Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Jan Patočka (197.)

Rád bych se vrátil k Masarykovi jako politiku, který se rozhoduje v situaci první světové války. Bylo by lákavé analyzovat kolosální první stránky Světové revoluce, kde je vylíčeno jeho rozhodnutí. Je to text, jakých je v literatuře málo. Ukazuje se to, jak tento člověk, překvapený, zaskočený tím, co se stalo, najednou vidí, jak na něho všechno přichází, jak je v situaci, kdy k němu všechno mluví a všechno na něho padá, vyzván je on a nikdo jiný ho v tom nemůže zastoupit. A tento starý člověk se nevyhne; neriskuje jen svoji rodinu, ale na prvním místě sám sebe, smysl celé své práce (on už má přece, tak říkajíc, naděláno): a toto vše neznamená nic v té chvíli, kdy přichází oslovení. Ví, že je v tom sám, a doopravdy v tom sám je. Stačí si přečíst třeba Dykovu brožuru Ad usum presidenta republiky, aby bylo vidět, jak byl sám. Masaryk byl jediný člověk v tomto národě, který měl určitou koncepci světové situace a který věděl a cítil, že to, co vidí, jej zavazuje. Není to jen brilantní vědění, jaké měl u nás o světové politice třeba profesor Šusta, nýbrž Masaryk je tady najednou jako ten, kdo musí něco udělat. ... První stránky ze Světové revoluce jsou naprosto klasické, tam je teprve vidět, co u Masaryka znamená sub specie aeterni, že to není žádný platonismus, ale neodvolatelnost toho, co člověk udělá a co na něj dopadne, protože to sám přivolal na sebe tím, že se přihlásil k možnosti, kterou vidí. Jak Masaryk rozuměl tehdejší konstelaci, nejlépe je vidět ne tak ze Světové revoluce, ale z brožury Nová Evropa. Tam je vylíčeno, o co jde v přítomné situaci a proč je nutné opustit Rakousko: jsou to důvody speciálně politické. Hlavní důvod je, že pokud existuje Rakousko, existuje pro Evropu v nynějším stavu věcí jenom řešení německého generálního štábu, protože ten je tou silou, která Rakous/329/kem pohybuje. Jakmile Rakousko zůstane stát a Německo, byť jakkoli zeslabené, zůstane rovněž, bude se opakovat totéž. To je něco takového, co Masaryk vidí, a v této situaci jedná. ...
(Diskuse ad: Česká filosofie mezi dvěma válkami – in: 6748, Masaryk (samizdatový soubor), Praha 1979, str. 338-29.)

Jan Patočka (1936)

... Politikou a filosofií, těmito dvěma úzce souvisícími projevy svobody, stal se člověk teprve ve vlastním smyslu historickým, tj. žijícím ne pouze přírodně, z toho, co prostě je zde, co lze jen konstatovat, nýbrž z toho, co ve skrytu vždycky doprovází lidský život, zdánlivě jako neskutečná marginálie, vpravdě jako předpoklad všeho lidského života a chování. Dějiny vznikají tím, že lidé na určitém nepatrném okrsku země přestávají žít pro život a žijí, aby vybojovali pro sebe i spoluúčastníky téže vůle prostor svobody: to je politika v původním významu, život ze svobody a pro ni. Svoboda je však zároveň prostor pro myšlení, tj. pochopení, že svoboda není věc mezi věcmi, že svobodná bytost stojí na mezi mezi tím, co jest, a mezi tím, co nelze nazvat jsoucím, poněvadž to právě člověka ze souvislosti věcí vylamuje, aby je mohl chápat a stavěl se tak mimo ně, rozuměl jim a svému postavení mezi nimi. (str.38)
... Je to však možná hlučná aktivita celoevropských a planetárních problémů, jež brání posavad zamyšlení do takové hloubky, která by dokázala celkovou situaci problému svobody u historického člověka posunout podstatně dále; vše, co zde dosud filosoficky vytvořeno, jsou aplikace schémat převzatých a nikoli novotvorba z hloubkového pochopení přítomné fáze toho, co jest. Možná, že tento proces dospívá právě v přítomné době do nové fáze tím, že Evropa ve své dosavadní formě po dvou světových válkách ztratila svou faktickou hegemonii, což znamená nepochybně potřebu nového zamyšlení pro nebývalou fázi procesu postupné historizace lidstva v celku. Toto myšlení in margine vlastní filosofie má nicméně symptomatický význam, ukazuje se v něm nezbytná vnitřní stránka oné historizace světa, která pokračuje přes všecky katastrofy a dokonce i jejich pomocí a prostřednictvím.
(4696, Dvě studie o Masarykovi, Toronto 1980, str. 37-8.)
(6751, Tři studie o Masarykovi, Praha 1991, str. 21-23.)

Izaiáš ()

1Duch Panovníka Hospodina je nade mnou. Hospodin mě pomazal k tomu, abych nesl radostnou zvěst pokorným, poslal mě obvázat rány zkroušených srdcem, vyhlásit zajatcům svobodu a vězňům propuštění, 2vyhlásit léto Hospodinovy přízně, den pomsty našeho Boha, potěšit všechny truchlící, 3pozvednout truchlící na Sijónu, dát jim místo popela na hlavu čelenku, olej veselí místo truchlení, závoj chvály místo ducha beznaděje. Nazvou je „Stromy spravedlnosti“ a „Sadba Hospodinova“ k jeho oslavě.
(Ekum. překl., Iz 61, 1-3.)

Izaiáš ()

1Prozpěvuj, neplodná, kteráž nerodíš, zvučně prozpěvuj a prokřikni, kteráž ku porodu nepracuješ, nebo více bude synů opuštěné, nežli synů té, kteráž má muže, praví Hospodin. 2Rozšiř místo stanu svého, a čalounů příbytků svých roztáhnouti nezbraňuj; natáhni i provazů svých, a kolíky své utvrď. 3Nebo napravo i nalevo se rozmůžeš, a símě tvé národy dědičně vládnouti bude, a města pustá osadí. 4Nebojž se, nebo nebudeš zahanbena, aniž se zapyřuj, nebo nebudeš v potupu uvedena; nýbrž na zahanbování, kteréž jsi snášela od mladosti své, zapomeneš, a na pohanění vdovství svého nezapomeneš více. 5Nebo manželem tvým bude Učinitel tvůj, jehož jméno Hospodin zástupů, a vykupitel tvůj Svatý Izraelský, Bohem vší země slouti bude. 6Nebo jako ženy propuštěné a v duchu sevřené povolá tě zase Hospodin, a jako ženy mladice, když v pohrdutí budeš, praví Bůh tvůj. 7Na maličkou chvilku poopustil jsem tě, ale v slitování převelikém shromáždím tě, 8V maličkém hněvě skryl jsem tvář svou na maličko před tebou, ale v milosrdenství věčném slituji se nad tebou, praví vykupoitel tvůj Hospodin.
Iz 54, 1-8
(6630, Biblí svatá, pův. překlad Kral. 1579-1593, Kutná Hora 1940, str. 639-40.)

Izaiáš ()

11Jako země dává vzrůst tomu, co klíčí, jako zahrada dává vzklíčit tomu, co bylo zaseto, tak panovník Hospodin dá vzklíčit spravedlnosti a chvále přede všemi národy.
(Ekum.překl., Iz 61, 11.)
Denn wie die Erde die Saat wachsen läßt und der Garten die Pflanzen hervorbringt, so bringt Gott, der Herr, Gerechtigkeit hervor und Ruhm vor allen Völkern.
(4981, Einheitsübersetzung, S. 866.)
11Sicut enim terra profert germen suum, et sicut hortus semen suum germinat, sic Dominus Deus germinabit iustitiam et laudem coram universis gentibus.
(6470, Vulgata, nova ed., p. 728.)