Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Hugo od sv. Viktora (†1141)

Rozum: Bylo by zdlouhavé marnost tohoto světa ukazovat jednotlivě. Věz ale, že z toho všeho, co vidíš, není nic trvalé, nýbrž že všechno pomíjí a vrací se tam, odkud vzešlo. Tak jako všechny věci mají svůj počátek, tak mají i konec, jen každá jinak běží a nestejně dospívají do cíle, jedny se zrodily nedávno, jiné už dávno zapadly, jiné právě procházejí středem, jiné vzcházejí, aby je vystřídaly, ale všechny stejně uplývají a míří do jednoho místa. Ty veliká řeko, kam se ženeš? Z malého počátku, z nepatrného pramene vyvěráš, z drobné žíly tryskáš. Běžíš a rosteš, padáš a ztrácíš se v zemi. Běžíš, leč dolů, rosteš, ale k zániku, přicházíš a míjíš, rozléváš se a ztrácíš. Jsi žíla, která nevyschne, běh, který nespočine, jícen, který se nenasytí. Všecko smrtelné, cokoli narozením vzchází, to nenasytná smrt zase pohltí. Požírá, strhává, pohlcuje – a nikdy nepřestane. Přítomné stále pomíjí a stále nastupuje budoucí, a protože se tak stále střídají, zdá se člověku, že je to trvalý stav. Neboť oči smrtelníků jsou přitlačené a nevidí běh veškerenstva, ulpívají na maličkostech věcí a nepozorují, co se děje v celku.
(O marnosti světa, in: – Mistr Eckhart a středověká mystika, Praha 22000, s. 95.)

František Xaver Šalda (1919)

Člověku opravdu nábožensky životnému a tvůrčímu jest náboženskost vášní, jakio člověku vědeckému jest vášní věděti a poznávati. Nemůže nábožensky životně netvořit, jako člověk tělesný ne/154/může nedýchat; a úplně lhostejno jest mu, v jakém stavu jsou současná filosofie náboženská, současné náboženství i současné církve. Netvoří jimi nebo z nich: nýbrž ze sebe a skrze sebe. Ony teprve ex post jeho tvorbu životně náboženskou vykládají, jí pro sebe zužívají, ji třídí a etiketují nebo po případě odmítají. V této vášni nábožensko-životní, která jest hnána sama sebou, která musí žehnouti a se stravovati a jíž všecko ostatní jest jen záminkou, leží veliký věčnostní rys. Vtěliti tuto vášeň v osobnost a osud lidský byl by nejen veliký a krásný úkol básnický, ale i vzácný příklad čistě lidský, za nějž by nemohla náboženství býti dost vděčna. …
… Estét jest každý, kdo proměňuje život ve formulky, kdo podává místo života schemata; každý, kdo přistupuje k životu z vnějška, a ne z nitra; každý, kdo nevidí a netvoří, nýbrž opisuje z druhé a třetí ruky. …
(Román náboženský?, in: 2125, Kritické projevy 11, Praha 1959, str. 153-54.)
[původně: Venkov 7.12., 14.12., 21.12. (č.287, s. 2-4; 292, s. 2-3; 298, s. 2-4), 1919; pak znovu in: Časové a nadčasové, str. 340-358.]