Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2002)

Aristotelés nejspíš jako první přisoudil duši všemu živému (rostlinám duši vegetativní, jak se to potom ve středověku všeobecně uplatnilo, živočichům duši animální a člověku duši duchovní, tedy ducha – latinsky se pak odlišovala duše – anima od ducha – animus). Tím však byla duše odepřena tomu, co se za živé, za živou bytost nepovažovalo. V tom však byly názory rozdílné. Nejstarší filosofové považovali již ARCHÉ za živoucí a proto za zdroj života všeho živého (tak jako ARCHÉ byl vůbec zdrojem, kořenem všeho). Novověk – především ústy Descartovými – odepřel duši jak rostlinám, tak živočichům; duše pak byla přisouzena jen člověku (ponechme stranou ještě starší diskuse o tom, mají-li duši i ženy), ale byla – alespoň Descartem – redukována na myšlení (přesněji „věc myslící“, res cogitans). Posléze moderní psychologie zamítla a popřela i samu „duši“ a raději mluví o tzv. duševních jevech. To vše bylo ovšem předznamenáno tím, že řecká pojmovost se vyznačovala zpředmětňováním všeho, k čemu se pojmově vztáhla. K tomu ovšem došlo pod sugestivním vlivem geometrie a geometrického myšlení – a teprve časem, nikoli hned. Můžeme tedy ještě u prvních filosofů najít jakési relikty ještě nezpředmětněného (resp. nezpředmětňujícího) chápání toho, co se filosofům jevilo jako původní a prvotní. Tak např. již u Anaximandra zjišťujeme odmítnutí jakékoli identifikace ARCHÉ s čímkoli, s čím se setkáváme jako s předmětným jsoucnem (tedy třeba vodou nebo vzduchem, nebo později – u Hérakleita – ohněm, kde však už začínají složitosti, neboť oheň byl zpředmětněn až v interpretaci Empedoklově, a to jako „mrtvý“ prvek, STOICHEION). Hérakleitos také podtrhuje, že kromě toho, co můžeme mít „před“ sebou, je tu také to, co „před“ sebou mít nemůžeme, protože to je „kolem“ nás, takže nás to obklopuje a objímá (sloveso PERIECHEIN najdeme ostatně nejen u Hérakleita). Těmto reliktům, které by se někomu mohly jevit jako předpojmové a tedy předfilosofické (pak ovšem je třeba zkoumat také, proč se tak mohou jevit, neboť jde o samo chápání filosofie a jejího úkolu), učinili velmi tvrdě konec Eleaté s Parmenidem a jeho Žákem Zénónem v čele, a to tím, že zamítli a popřeli nejen živoucnost a život „Jednoho a Všeho“, ale dokonce i jakýkoli jeho pohyb, jakoukoli hybnost. A tak se pro další filosofy, kteří viděli, že by to byl konec vší filosofie, otevřela otázka, kde se tedy ve světě „pravé skutečnosti“ (eventuelně „pravých skutečností“, neboť ani pluralitu nebylo možno zcela popřít nebo aspoň vytěsnit) bere pohyb a proměnlivost. Je charakteristické, že třeba Platón si neváhal užít mýtu právě při této příležitosti (a to mu Aristotelés tvrdě kriticky vytýkal; vytýkal mu ostatně i jeho druhý zdroj pohybu, totiž jakýsi věčný beztvarý tok (kteroužto myšlenkou šel Platón jakoby ještě před Anaximandra nebo alespoň zpět k němu, ale v naprosto radikálním chápání). Řešení, které sám Aristotelés podává, je však pseudořešením, neboť mytického Demiurga pouze rozkouskuje – po vzoru atomistů – na maličké hybné „čertíky“, kteří tlačí možnosti k uskutečnění, tj. k zacílenému pohybu. (Písek, 010902-1.)

Hugo od sv. Viktora (†1141)

3. dále: že jest pravda, je samo sebou zřejmé, neboť kdo popírá, že jest pravda, připouští, že pravda není; a není-li pravda, je pravdivé, že pravda není. Je-li však něco pravdivého, musí být i pravda. Bůh však je pravda sama, podle Jana 14: „Já jsem cesta, pravda i život.“ A tedy že Bůh jest, je samo sebou zřejmé.
(s. 114)
Ke třetímu je třeba říci, že to, že obecně jest pravda, je samo sebou zřejmé, ale že jest první pravda, to pro nás není samo sebou zřejmé.
(s. 116)
(O marnosti světa, in: – Mistr Eckhart a středověká mystika, Praha 22000, s. 114 + 116.)

Hugo od sv. Viktora (†1141)

Duše: Kdysi, když jsem tento svět považovala za stálý, rozněcoval ve mně jeho vzhled lásku k přítomnému; teď ve mně jeho proměnlivost podivuhodným způsobem probouzí touhu po budoucím. Cit mne uchvacuje a touha vede tam, kde všechno ubíhá, a už teď miluji na věcech právě to, že pomíjejí, protože ta proměna sama i příklad všech věcí mne tím víc podněcuje přejít tam. Všechno se mi zdá být v jakési pohotovosti a k mým uším doléhá jeho volání a výzva celé přírody, všeho, co běží, aby dospělo ke svému cíli.
(O marnosti světa, in: – Mistr Eckhart a středověká mystika, Praha 22000, s. 97.)

Hugo od sv. Viktora (†1141)

Rozum: Bylo by zdlouhavé marnost tohoto světa ukazovat jednotlivě. Věz ale, že z toho všeho, co vidíš, není nic trvalé, nýbrž že všechno pomíjí a vrací se tam, odkud vzešlo. Tak jako všechny věci mají svůj počátek, tak mají i konec, jen každá jinak běží a nestejně dospívají do cíle, jedny se zrodily nedávno, jiné už dávno zapadly, jiné právě procházejí středem, jiné vzcházejí, aby je vystřídaly, ale všechny stejně uplývají a míří do jednoho místa. Ty veliká řeko, kam se ženeš? Z malého počátku, z nepatrného pramene vyvěráš, z drobné žíly tryskáš. Běžíš a rosteš, padáš a ztrácíš se v zemi. Běžíš, leč dolů, rosteš, ale k zániku, přicházíš a míjíš, rozléváš se a ztrácíš. Jsi žíla, která nevyschne, běh, který nespočine, jícen, který se nenasytí. Všecko smrtelné, cokoli narozením vzchází, to nenasytná smrt zase pohltí. Požírá, strhává, pohlcuje – a nikdy nepřestane. Přítomné stále pomíjí a stále nastupuje budoucí, a protože se tak stále střídají, zdá se člověku, že je to trvalý stav. Neboť oči smrtelníků jsou přitlačené a nevidí běh veškerenstva, ulpívají na maličkostech věcí a nepozorují, co se děje v celku.
(O marnosti světa, in: – Mistr Eckhart a středověká mystika, Praha 22000, s. 95.)