Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Izaiáš ()

1Duch Panovníka Hospodina je nade mnou. Hospodin mě pomazal k tomu, abych nesl radostnou zvěst pokorným, poslal mě obvázat rány zkroušených srdcem, vyhlásit zajatcům svobodu a vězňům propuštění, 2vyhlásit léto Hospodinovy přízně, den pomsty našeho Boha, potěšit všechny truchlící, 3pozvednout truchlící na Sijónu, dát jim místo popela na hlavu čelenku, olej veselí místo truchlení, závoj chvály místo ducha beznaděje. Nazvou je „Stromy spravedlnosti“ a „Sadba Hospodinova“ k jeho oslavě.
(Ekum. překl., Iz 61, 1-3.)

Izaiáš ()

1Prozpěvuj, neplodná, kteráž nerodíš, zvučně prozpěvuj a prokřikni, kteráž ku porodu nepracuješ, nebo více bude synů opuštěné, nežli synů té, kteráž má muže, praví Hospodin. 2Rozšiř místo stanu svého, a čalounů příbytků svých roztáhnouti nezbraňuj; natáhni i provazů svých, a kolíky své utvrď. 3Nebo napravo i nalevo se rozmůžeš, a símě tvé národy dědičně vládnouti bude, a města pustá osadí. 4Nebojž se, nebo nebudeš zahanbena, aniž se zapyřuj, nebo nebudeš v potupu uvedena; nýbrž na zahanbování, kteréž jsi snášela od mladosti své, zapomeneš, a na pohanění vdovství svého nezapomeneš více. 5Nebo manželem tvým bude Učinitel tvůj, jehož jméno Hospodin zástupů, a vykupitel tvůj Svatý Izraelský, Bohem vší země slouti bude. 6Nebo jako ženy propuštěné a v duchu sevřené povolá tě zase Hospodin, a jako ženy mladice, když v pohrdutí budeš, praví Bůh tvůj. 7Na maličkou chvilku poopustil jsem tě, ale v slitování převelikém shromáždím tě, 8V maličkém hněvě skryl jsem tvář svou na maličko před tebou, ale v milosrdenství věčném slituji se nad tebou, praví vykupoitel tvůj Hospodin.
Iz 54, 1-8
(6630, Biblí svatá, pův. překlad Kral. 1579-1593, Kutná Hora 1940, str. 639-40.)

Izaiáš ()

11Jako země dává vzrůst tomu, co klíčí, jako zahrada dává vzklíčit tomu, co bylo zaseto, tak panovník Hospodin dá vzklíčit spravedlnosti a chvále přede všemi národy.
(Ekum.překl., Iz 61, 11.)
Denn wie die Erde die Saat wachsen läßt und der Garten die Pflanzen hervorbringt, so bringt Gott, der Herr, Gerechtigkeit hervor und Ruhm vor allen Völkern.
(4981, Einheitsübersetzung, S. 866.)
11Sicut enim terra profert germen suum, et sicut hortus semen suum germinat, sic Dominus Deus germinabit iustitiam et laudem coram universis gentibus.
(6470, Vulgata, nova ed., p. 728.)

Ladislav Hejdánek (2005)

Je však třeba si uvědomovat, že víc než dvou a půl tisícileté „soužití“ řeckých a židovských tradic všeho druhu mělo myšlenkově vliv dvojího druhu: jednak řecká pojmovost silně poškozovala zejména odkaz proroků a eo ipso samého Ježíše z Nazaréta, který na prorockou linii navazoval a který ji dovršoval. Helenizace tzv. „křesťanské zvěsti“ způsobila nemalé škody a vytvořila značné překážky opravdovému porozumění Ježíšovu „radostnému poselství“ (jak mu dnes nově musíme rozumět na rozdíl od pozdějšího „evangelia o Kristu“). Na druhé straně však celá tato transpozice uchovala byť touto nepříliš vhodnou formou také velmi mnohé z toho podstatného, neboť nebyla nikdy natolik neprůsvitná, aby vždy znovu nedávala prohlédat lepším duchům k jádru staroizraelského odkazu, bez něhož nelze porozumět ani Ježíšovi a jeho dobrému poselství, jeho „dobré zprávě“. Já jsem hluboce přesvědčen, že celé dosavadní dějiny křesťanského myšlení (k němuž samozřejmě počítám třeba i oba velké problematické kritiky stávajícího křesťanstva, jakými jsou Kierkegaard a Nietzsche, a celou plejádu dalších jimi ovlivněných myslitelů pozdějších) byly a dosud jsou m.j. obrovským kadlubem nejrozmanitějších pokusů o start nového způsobu myšlení, které už také v minulosti mělo a i dnes má některé výsledky, na něž je naprosto nezbytné se vší vážností navázat a i dále navazovat. V těch dosavadních evropských myšlenkových dějinách se totiž vskutku něco i pozitivního stalo, a my tomu musíme správně porozumět. Správné porozumění vůbec neznamená se prostě existujícím trendům přizpůsobit, ale správně rozpoznat, které z nich po důkladném rozkousání a rozžvýkání spolknout a které naopak jednoznačně ,vyvrhnout z úst‘ (formulace Kralických), tj. vyplivnout. – Jaký je tedy závěr? Ke staré (a dodnes vlivné) řecké tradici se nemůžeme prostě a naivně jen „obrátit zády“, a na druhé straně nemůžeme jedinou a dostačující spásu vidět v nějakém „návratu“ k nejlepším tradicím hebrejským. To je tedy ten hlavní rozdíl mezi oběma dvojicemi: zpředmětňující myšlení musíme důsledně pronásledovat všude, kde si dělá nárok na to, být výhradním a jediným správným prostředkem (a ne pouhou redukcionistickou a jen velmi omezeně „pomocnou“ metodou), a nikdy nesmíme přestat poukazovat na jeho jen relativní oprávněnost a velkou omezenost (ať už má třeba v přírodních vědách pověst sebe lepší). A na druhé straně se musíme už od Starých Řeků, ale také z celé pozdější evropské tradice čerpat inspiraci pro jakousi „nápodobu“ toho, jak umně dokázali převádět narativitu do pojmovosti – i když někdy vskutku odstrašujícím způsobem. My se u nich totiž musíme něčemu naučit, až se budeme pokoušet něco podobného programově dělat s odkazem hebrejského myšlení, ovšem včetně poučení, jak se vyhnout těm omylům a chybám, jichž se dopustili oni (a podobně musíme selektivně navazovat na leccos ze středověkého i novověkého a současného myšlení, zatímco stejně selektivně musíme vyřazovat vše, co se prokázalo a ještě prokáže jako omyla a chyba). A k tomu cíli musíme ta „staré“ co nejlépe vskutku znát či spíše znovu poznávat (a nespokojovat se s dosavadními „klišé“, jak nám je předkládá většina i velmi odborné, filosoficky však nedostatečně poučené či vzdělané) sekundární literatury.
(Z e-mailu Ivaně Valúchové.) (Písek, 050306-2.)

Paul Ricœur (1983)

Uvedený aporetický styl pak nabývá zvláštního významu v celkové strategii naší práce. Teze, kterou budeme v této knize stále obhajovat, říká, že spekulace o čase je hloubání, jež nevede k žádnému závěru, a že jedinou odpověď zde může podat výkon narativity. Neznamená to, že tento výkon je s to vyřešit tyto aporie tím, že je bude suplovat. Řeší-li je, pak v básnickém, a nikoli teoretickém smyslu slova.
(7177, Čas a vyprávění I., Praha 2000, str. 21.)