Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2013)

Naše smyslové vnímání je založeno na obrovském množství jednotlivých tzv. smyslových „dat“, jimiž naše smyslové orgány (přesněji jednotlivé buňky jejich organického pletiva) reagují na nepatrná kvanta „informací“, přicházející k nám z vnějšího světa, přesněji z nejbližšího okolí (ale po dešifrování těchto informací se někdy může ukázat, že původně až z obrovských dálek – a také z dávno zašlých dob). To množství informací si už naše tělo (zprvu ve smyslových orgánech resp. jejich nervech a posléze v našem mozku) nějak uspořádává, a to jednak „samo“ (tedy podobně jako u jiných živočichů, zejména vyšších, byť jiným způsobem a na jiné, odlišné úrovni), jednak pod aktivním působením naší mysli, která je nejen velmi „plastická“ a měnlivá, ale také vynalézavá a tvořivá, takže se stále sama opravuje a obnovuje ve své tvořivosti.
(Písek, 130228-2.)

Ladislav Hejdánek (2013)

Tzv. „věci“ kolem nás nejsou jen tím, čím jakoby samy „o sobě“ a „pro sebe“ jsou, ale jakmile je jednou nějak vezmeme na vědomí, jsou něčím „pro nás“. Obvykle se tomu rozumí v tom smyslu, že jde o naše subjektivní vidění (či vůbec vnímání), tedy o jakési „zkreslení“. Někdy je toto zkreslení dokonce chápáno jako nepřekročitelná překážka opravdového poznání. V tom je ovšem hned dvojí chyba: především je tu zřejmý předsudek, že náš přístup ke skutečnosti sám vede k zakrytí, skrytí toho, čím ta skutečnost sama je. To je chybný předsudek, neboť jediný způsob, jak můžeme věci (resp. skutečnost vůbec) poznávat, je náš aktivní vztah k nim, tj. naše přistupování, náš přístup k nim. Bylo by absurdní v tom chtít vidět jednu z překážek; v pozadí tohoto absurdního předsudku je myšlenka jakéhosi „přímého přístupu“, přímého vidění, náhledu, vhledu do věci samé, tedy řecká myšlenka tzv. zírání, theoriá. Druhou chybou je opět jiný předsudek, totiž že věci (skutečnosti) „jsou“ tím, čím jsou, a že takto vůbec mohou být nějak „nahlédnuty“ samy o sobě, bez ohledu na jakýkoli kontext. Tak tomu ovšem není; „věci“ nikdy nejsou vůbec ani schopny být něčím určitým, pokud nejsou zapojeny do svého okolí, na které reagují a které naopak reaguje také na ně. Každá věc, chápaná (pochopená, pojatá) jako izolovaná, osamostatněná, zbavený svých původních („přirozených“) souvislostí a vztahů ke svému konkrétnímu oko skutečností, se stává pouhým abstraktním modelem, někdy užitečným a použitelný jindy však silně matoucím. To, čeho se nám jako vnímajícím subjektům dostává prostřednictvím smyslů (a to je výsledkem vysoce komplexních fyziologických a nervových procesů, jak dnes víme a jak tomu jen zčásti rozumíme), je zajisté něco naprosto jiného než ta či ona „věc“ („skutečnost“), ale je to něco nepochybně také skutečného. Abychom se na základě (a to znamená za pomoci a prostřenidtvím) těchto nových, ale druhotných „skutečností“ mohli dostávat k té věci či skutečnosti „původní“, musíme odhalovat a rozpoznávat „význam“ či „smysl“ oněch skutečností druhotných. O „vnímání“ můžeme proto mluvit až v této fázi; a v tom smyslu cokoli, co vnímáme, má vždy (eo ipso) nějaký „smysl“; v tom však může dojít k nepřesnostem, omylům a chybám, takže ten „nalezený“ resp. spíše „vynalezený“ smysl může být někdy „pravější“, jindy mylnější. Což můžeme zjistit a opravovat dalším pozorováním a vnímáním. Samo vnímání má tudíž hermeneutickou povahu a nevede samo nikdy k žádným „původním“ skutečnostem nějakou přímou cestou, přímým nahlížením. Nicméně k vnímání jako takovému vždycky náleží také něco, co lze – po náležitém vysvětlení (včetně distance vůči rozšířeným představám) – nazvat „intuicí“, neboť „intuice“ je vždy jednou součástí či složkou interpretace (a tím také každého vnímání, ale také porozumění apod.).
(Písek, 130703-1.)

Izaiáš ()

1Duch Panovníka Hospodina je nade mnou. Hospodin mě pomazal k tomu, abych nesl radostnou zvěst pokorným, poslal mě obvázat rány zkroušených srdcem, vyhlásit zajatcům svobodu a vězňům propuštění, 2vyhlásit léto Hospodinovy přízně, den pomsty našeho Boha, potěšit všechny truchlící, 3pozvednout truchlící na Sijónu, dát jim místo popela na hlavu čelenku, olej veselí místo truchlení, závoj chvály místo ducha beznaděje. Nazvou je „Stromy spravedlnosti“ a „Sadba Hospodinova“ k jeho oslavě.
(Ekum. překl., Iz 61, 1-3.)

Izaiáš ()

1Prozpěvuj, neplodná, kteráž nerodíš, zvučně prozpěvuj a prokřikni, kteráž ku porodu nepracuješ, nebo více bude synů opuštěné, nežli synů té, kteráž má muže, praví Hospodin. 2Rozšiř místo stanu svého, a čalounů příbytků svých roztáhnouti nezbraňuj; natáhni i provazů svých, a kolíky své utvrď. 3Nebo napravo i nalevo se rozmůžeš, a símě tvé národy dědičně vládnouti bude, a města pustá osadí. 4Nebojž se, nebo nebudeš zahanbena, aniž se zapyřuj, nebo nebudeš v potupu uvedena; nýbrž na zahanbování, kteréž jsi snášela od mladosti své, zapomeneš, a na pohanění vdovství svého nezapomeneš více. 5Nebo manželem tvým bude Učinitel tvůj, jehož jméno Hospodin zástupů, a vykupitel tvůj Svatý Izraelský, Bohem vší země slouti bude. 6Nebo jako ženy propuštěné a v duchu sevřené povolá tě zase Hospodin, a jako ženy mladice, když v pohrdutí budeš, praví Bůh tvůj. 7Na maličkou chvilku poopustil jsem tě, ale v slitování převelikém shromáždím tě, 8V maličkém hněvě skryl jsem tvář svou na maličko před tebou, ale v milosrdenství věčném slituji se nad tebou, praví vykupoitel tvůj Hospodin.
Iz 54, 1-8
(6630, Biblí svatá, pův. překlad Kral. 1579-1593, Kutná Hora 1940, str. 639-40.)

Izaiáš ()

11Jako země dává vzrůst tomu, co klíčí, jako zahrada dává vzklíčit tomu, co bylo zaseto, tak panovník Hospodin dá vzklíčit spravedlnosti a chvále přede všemi národy.
(Ekum.překl., Iz 61, 11.)
Denn wie die Erde die Saat wachsen läßt und der Garten die Pflanzen hervorbringt, so bringt Gott, der Herr, Gerechtigkeit hervor und Ruhm vor allen Völkern.
(4981, Einheitsübersetzung, S. 866.)
11Sicut enim terra profert germen suum, et sicut hortus semen suum germinat, sic Dominus Deus germinabit iustitiam et laudem coram universis gentibus.
(6470, Vulgata, nova ed., p. 728.)