž že zkusíme takový údajný, zatím jen předpokládaný text dešifrovat, rozluštit, přečíst. Taková pokusná fáze, kdy se něco, co vypadá jako text, pokoušíme rozluštit, může trvat dlouho, dlouhé roky, někdy i několik generací. A když konečně něco přečteme, je patrné, že jsme se s tím nemohli setkat v nějakém přístupu zvnějšku, nýbrž jen tak, že jsme se přes všechno vnější, předmětné, museli nějak „přenést“ k tomu, co nás vlastně chtělo a chce oslovit, co nám něco říká, něco sděluje, ale aniž bychom k tomu měli možnost přistoupit odjinud, zvenčí (tj. bez angažovanosti z naší strany), jako k něčemu, co je prostě „před“ námi, tedy jako „před-mět“: právě naopak musíme se pokusit sami pokusně vymyslet či spíše odhadnout, uhádnout, co ten „text“ opravdu ne-li říká, tedy naznačuje, k čemu jednotlivá písmena vedou jako ke slovu, a k čemu nás jednotlivá slova vedou jako ke smysl mající větě, a tak dál, až k celým myšlenkám a rozsáhlým koncepcím. Když se na tím takto zamyslíme, musí nám být docela jasné, že to, čemu říkáme „text“, je především to ne-předmětné v něm a na něm, a že to předmětné je jen více nebo méně funkční uspořádání vnější podoby textu, umožňující, aby to ne-předmětné promluvilo, aby nás oslovilo. A že takové oslovení vždycky je a vlastně musí být umožněno, prováděno a uskutečňováno za naší nepostradatelné asistence a aktivní pomoci (tedy díky tomu, že se jako subjekty necháme dobrovolně do té aktivity, do té práce zapojit, zapřáhnout, zaangažovat.
(Písek, 140622-3.)

Ladislav Hejdánek ()

Když přistupujeme k textu nějakého myslitele, dochází v pozoruhodnému a zásadně významnému jevu, totiž že na jedné straně je naším cílem porozumět, co ten text říká sám, a že toho nemůžeme dosáhnout jinak, než že sami ustavujeme ve svém porozumění to, co ten text „říká“ nám. Ve své nereflektující a nereflektované běžné praxi mezi obojím nerozlišujeme a to, co text říká nám, obvykle ztotožňujeme s tím, co říká sám. Jakmile však obojí rozlišíme, tj. jakmile připustíme, že naše porozumění textu nemusí být vždy správné a že zejména vlastně nikdy není a nemůže být definitivní, vzniká legitimní otázka: jaká je přísně vzato povaha této podvojnosti, a zejména: jaká je povaha toho, co text sám říká, a to bez ohledu na to, zda jsme mu dobře porozuměli? Jak se vlastně k tomu, co text sám říká, tj. k jeho „smyslu“, dostáváme? Máme snad tento smysl „před sebou“ již v tom okamžiku, kdy před sebou máme sám text? Jistě je každému zřejmé, že tomu tak není: „před sebou“ přísně vzato můžeme mít např. jen papír, potištěný nějakými znaky (písmeny). To znamená, že smysl textu není dán oněmi písmeny, nýbrž je v nich zachycen jen „zašifrovaně“. Bez znalosti šifrovacího klíče ten text nemůžeme ani přečíst, tj. můžeme mít jen podezření resp. hypotézu, že jde o text (např. když máme před sebou řadu znaků, které vůbec neznáme a v nichž se vůbec nevyznáme, že jde o text v neznámém jazyce a psaný neznámým písmem).(Praha, 000609-1.)

Jan Patočka (1934)

Na kritikovy výtky o pojmu křesťanské víry odpovím, jak doufám, brzo v jiném článku. Upozorňuji však, že kritik zase nerozlišuje přesně mezi názorem o věci a věcí samou; v mé poznámce se vyskytuje nepřesné slovo „jednání“; logické je vytknout nepřesnost, ale nelogické argumentovat proti tomu citáty ze sv. Tomáše. Problém fides quaerens intellectum se nerozřeší učebnicovitě.
Bylo by si přáti, aby naši thomisté přestali vidět v Tomášovi studnici pohodlných citací a myslili více v problémech než v textech. Nechci podceňovat texty; jejich znalost je předpoklad práce; ale jejich smysl se otvírá jedině tomu, kdo má odvahu k otázkám. Mnozí naši thomisté nevidí vůbec otázky a neporozumějí proto tomu, co říkají druzí, jak vidět na mém kritikovi. – …
(Odpověď Filosofické revui, in: Česká mysl 30, 1936, str. 62.)

Ladislav Hejdánek (2006)

Od: „lvh“
Komu: „Dalibor Tureček“
Předmět: Re: ad návrh 2
Datum: 11. října 2006 8:44
Vážený a milý pane kolego,
díky za odpověď. Poslal jsem Vám ty „body“ (malinko proti původním upravené a na konci dokončené) jako text pro ten sborníček. Jak vidím, asi se to nehodí. Ten větší text jsem hodlal koncipovat jinak, a vskutku především v soustředění na „text jako událost“ (ale míním tím „dílo jako událost“). O „kostnické škole“ toho nic moc nevím, Jausse samého jsem nikdy nečetl, ale citovat ho dost dobře nemohu, leda v souvislosti vysloveně polemické (a to bych ho – aspoň něco – musel nejprve řádně přečíst). Pokud vím, odmítá soustředění na „dílo“, zatímco mně jde naopak především o ono „dílo samo“, jenže ukazuji, že to není o nic víc „nehnutého“, než jak to známe třeba u organismů nebo zejména v životě člověka. To „dílo samo“ se „děje“, má událostný charakter, a já to nechci přímo spojovat s přístupem k němu. Ten přístup k dílu je něčím, jako když člověk přistupuje k „výkonu svého bytí“, tj. jako když se ve svém jednání a chování rozhoduje k činům se stálým přihlížením ke své dosavadní minulosti (na které má svůj podíl) a v perspektivě své teprve nastávající budoucnosti, na které sice bude mít (a musí mít) svůj aktivní podíl, ale vždy s ohledem na to, čím vskutku „jest“ a čím až dosud „byl“ (vždy platí, že žádný člověk není jen tím, kým „jest“). Toto uskutečňování (vykonávání) vlastního života má svou „umělou“ analogii v uskutečňování (vykonávání) „díla“: člověk, který „reprodukuje“ (provádí – ať už čtením textu nebo jeho provedením na scéně apod.) ono dílo, se v jistém smyslu dává k dispozici tomu dílu samému podobně, jako se dává k dispozici svému vlastnímu pracovnímu, výzkumnému nebo jinak tvůrčímu plánu, a dává se (nejenom ,nechává se´) „vést“ tím, čím se nechal vést sám tvůrce. – Odpusťte tu křováckou zevrubnost – snad vidíte, že to s Jaussem nemá nic podstatnějšího co dělat. Beru to „dílo“ nesrovnatelně vážněji než on. A úkol literárního interpreta a kritika chápu tak, že jeho vlastní „provokace“ mají především konfrontovat každé provedení díla (tedy v reflexi také vlastní čtení a pochopení textu) s dílem samým, které ovšem nikdy „před sebou“ nemá, ale kterým v jeho vlastní „provokačnosti“ je (má být) oslovován víc a podstatněji než „textem“ samým (resp. jeho tím či oním provedením). Tak bych chápal „s-vědomí“ literárního vědce, že právě při vší práci s „fakty“ jakéhokoli druhu se sám nechá „vyprovokovat“ k jejich poměřování „dílem samým“ (slovo svědomí přece ukazuje na to, že jde o spolu-vědomí, o vědomí dvojího, v našem případě o vědomí toho, jak to „jest“ a co lze pouze „konstatovat“, v konfrontaci s tím, jak to „mělo být“ a „má být“ s ohledem na to, co autora samé oslovilo a na co on svým „dílem“ reagoval (a co nelze jen tak bez povšimnutí přehlédnout, neboť tady jde o něco, k čemu dále poukazuje „dílo samo“).
Časem Vám pošlu ještě jiné „body“, na kterých by snad bylo vidět, jak si představuji ten eventuelní větší text, abyste to mohl posoudit.
Zatím přeju vše dobré a srdečně zdravím ! L v H .
(Písek, 061011-1.)
(z dopisu prof. Daliboru Turečkovi)