Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

G.K. Chesterton (1874-1936)

Zřejmě nemůžeme zvolit jako svůj ideál přírodní princip prostě proto, že (kromě nějaké lidské nebo božské teorie) v přírodě není principu. Laciný dnešní antidemokrat vám například slavnostně prohlásí, že v přírodě neexistuje rovnost. Má pravdu, ale nevidí logický dodatek. V přírodě není rovnost, ale také tam není nerovnost. Neboť rovnosti i nerovnost předpokládá měřítko hodnot. Vkládat do živočišné anarchie aristokracii je stejně sentimentální jako vkládat do ní demokracii. Aristokracie i demokracie jsou lidské ideály, z nichž jeden říká, že všichni lidé mají cenu, a druhý, že někteří lidé mají vyšší cenu. Ale příroda netvrdí, že kočky jsou cennější než myši; nevyjadřuje se o tom. …
Nemůžeme tedy vzít ideál z přírody, a poněvadž se tu snažíme sledovat prvotní a přirozený postup myšlení, vynecháme prozatím názor, že by onen ideál mohl pocházet od Boha. Musíme mít vlastní pojetí. Avšak …
(Ortodoxie, Academia, Praha 2000, str. 90.)

Ladislav Hejdánek (2008)

O „žití v jednotě s ...“ (něčím, někým) často mluví i meditují mystici; a od nich se to pak šíří v jakýchsi zpopularizovaných formách dál. Mám dojem, že největší problém (a snad chyba) takových představa a myšlenek je třeba vidět v tom neuvěřitelném přehlížení toho, že v přírodě, ve Vesmíru, v dějinách, ve všech společnostech atd. je tolik, tolik utrpení, a mnoho bezpráví, dokonce personálně zakotveného zla, atd. atd. Zejména východní mystikové na to odpovídají, že to je nedůležité. ´Jsem přesvědčen, že v křesťanství se navzdory mnoha těžkým vadám prosadilo (nebo aspoň nikdy zcela nezaniklo) pochopení, že ani sám Bůh se nad něco takového nemůže „povznést“, ale že do toho všemi bolestmi sužovaného a trápeného světa (lidského světa) musí sám – „osobně“ a nikoli zdánlivě a jen jakoby ve „hře“ – přijít, že musí sestoupit (dokonce cestou hrozného utrpení a smrti na kříži), aby v tom člověka, lidi, ba všechno své stvoření takříkajíc „nenechal být“. Takže nejde o žádnou „jednotu“ s celým „lkajícím“ stvořením, o jednotu s univerzem, s přírodou, ba ani o jednotu s Bohem, který je ve své vyvýšenosti nad vším tím trmácením a utrpením, ale spíš právě naopak o jednotu zcela jiného druhu, totiž o ustavičně nové a ustavičně na konkrétní osoby adresně zaměřené „spolubytí“ (i spolucítění), které adresně a individuálně „přichází“.
(Písek, 080301-5.)

Emanuel Rádl (1933)

… Opravdu jest říše existencí jedinou říší?
Zkusme být empiričtější a důslednější než Locke sám. Zákony politické prý nepatří do říše věčných existencí; jsou vytvořeny člověkem k jeho praktickým účelům. Podle Locka obdobně neexistuje ani věčná idea tohoto světa, nýbrž tvoříme si ji pro svoji potřebu. Když je tomu tak, /129/ pak mravní idey také „nejsou“, nýbrž jsou zřízením mysli, aby mohla jednat; jsou podobné zákonům politickým; lidé je ustanovují a mimo toto ustanovení neexistují. Proč by však jiné idey než politické a mravní měly být druhu jiného? Všechny idey, tj. všechno to, co si uvědomujeme, je pak jen zřízením mysli; je to prostředek pouhý, abychom mohli myslit a jednat; idey si neuvědomujeme, nýbrž ustanovujeme. Také matematika a logika není pak nám dána (není popisem toho, co jest), nýbrž jsou to nástroje, vyrobené člověkem na ovládnutí skutečnosti. Pak ovšem ani počitky neobstojí jako dané věci i počitky, tj. např. barva zelená, vůně růže, drsný povrch atd. jsou jen konstrukce ducha; nejsou to zjevy, nýbrž jsou prostředky; nejsou nám dány, nýbrž jsou ad hoc sestrojeny. Jaký důvod však máme zastavit se před přírodou a prohlašovat o ní, ta jediná že jest objektivně daná a že nezbývá než ji uznat? Proč bychom nebyli důslední a neprohlásili také přírodu, t.j. prostor, těla v něm rozložená, hvězdy, lidi, společnost, myšlenky lidí za pouhé zřízení mysli? Jako „původně“ nebylo státu (jak učil Hobbes), tak „původně“ nebylo přírody; lidé si ji ustanovili, aby mohli spořádaně jednat, stejně jako si zřídili stát. Tato modrá obloha tedy neexistuje; nemohu se na ni podívat; nemohu ji nikomu ukázat. Duch náš si ustanovuje, zřizuje modrost, klenbu nebes a vzdálenost její k jakýmsi účelům. Zdá se vám toto domyšlení anglického empirismu absurdní? Znázorněme si na příkladě, že je prostší než se zdá. …
(0948-II, Dějiny filosofie II., Praha 1933, str. 128-29.)

Ladislav Hejdánek (2005)

Alkidamas (5. stol. př. Kr.) prý podle jedné ze scholií k Aristotelově rétorice napsal (3478, Zlomky, s. 174): „Bůh dal všem svobodu; nikoho neučinila příroda otrokem.“ Pozoruhodné na tomto citátu (zlomku) je ono dvojí odlišné určení: od boha a od přírody. Svobody se dostává všem, a to od boha; od přírody se každému dostává lecčeho, ale nikomu se od přírody nedostává (údělu) otroctví. Bylo by zajímavé zkoumat podrobněji, jak chápal vztah mezi bohem a přírodou (pochopitelně, kdyby byl k dispozici potřebný text). Musíme se však spokojit alespoň tím, že – jak všechno naznačuje – obojí rozlišoval. Od přírody (FYSEI) není otroctví, ale od přírody není ani svoboda. Naproti tomu od boha je svoboda, nikoli však otroctví; a svoboda je pro všechny, neboť bůh ji dal všem. Otevřena zůstává otázka, zda vše, co je od boha, je vždycky určeno všem; naproti tomu je zcela zřejmé, že příroda přiděluje různým různě: barvu očí nebo vlasů, mohutnost svalů nebo křehké kosti apod. Nicméně pokud jde o otroctví, je to „vynález“ čistě lidský, a nemůže se opírat o nic, co by bylo „od přírody“. To by ovšem mohlo za jiných okolností vést k závěru, že také svoboda je nikoli od přírody, nýbrž pouhý „lidský vynález“. Ale to právě neplatí: bez božského „daru“ by svobody nebylo. Bůh proto není nijak rozpuštěn do všeobecnosti jen proto, že svobodu (a možná řadu dalších atributů) dal všem. (Písek, 051127-1.)