LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Hugo od sv. Viktora (†1141)

Duše: Kdysi, když jsem tento svět považovala za stálý, rozněcoval ve mně jeho vzhled lásku k přítomnému; teď ve mně jeho proměnlivost podivuhodným způsobem probouzí touhu po budoucím. Cit mne uchvacuje a touha vede tam, kde všechno ubíhá, a už teď miluji na věcech právě to, že pomíjejí, protože ta proměna sama i příklad všech věcí mne tím víc podněcuje přejít tam. Všechno se mi zdá být v jakési pohotovosti a k mým uším doléhá jeho volání a výzva celé přírody, všeho, co běží, aby dospělo ke svému cíli.
(O marnosti světa, in: – Mistr Eckhart a středověká mystika, Praha 22000, s. 97.)

Hugo od sv. Viktora (†1141)

Rozum: Bylo by zdlouhavé marnost tohoto světa ukazovat jednotlivě. Věz ale, že z toho všeho, co vidíš, není nic trvalé, nýbrž že všechno pomíjí a vrací se tam, odkud vzešlo. Tak jako všechny věci mají svůj počátek, tak mají i konec, jen každá jinak běží a nestejně dospívají do cíle, jedny se zrodily nedávno, jiné už dávno zapadly, jiné právě procházejí středem, jiné vzcházejí, aby je vystřídaly, ale všechny stejně uplývají a míří do jednoho místa. Ty veliká řeko, kam se ženeš? Z malého počátku, z nepatrného pramene vyvěráš, z drobné žíly tryskáš. Běžíš a rosteš, padáš a ztrácíš se v zemi. Běžíš, leč dolů, rosteš, ale k zániku, přicházíš a míjíš, rozléváš se a ztrácíš. Jsi žíla, která nevyschne, běh, který nespočine, jícen, který se nenasytí. Všecko smrtelné, cokoli narozením vzchází, to nenasytná smrt zase pohltí. Požírá, strhává, pohlcuje – a nikdy nepřestane. Přítomné stále pomíjí a stále nastupuje budoucí, a protože se tak stále střídají, zdá se člověku, že je to trvalý stav. Neboť oči smrtelníků jsou přitlačené a nevidí běh veškerenstva, ulpívají na maličkostech věcí a nepozorují, co se děje v celku.
(O marnosti světa, in: – Mistr Eckhart a středověká mystika, Praha 22000, s. 95.)

Ladislav Hejdánek (2006)

Život, tj. každý individuální život, je cestou, přesněji cestováním, chůzí, pohybem odněkud někam. To „odněkud“ si nikdy nemůžeme sami zvolit: každý z nás se narodil někdy a někam, v nějaké chvíli i době a do nějaké situace, rodiny, místa, země, ale také do nějaké tradice, kultury atd. První, co musí každý udělat, je chtít se orientovat, chtít něco podnikat (nejen u malých dětí, ale i u mnoho mláďat nás vždy znovu překvapuje ta obrovská chuť něco dělat, něco podnikat, něčemu novému se učit, něco zvládnout). A na tu orientaci v dané situaci, kterou jsme si nevybrali a ani nebyli schopni vybrat, máme ve své bližším i vzdálenějším okolí řadu lidí, kteří jsou ochotni nám pomáhat. Ať chceme nebo nechceme, ve svých prvních krocích se neobejdeme bez pomoci druhých; to platí o všech vyšších živočiších, ale docela mimořádně silně to platí o člověku. Konkrétně to znamená, že nám jednak ti druzí ukazují, jak, kudy a kam jít (životně cestovat), jednak že tu už jsou nějaké cesty, po nichž můžeme vykročit a pak dál jít, pokračovat po nich a nechat se jimi vést tam, kam ony směřují. Je tu však jeden závažný problém: kolem nás je mnoho cest a vedou nejrůznějšími směry. Z toho vyplývá, že v každém případě musíme „volit“, ať už o tom víme nebo nikoli. Orientace v terénu je tedy důležitější než znalost cest a způsobů cestování. Život tedy není – a neměl by být – jen chůzí po hotových, vyšlapaných nebo dokonce vydlážděných cestách, ale také volbou cest, a někdy také nutným rozhodnutím určitou cestu, po které jsme zatím šli, opustit a vydat se jinou, a třeba jen nenápadnou stezkou – nebo dokonce se vydat do „bezcestí“. Tak zvaná „životní cesta“ pak je oním postupným spěním po zvolených cestách a někdy a někde i po opuštění hotových cest a prošlapáváních nějaké cesty nové.
(Písek, 061207-3.)

Ladislav Hejdánek (2015)

Hérakleitos z Efezu prý kdysi prohlásil (zl. B 60 z Hippolyta), že „cesta nahoru a dolů je táž“ (0170, s. 48). To však platí jen pro „cestu“ chápanou jako cosi nehybného, co samo necestuje, ale po čem je možno cestovat, jít. V tomto prvním smyslu to platí také pro cestu mezi dvěma místy: „cesta tam a zpátky je táž“. Cesta totiž vede tam i zpráky, tj. je možno po ní jít oběma směry. Ovšem v případě, že nejde jen o směr (tam či zpět), nýbrž o to, půjdeme-li kupředu a výš anebo dozadu a níž (což však může být také kupředu a níž), je tu zřetelný rozdíl. Nejde přece jen o to, vede-li cestu do kopce nebo s kopce dolů, nýbrž je tu i hodnocení: jít nahoru znamená dosahovat vyšší úrovně, zatímco jít dolů znamená upadat do horší úrovně. Pokud tedy rozumíme slovům „nahoru“ a „dolů“ (eventuálně „nahoře“ a „dole“) ve smyslu rozdílu hodnot, pak „cesta nahoru a dolů“ táž není, ale jsou to cesty opačné, a to nejen opačným směrem, a opačné v tom, zda jdeme k něčemu lepšímu, nebo zda naopak jde k něčemu horšímu. A v takovém případě neplatí ani to, že cesta oběma směry prochází (musí procházet resp. nás vést) po stejných místech, ale může jít vskutku o cestu různými místy, kolem různých skutečností (které bývají „při cestě“), dokonce různou krajinou. Směr „tam“ nebo „zpět“ může být podle okolností správný i nesprávný, a to podle toho, co je naším cílem, kam se chceme dostat z jednoho místa na to druhé. Naproti tomu „cesta nahoru“ je – pro život a z hlediska života – dobrá, zatímco „cesta dolů“ je z hlediska života nedobrá a nežádoucí. Tak např. získávání zkušeností nebo poznatků či dovedností může probíhat zcela odlišně od možných ztrát zkušeností nebo poznatků či dovedností – cesta nahoru bývá proto také pomalejší a hlavně náročnější, zatímco cesta dolů může být rychlá a svým úsilím ji můžeme leda zpomalovat a brzdit. Když jde život dobře kupředu a výš, je to správné, neboť to je právě cílem života; když život upadá, když ztrácí síly i odvahu, je to nesprávné, nemá to tak být; a pokud proti tomu nelze nic udělat, je možno se s tím smířit, ale nelze to vítat.
(Písek, 150228-2.)