Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Jan evangelista ()

16Z světať nejsou, jako i já nejsem z světa. 17Posvětiž jich v pravdě své, slovo tvé pravda jest. 18Jakož jsi mne poslal na svět, i já jsem je poslal na svět. 19A já posvěcuji sebe samého za ně, aby i oni posvěceni byli v pravdě.
Jan 17,17-19.
(1430, Kralic.překl. 1613, NZ str. 115.)

Jan evangelista ()

32Jinýť jest, kterýž svědectví vydává o mně. 33Vy jste byli poslali k Janovi, a on svědectví vydal pravdě. 34Ale jáť nepřijímám svědectví od člověka, než totoť pravím, abyste vy spaseni byli.
Jan 5,33.
(1430, Kralic.překl. 1613, NZ str. 99.)

Ladislav Hejdánek (2007)

Patočka (v přednášce „O duši u Platóna“, in: Péče o duši II, 58nn.) překládá (a interpretuje) ARETÉ jako výtečnost, pravost, pravdivost, a zdůrazňuje, že Platón ji chápal jako jednu (neboť žádná „příslušná“ ARETÉ, jako je statečnost, ukázněnost, zbožnost či bohumilost, „není zachytitelná sama pro sebe“, nýbrž „je věcně i myšlenkově neoddělitelná od výtečnosti, pravosti, pravdivosti v celku“ – str. 58). Mám za to, že tady je možno smysluplně a zdůvodněně navázat v pokusu o chápání toho, co „má být“, jak tomu rozuměl Rádl a jak to je možno po mém soudu aplikovat na nepředmětnou stránku každého (pravého) jsoucna, každé pravé události. Patočka říká: „ARETÉ, pravost, se tak ukazuje jako jedna proti mnohosti slabostí a nepravostí.“ (dtto) Mohli bychom to říci asi takto: Každá (pravá) událost, každé (pravé) jsoucno je „postaveno“ do světa jsoucích událostí s jakýmsi „posláním“, aby naplnilo (uskutečnilo) to, co pro ně je tím pravým, tou jeho pravostí. Pravost tedy v takovémto konkrétním případě není jedna jediná pro vše, nýbrž stává se jedinou pro toto jedinečné jsoucno, které svou pravost (nikoli tedy pravost „všeobecnou“) musí na svou „odpovědnost“ vykonávat. Při tom, jak každá jsoucno svou pravost uskutečňuje (vykonává), může se dopouštět (a opravdu se také dopouští) chyb a „nepravostí“. To náleží k jeho konkrétnosti a „osobitosti“, k jeho osobité povaze, neboť žádné jsoucno není jenom tím, čím být má, ale vždycky také lepším nebo horším, věrnějším nebo upadlejším uskutečněním této své „pravosti“, tedy její nedokonalostí, jejím poklesnutím a upadnutím do „nepravostí“. Čím je takové jsoucno komplikovanější, čím vyšší úrovně dosahuje, tím je jakoby uvolněnější (nepřesně řečeno „svobodnější“ – to je třeba rozlišit a náležitě upřesnit) a „přístupnější“ oněm „nepravostem“ (kterých je na vyšších úrovních opravdu mnoho, rozhodně víc než na úrovních nižších). A právě proto je zapotřebí postupů a metod, jak neblahý vliv oněch nepravostí omezit resp. vždy znovu omezovat. To, o čem Řekové mluvili jako o „ctnostech“ (ARETAI, virtutes), je už neodlučně spjato s „pěstováním“, s kultivací onoho uskutečňováním „pravostí“ a potlačováním „nepravostí“. A v Platónových dialozích (přinejmenším v těch raných, „aporetických“, jak podtrhuje Patočka) se právě ukazuje, jak je třeba této „kultivaci“ rozumět s ohledem na „pravost“ samu jakožto „jednu“ a tedy společnou pro všechny lidi. Zřetelně se tu ukazuje principiální důležitost oné „původní“ jednoty, sjednocenosti, která se rozděluje v různé druhy teprve při svém uplatňování, uskutečňování, provádění (a to právě proto, že takové uskutečňování je vždy znovu provázeno různými tendencemi protivnými, totiž směrem k nepravostem, k tomu, co být „nemá“). Pochopitelně se při důkladnějším promýšlení ukazuje nutnost najít jednotu ještě zásadnější, hlubší, totiž jednotu „toho pravého“ pro všechen svět. Právě to je třeba podrobit náležitému zkoumání. (Písek, 070205-1.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Tzv. „pravost“ se nikdy netýká pouze ze všech kontextů izolované jednotlivé „skutečnosti“ (vposledu tedy „pravého jsoucna“, jak jsme se naučili to nazývat). To zní jako paradox, eventuelně jako paralogismus: žádné pravé jsoucno není a nemůže být „pravé“, pokud je izolujeme ze skutečných („reálných“) kontextů. Lze to však přesvědčivě objasnit a zdůvodnit. Každé „pravé jsoucno“ je zevnitř integrovaným celkem, což znamená, že se svou vnitřní, nepředmětnou stránkou vztahuje i ke svým jednotlivým „složkám“ (které samy o sobě mají rovněž své „nitro“, jehož prostřednictvím může být a je ovlivňováno jeho „chování“ vůči ostatním složkám téhož „pravého jsoucna“ jakožto celku). „Pravost“ chování těchto sub-složek má tedy svou „normu“ (své „kritérium“) v tom, jak se celé „pravé jsoucno“ samo chová a jak se vztahuje také samo k sobě, tedy i ke své bylosti a budosti. Na druhé straně rovněž platí, že každé pravé jsoucno se nějak vztahuje ke svému bližšímu i vzdálenějšímu okolí, a to nikoli pouze sekundárně. Vztahy každého pravého jsoucna k okolí, tj. k okolním pravým jsoucnům (a eventuelně také hromadám pravých jsoucen) jsou spolukonstitutivní pro chování onoho pravého jsoucna, které je tak „situováno“. Žádné pravé jsoucno se neobejde bez své vlastní situovanosti (a tím se rozumí nejen situovanost v nejbližším okolí, ale vůbec situovanost „ve světě“). „Pravost“ každého takového pravého jsoucna se tedy netýká pouze tohoto jsoucna samého, ale také jeho situovanosti resp. jeho chování v dané situaci (v daných situacích, neboť také situovanost každého pravého jsoucna je v pohybu, tj. je „událostního“ charakteru, je událostí, byť „nepravou“, tedy spíše procesem, sledem nepravých událostí). A nyní tedy spějeme k vlastnímu tématu: co je normou (či kritériem) „pravosti“ tam, kde jde o pouhé procesy, o série a někdy chaotické „hromady“ nepravých událostí, které se v jakémsi pseudocelku vrší jedna na druhou a jedna stíhá druhé? Zde právě je třeba náležitě rozlišovat: pro nepravé události (které nejsou vnitřně integrovány, ale jsou jakožto takové jen jakoby „vnímány“ a tedy vlastně „integrovány pouze zvenčí) neplatí žádná taková kritéria, neboť nepravé události (podobně jako by to platilo pro mrtvé „elementy“, kdyby nějaké byly) neexistuje žádný způsob, jak by mohly být „osloveny“ nepředmětnou skutečností, tj. nějakými nepředmětnými výzvami. Normy a kritéria – byť nepředmětná – platí pouze pro pravá jsoucna a pro to jak se chovají ve svých proměnlivých („tekutých“) situacích, tj. pro jejich reaktibilitu. A tato nepředmětná „platnost“ je umožněna a zprostředkována vnitřní stránkou pravých jsoucen. Ostatně jen díky tomu je možné, aby vnitřní stránka sub-složek pravého jsoucna mohla být „ovlivněna“ rovněž přes vnitřní stránku pravého jsoucna jako celku, která musí z toho důvodu mít větší „hloubku“ své vlastní nepředmětnosti a tím i jakousi „autoritu“ pro vnitřní stránky oněch subsložek, které jsou také pravými jsoucna, nyní ovšem zapojenými do je přesahujícího „celku“, tj. super-jsoucna, super-události.
(Písek, 080615-3.)

Jan evangelista ()

14A Slovo to tělo učiněno jest, a přebývalo mezi námi, (a viděli jsme slávu jeho, slávu jakožto jednorozeného od Otce,) plné milosti a pravdy. … 17Nebo zákon skrze Mojžíše dán jest, milost a pravda skrze Ježíše Krista stala se.
Jan 1,14+17.
(1430, Kralic.překl. 1613, NZ str. 94.)