Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2014)

Je možno něco „zažít“, aniž bychom si toho všimli? Nebo aniž bychom si to uvědomili? Kam však máme zařadit to, co jsme – nevědomky – „zažili“, aniž bychom to prožili, aniž bychom si toho vůbec všimli? – Tady hodně záleží na tom, co rozumíme pod oním slovem „všimli“; odhlédneme-li od situace člověka a přihlédneme-li aspoň k nejrůznějším úrovním organismů (živých bytostí), jde vlastně o schopnost nějak zareagovat. A tady je pak nezbytno přísně rozlišit příslušný „subjekt“ onoho zareagování; něco jiného je, když zareaguje organismus jako celek, a něco jiného, když zareagují některé jeho „složky“, které mají svou relativní (a tedy omezenou) samostatnost, tedy nejen orgány, ale např. až některé makromolekuly, molekuly nebo atomy, atd.; jde také o vztahy či souvislosti oněch různých typů a úrovní zareagování – na jednotlivá kvanta tvrdého záření mohou zareagovat jen některé molekuly, eventuálně celé buňky, ale celý organismus ex post zareaguje na „ozáření“ jen při určitém kvantu, množství takových zasažených molekul nebo buněk). Jiným příkladem je třeba působení jedu; o tom původně (třeba ve chvíli požití) nemusíme vůbec vědět, špatně se nám udělá až po nějaké době, ale to pak zažíváme třeba jaké dávení – že jde o otravu, určí později možná lékař. V tomto případě reaguje organismus, eventuálně jednotlivé orgány (některé dříve, jiné později, a ještě jiné přímo vůbec ne, až druhotně). Jak je vidět, lze něco „zažít“, ale vůbec o tom nevědět, přesněji: vůbec si to – přinejmenším zprvu – neuvědomovat. To pak nemůžeme mluvit o prožívání“, neboť to je nemožné bez vědomí, bez uvědomění – prožívání je vědomé prožívání. A ovšem stále musíme dělat rozdíl mezi tím, co prožíváme ve vědomí, a zároveň to správně interpretujeme, a mezí tím, když sice něco prožíváme, ale uvědomujeme si to jako něco jiného, tj. vykládáme si to jinak, třeba nesprávně (a může to být také naopak: původně si uvědomujeme nesprávně, co prožíváme, ale pak to interpretujeme po opravě původního „dojmu“ lépe, přesněji nebo vůbec jinak. (Mimořádně zajímavé by bylo zkoumat „prožívání“ něčeho ve snu, tedy ve spánku.)
(Písek, 140809-1.)

Hugo od sv. Viktora (†1141)

3. dále: že jest pravda, je samo sebou zřejmé, neboť kdo popírá, že jest pravda, připouští, že pravda není; a není-li pravda, je pravdivé, že pravda není. Je-li však něco pravdivého, musí být i pravda. Bůh však je pravda sama, podle Jana 14: „Já jsem cesta, pravda i život.“ A tedy že Bůh jest, je samo sebou zřejmé.
(s. 114)
Ke třetímu je třeba říci, že to, že obecně jest pravda, je samo sebou zřejmé, ale že jest první pravda, to pro nás není samo sebou zřejmé.
(s. 116)
(O marnosti světa, in: – Mistr Eckhart a středověká mystika, Praha 22000, s. 114 + 116.)

Hugo od sv. Viktora (†1141)

Duše: Kdysi, když jsem tento svět považovala za stálý, rozněcoval ve mně jeho vzhled lásku k přítomnému; teď ve mně jeho proměnlivost podivuhodným způsobem probouzí touhu po budoucím. Cit mne uchvacuje a touha vede tam, kde všechno ubíhá, a už teď miluji na věcech právě to, že pomíjejí, protože ta proměna sama i příklad všech věcí mne tím víc podněcuje přejít tam. Všechno se mi zdá být v jakési pohotovosti a k mým uším doléhá jeho volání a výzva celé přírody, všeho, co běží, aby dospělo ke svému cíli.
(O marnosti světa, in: – Mistr Eckhart a středověká mystika, Praha 22000, s. 97.)

Hugo od sv. Viktora (†1141)

Rozum: Bylo by zdlouhavé marnost tohoto světa ukazovat jednotlivě. Věz ale, že z toho všeho, co vidíš, není nic trvalé, nýbrž že všechno pomíjí a vrací se tam, odkud vzešlo. Tak jako všechny věci mají svůj počátek, tak mají i konec, jen každá jinak běží a nestejně dospívají do cíle, jedny se zrodily nedávno, jiné už dávno zapadly, jiné právě procházejí středem, jiné vzcházejí, aby je vystřídaly, ale všechny stejně uplývají a míří do jednoho místa. Ty veliká řeko, kam se ženeš? Z malého počátku, z nepatrného pramene vyvěráš, z drobné žíly tryskáš. Běžíš a rosteš, padáš a ztrácíš se v zemi. Běžíš, leč dolů, rosteš, ale k zániku, přicházíš a míjíš, rozléváš se a ztrácíš. Jsi žíla, která nevyschne, běh, který nespočine, jícen, který se nenasytí. Všecko smrtelné, cokoli narozením vzchází, to nenasytná smrt zase pohltí. Požírá, strhává, pohlcuje – a nikdy nepřestane. Přítomné stále pomíjí a stále nastupuje budoucí, a protože se tak stále střídají, zdá se člověku, že je to trvalý stav. Neboť oči smrtelníků jsou přitlačené a nevidí běh veškerenstva, ulpívají na maličkostech věcí a nepozorují, co se děje v celku.
(O marnosti světa, in: – Mistr Eckhart a středověká mystika, Praha 22000, s. 95.)