Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2003)

Patočka vymezuje negativní platonismus proti pozitivnímu, tj. Platónovu ‚platonismu‘, především v tom, že idea, která byla původně chápána jako předmět (eventuelně, jak se Patočkovi nyní jeví, jako ,kvazipředmět‘ – Péče 1, 452), musí být své spojitosti s předmětností zbavena, a tedy pochopena jako ne-předmět. A tak může konstatovat, že některé logické teorie pravdy se pohybují „s větší nebo menší důsledností směrem k restauraci ideové adekvace“ (dtto, s. 453), ale bez nezbytné korektury, pokud jde právě o onu „předmětnost“. Ale pozitivní platonismus je kromě toho velmi úzce spjat s předpokládaným „dvojsvětím“, a tady Patočka zůstává dlužen podat byť jen náznak řešení. Po mém soudu má šanci na úspěch, když nepředmětnost interpretujeme jako „niternost“ a když niternost (velmi ovšem odlišnou od ,subjektivity‘) interpretujeme jako přicházející budost (tj. vlastní budoucnost subjektu jakožto události). To však zase z důvodů systematických vyžaduje revizi chápání ,subjektu‘ jako událostného dění, spočívajícího – tady si vypůjčuju hegelovské termíny – ve zvnějšňování vnitřního a také naopak ve zvnitřňování vnějšího. (Písek, 030805–2.)

Ladislav Hejdánek (2003)

Patočka vymezuje negativní platonismus proti pozitivnímu, tj. Platónovu ,platonismu‘, především v tom, že idea, která byla původně chápána jako předmět (eventuelně, jak se Patočkovi nyní jeví, jako ,kvazipředmět‘ – Péče 1, 452), musí být své spojitosti s předmětností zbavena a tedy pochopena jako ne-předmět. A tak může konstatovat, že některé logické teorie pravdy se pohybují „s větší nebo menší důsledností směrem k restauraci ideové adekvace“ (dtto, s. 453), ale bez nezbytné korektury, pokud jde právě o onu „předmětnost“. Ale pozitivní platonismus je kromě toho velmi úzce spjat s předpokládaným „dvojsvětím“, a tady Patočka zůstává dlužen podat byť jen náznak řešení. Po mém soudu má šanci na úspěch, když nepředmětnost interpretujeme jako „niternost“, a když niternost (velmi ovšem odlišnou od ,subjektivity‘) interpretujeme jako přicházející budost (tj. vlastní budoucnost subjektu jakožto události). To však zase z důvodů systematických vyžaduje revizi chápání ,subjektu‘ jako událostného dění, spočívajícího – tady si vypůjčuju hegelovské termíny – ve zvnějšňování vnitřního a také naopak ve zvnitřňování vnějšího. (Písek, 030805-2.)

Jan Patočka (1945-48)

Krátce – Idea, jak my ji chápeme, je jediná non-realita, která nemůže být výkladově osvětlena jako konstrukce z pouhých realit; není předmětem kontemplace, poněvadž není vůbec předmětem; je nezbytná k pochopení lidského života, jeho zkušenosti o svobodě, jeho vnitřní historičnosti; ukazuje se a osvědčuje se jako stálý apel k překročení pouhé dané předmětnosti a věcnosti, jehož vnějším překladem je lidská tvorba nového a stále opakované úsilí vybřednout /57/ z úpadku, k němuž nás odsuzuje setkávání v pouze daném. Idea, jak ji chápeme, není moc absolutního zpředmětnění, jako je v zárodku idea historického Platóna; jakožto absolutní předmět je Platónova idea výzvou k člověku, aby se postavil do středu univerza a ovládl je, jako ovládá konec konců tím, že participuje na ideovém univerzu, prostřednictví ideje vědění celý inteligibilní a senzibilní kosmos. Tato tendence platónské metafyziky se neuplatnila, nevyžila plně v samotné filosofii Platónově ani vůbec v antice a středověku, poněvadž ji tam ještě tlumilo celkové mytické nebo theologické zaměření tehdejšího člověka; ale moderní metafyzika se svým antropologismem a svou vůlí k naprosté supremacii člověka nad předmětným jsoucnem, se svým naturalismem, konstruktivismem (technicismem) a mocenskou vůlí je plným rozvinutím tendence založené v zárodku již zde. Naproti tomu platonismus, jak zde vyložen, ukazuje nejen důstojnost člověka, ale také jeho nepřekročitelnou mez; schvaluje vládu, kterou člověk zavádí nad předmětným jsoucnem, ale ukazuje, že jeho povoláním není takto vládnout, nýbrž sloužit; ukazuje, že existuje cosi vyššího než člověk, s čím je existence člověka nerozlučně spojena a bez čeho vysychá základní proud našeho historického života. Platonismus takto pojatý je filosofie zároveň velice chudá i bohatá. Chudá, protože se vzdala nároku, který historický platonismus sice neprovedl, ale přece jen v celé další tradici podnítil, totiž nároku na vědecký systém; nedovede nic obsahově kladného povědět ani o ideji, ani o člověku, nepretenduje na univerzální klíč, který otvírá všechny zámky. Nechce /58/ se postavit na místo žádné skutečně empirické vědy a suplovat snad nějakou domněle hlubší metodou její konečné, ale solidní úsilí. Ukazuje naopak pravou úctu k vědě a její autonomii; ukazuje, jak přes všecky důležité dary, jež věda přijala od metafyziky, třeba se stejně varovat toho, aby filosofie suplovala vědu a zvedala nějaké nároky věcného nebo metodického vědění, jako toho, aby věda se zabsolutnila v metafyziku sui generis. Filosofie záporného platonismu je chudá, poněvadž ví jen o jednom a toto jedno nesděluje přímo jako věcnou znalost, která je ve světě k dispozici a na kterou lze proto vždy ukázat a odkázat. Negativní platonismus je to „prekérní postavení filosofie, která se nemůže opřít o nic na zemi ani na nebi“, o němž mluvil Kant. Je však také bohatá, poněvadž zachovává člověku jednu z jeho podstatných možností, totiž filosofii, očištěnou od metafyzických nároků; ukazuje, kde ji nelze žádným jiným duchovním elementem, teoretickýcm či praktickým, z její nejvlastnější domény vypovědět; zachraňuje člověku dále možnost opřít se o pravdu, která není relativní a světská, i když nemůže být formulována kladně a obsahově. Ukazuje, co pravdy je na odvěkém metafyzickém zápasu člověka, na jeho boji o cosi povýšeného nad přírodnost a tradičnost, na zápase o věčné a nadčasové, na stále se obnovujícím boji proti relativismu hodnot a norem, a to při současném přitakávání myšlence o základní historičnosti člověka a relativnosti jeho rientace v okolí, jeho vědy a praxe, jeho obrazů života i světa.
(Negativní platonismus, Praha 1990, str. 56-58.)

Hugo od sv. Viktora (†1141)

3. dále: že jest pravda, je samo sebou zřejmé, neboť kdo popírá, že jest pravda, připouští, že pravda není; a není-li pravda, je pravdivé, že pravda není. Je-li však něco pravdivého, musí být i pravda. Bůh však je pravda sama, podle Jana 14: „Já jsem cesta, pravda i život.“ A tedy že Bůh jest, je samo sebou zřejmé.
(s. 114)
Ke třetímu je třeba říci, že to, že obecně jest pravda, je samo sebou zřejmé, ale že jest první pravda, to pro nás není samo sebou zřejmé.
(s. 116)
(O marnosti světa, in: – Mistr Eckhart a středověká mystika, Praha 22000, s. 114 + 116.)

Hugo od sv. Viktora (†1141)

Duše: Kdysi, když jsem tento svět považovala za stálý, rozněcoval ve mně jeho vzhled lásku k přítomnému; teď ve mně jeho proměnlivost podivuhodným způsobem probouzí touhu po budoucím. Cit mne uchvacuje a touha vede tam, kde všechno ubíhá, a už teď miluji na věcech právě to, že pomíjejí, protože ta proměna sama i příklad všech věcí mne tím víc podněcuje přejít tam. Všechno se mi zdá být v jakési pohotovosti a k mým uším doléhá jeho volání a výzva celé přírody, všeho, co běží, aby dospělo ke svému cíli.
(O marnosti světa, in: – Mistr Eckhart a středověká mystika, Praha 22000, s. 97.)