Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Jan Heller (2003)

Pravá milost není laciná milost. Pravá víra je pokorná víra. Pravá naděje není sebejistá, jde strmou pěšinkou nad srázem pochybností, ba zoufalství. Jsme-li Kristovi chudí, pak nemáme ve svém majetku, tedy v hrsti, vůbec nic, ani žádnou levně oblažující „náboženskou jistotu“. Ta se sbírá jako mana na poušti každý den znovu na kolenou. Běda vám, bohatým, protože už máte své potěšení (L 6,24). My je nevlastníme. My jen doufáme, že je nám připraveno a skryto v Kristu.
Praha, Zelený čtvrtek 17.4.2003.
(Vzpomínkový večer na Bonyho Bouše.)

Izaiáš ()

1Duch Panovníka Hospodina je nade mnou. Hospodin mě pomazal k tomu, abych nesl radostnou zvěst pokorným, poslal mě obvázat rány zkroušených srdcem, vyhlásit zajatcům svobodu a vězňům propuštění, 2vyhlásit léto Hospodinovy přízně, den pomsty našeho Boha, potěšit všechny truchlící, 3pozvednout truchlící na Sijónu, dát jim místo popela na hlavu čelenku, olej veselí místo truchlení, závoj chvály místo ducha beznaděje. Nazvou je „Stromy spravedlnosti“ a „Sadba Hospodinova“ k jeho oslavě.
(Ekum. překl., Iz 61, 1-3.)

Gabriel Marcel (1968)

Především si připomeňme, že tento sokratismus není skepticismem, je to hledání, hledání tápající, jak jste sám řekl, ale hledání, které nepředpokládá uzavření do světla, když je uvidíme. /77/
Tak má být pojímána milost. Pokušení, kterému podlehlo tolik theologů, spočívá podle mne v neopatrné objektivisaci milosti. Například v tom, že je brána jako příčina a od tohoto okamžiku přestává být milostí a stává se hybnou silou pseudovědění. V tom, co říká Antoine Sorgue, něco takového vůbec nepřipadá v úvahu. Jeho slovo je jednoduše slovo věřícího, který hledá svou cestu, který se cítí být osvícen, ale který velmi dobře ví, že on sám může svými neuváženými činy, svými chybami zhasnout toto světlo, které jej vede.
(7130, Paul Ricoeur – Gabriel Marcel, Rozhovory, Brno 1999, s. 76-77.)

Izaiáš ()

1Prozpěvuj, neplodná, kteráž nerodíš, zvučně prozpěvuj a prokřikni, kteráž ku porodu nepracuješ, nebo více bude synů opuštěné, nežli synů té, kteráž má muže, praví Hospodin. 2Rozšiř místo stanu svého, a čalounů příbytků svých roztáhnouti nezbraňuj; natáhni i provazů svých, a kolíky své utvrď. 3Nebo napravo i nalevo se rozmůžeš, a símě tvé národy dědičně vládnouti bude, a města pustá osadí. 4Nebojž se, nebo nebudeš zahanbena, aniž se zapyřuj, nebo nebudeš v potupu uvedena; nýbrž na zahanbování, kteréž jsi snášela od mladosti své, zapomeneš, a na pohanění vdovství svého nezapomeneš více. 5Nebo manželem tvým bude Učinitel tvůj, jehož jméno Hospodin zástupů, a vykupitel tvůj Svatý Izraelský, Bohem vší země slouti bude. 6Nebo jako ženy propuštěné a v duchu sevřené povolá tě zase Hospodin, a jako ženy mladice, když v pohrdutí budeš, praví Bůh tvůj. 7Na maličkou chvilku poopustil jsem tě, ale v slitování převelikém shromáždím tě, 8V maličkém hněvě skryl jsem tvář svou na maličko před tebou, ale v milosrdenství věčném slituji se nad tebou, praví vykupoitel tvůj Hospodin.
Iz 54, 1-8
(6630, Biblí svatá, pův. překlad Kral. 1579-1593, Kutná Hora 1940, str. 639-40.)

Izaiáš ()

11Jako země dává vzrůst tomu, co klíčí, jako zahrada dává vzklíčit tomu, co bylo zaseto, tak panovník Hospodin dá vzklíčit spravedlnosti a chvále přede všemi národy.
(Ekum.překl., Iz 61, 11.)
Denn wie die Erde die Saat wachsen läßt und der Garten die Pflanzen hervorbringt, so bringt Gott, der Herr, Gerechtigkeit hervor und Ruhm vor allen Völkern.
(4981, Einheitsübersetzung, S. 866.)
11Sicut enim terra profert germen suum, et sicut hortus semen suum germinat, sic Dominus Deus germinabit iustitiam et laudem coram universis gentibus.
(6470, Vulgata, nova ed., p. 728.)